Příběh od Báry M.

Interview

To ráno jsem se probudila hodinu před plánovaným zazvoněním budíku, nervózní a vystrašená, že zaspím. Trošku to nedávalo smysl, protože jsem vlastně sotva oka zamhouřila. Můj první „opravdový“ pohovor!

V koupelně jsem si dala pořádně záležet, k precizně vytvořenému účesu jsem přidala make up a trošku parfému. Nasoukala jsem se do kalhot a bílé košile, rovnou jsem zavrhla mou tolik oblíbenou kravatu. Dnes ne, dnes nejdu do klubu, dnes jdu na pohovor. Raději žádné naznačování orientace.

Při vzpomínce na klub jsem si uvědomila, že bych měla mít v mobilu nové číslo…. Počkat, jak se vlastně jmenovala? Při pohledu na hodinky zjišťuju, že už musím utíkat na tramvaj, nebo přijdu pozdě. Přijít na první pohovor pozdě… hmmm, no nejen, že by mě hnali, ale co kdyby to zásadně ovlivnilo mou ještě neexistující kariéru? To je takové celoživotní vstávání levou nohou!

V tramvaji jsem zkontrolovala, že mám opravdu všechno, prošla si vytištěný papír s číslem do firmy, co kdybych náhodou přece jen přišla pozdě nebo zapomněla adresu. Mám se ptát na pana majitele, ale já hlupák jsem si nezapsala jméno! Bývá člověk při druhém, třetím, pátém či desátém pohovoru míň nervózní? Jak to bude probíhat? Mám se bát?

Zatím jsem vždy chodila jen na brigádu, jako studentka jsem si přivydělávala v restauracích a barech a poslední rok jsem pracovala jako recepční v hotelu (žádnej med, dělala jsem noční směny). Jenže titul se blíží, za dva měsíce ze mě dost možná bude diplomovaný specialista v cestovním ruchu, takže by se hodilo najít si práci i teď. A kam že to mířím? Do Cestovní kanceláře Žabka. Jo, Žabka. Někdo si přišel asi hodně důvtipnej, když to vymýšlel. Hledají prodejce do kanclu, tak uvidíme, jestli z toho něco bude.

Cestou vytáhnu ještě mobil a snažím se najít číslo ze sobotní noci. Byla to krásná plavovláska, s pihama na nose a nevinným kukučem. Možná i mladší než já, na první pohled stydlivá, na druhý nebrala nic vážně a ze všeho si dělala legraci. Ač jsem se k ní všemožně nakláněla a čichala k ní, políbit se nenechala. Tancovat taky nešla, DJ pořád hrál něco, co se jí zrovna nelíbí. No nevím, že by poslouchala hardmetal? Nebo punk? Disko queen to určitě nebude.

Aaaa, tady to je! „Markéta“. Ok, tak tedy Markéta, to jsem toho asi vypila krapet víc, když jsem si ani nevzpomněla na jméno. Ale tohle se k ní hodí. Takové dívčí, jemné, rozpustilé, že by? Přemýšlím, jestli sesmolit sms, nebo jí večer zavolat… přece jen, kdyby mi to číslo nechtěla dávat, tak mi je nedá. Ale ona mi je dala. A teď je řada na mně. Ok…. „Ahoj Marketo, tady-„ ne, teď ne. Nemůžu myslet zároveň na ni a na pohovor. I když mě na chvíli rozptýlila, měla bych si raději zopakovat svoje silné a slabé stránky, až se mě budou ptát.

Tak a vystupuju. Cestovka sídlí na stejné ulici, jako je zastávka tramvaje, ale když vystoupím z vozu, přeju si, aby byla ještě aspoň o pár bloků dál, abych se mohla ještě projít, vydýchat a uklidnit. Bohužel, to mi není dopřáno. Stojím přímo před tou slavnou Žabkou. Chvilku pro jistotu koukám do výlohy, přečísnu si rukou vlasy, urovnám košili, povytáhnu kalhoty, pořádně se nadechnu a vezmu za kliku. Jdu včas, mám ještě pár minut k dobru.

Evidentně jdu ale moc brzo. V místnosti jsou dva stolečky, kde asi obvykle sedávají prodejci, ale teď, v osm ráno, tu ještě nikdo není. Zakašlu, aby mě někdo uslyšel. Cestovka je to opravdu malinká, podle internetových stránek jsem čekala něco většího. To není moc dobré znamení, jestli potřebují nahradit jednoho člověka, spíš si vyberou někoho zkušeného než mně.

„Moment!“ ozve se kdesi ze zadní místnosti a pak slyším klapání podpatků. Znovu se zhluboka nadechnu, přičísnu vlasy.

„Dobrý den!“ přikvačí blonďatá osůbka s pihami. Markéta.

„Ahoj… Teda, dobrý den.“ vypadne ze mě, naprázdno polknu a čekám, co bude dál. Sesunu se na zem? Sesune se ona, vzhledem k tomu, jak překvapený výraz má ve tváři? Padneme si do náruče? Budeme se chovat profesionálně? Bude ONA vést ten pohovor????

„My už jsme se asi viděly…“ vysvobodí mě Markéta širokým úsměvem a mně malinko poskočí srdce, pořád ale stojím jak zaražená a koukám na ni.

„Jak jsi mě našla?“ ptá se a já jenom otevírám oči dál a dál, jako bych je chtěla poslat na výlet mimo jejich přirozené místo.

„Dávala jsem ti na sebe číslo, ale neozvala ses…“ mrkne na mě s tím svým pihovatým kukučem a mně je jasné, že už něco říct musím.

„Chtěla jsem ti dnes ráno napsat. Ale nestihla jsem to. Já jdu vlastně na pohovor.“

„Aha, tak to přeju hodně štěstí, kam to bude?“ usměje se znova líbezně.

„Sem. Cestovní kancelář Žabka?“

Teď pro změnu vykulí oči Markéta, vystrčí dopředu zvědavě hlavu, a když chce zrovna otevřít pusu, ze zadní místnosti se vynoří další člověk.

„Žabka, zde. Jak vám mohu posloužit?“ podívá se na mě poněkud přísně vysoký pán s šedivou, ale hustou kšticí. Aha, takže pan Žabka.

„Dobrý den, já jsem tady na pohovor.“ zase jen zablekotám, očima stále u Markéty.

Markéta se podívá na pana Žabku, na mě, na pana Žabku a usměje se.

„Ta slečna přišla na pohovor, tati.“ poupraví si sukni a sedne si ke stolečku.

„A jak se slečna jmenuje?“ tázavě nakloní hlavu pan Žabka, nechápajíc vyvstalou situaci.

„Bára?“ hodí po mně zvídavě očkem Markéta, snažíc se sama vzpomenout si, jak se jmenuju. Kývnu hlavou a doplním ji:

„Barbora Slavíčková, já jsem měla na osmou domluvený pohovor.“

Markéta se uchichtne, ještě jednou na mě mrkne, a když pan Žabka zavelí, že se jde k němu do kanceláře, ukáže mi zvednutý palec a pokývá hlavou.

Vlastně vůbec nechápu, co se právě stalo, kdo je kdo, jak to, že jsem tady já, jak to, že je tady Markéta, jak to, že je tady pan Žabka, celé mi to přijde jako v nějakém filmu. A hodně absurdní. Přesto se po vybídnutí poslušně posadím a čekám, co přijde. Naprosto jsem zapomněla, že jdu na pohovor.

„Takže, odkud znáte moji dceru, slečno … Báro?“