Možná si říkáte „do toho bych nikdy nešla“, ale nikdy neříkej nikdy, všechny to známe. A jak se tak někdy stane, chtě nechtě narazíme v podniku či kdekoliv jinde na zajímavou osobu a ejhle, ona není z Prahy jako já? Co teď? No ale to se přeci nějak udělá…

Samozřejmě, vždycky se to dá nějak udělat, otázkou zůstává, jestli to tak bude vyhovovat oběma stranám. Na povrch nám hned vyvzlíná několik otázek: Jak často se budeme vídat? Kdo za kým bude dojíždět? Nedej bože, když ani jedna nemá vlastní bydlení a v rodině neproběhl coming out a není tu možnost drahou ubytovat ani na školní koleji (což je, přiznejme si, hodně zoufalý čin). A v neposlední řadě se můžete dočkat i dotazu ohledně věrnosti, přecejen čas od času se neuvidíte delší dobu, protože shoda okolností vám to prostě nedovolí, a osoba trpící deficitem má nutkání vydat se hledat potěšení na všech dalších frontách.

Jeden takový vztah na x set kilometrů mám za sebou. Neviděla jsem na něm nic špatného, jen jednu drobnost bych našla – po celý čas jsem se cítila býti singl. Pořekadlo „sejde z očí, sejde z mysli“ se stoprocentně osvědčilo a došlo-li k odloučení na dva, někdy tři týdny, tak tuplem. Ano, hraje v tom roli hloubka vztahu, zamilovanost, ono pouto, které vám pomalu nedovolí se od vaší drahé polovičky vzdálit. Jenže pokud to takhle mezi vámi funguje od samého začátku, nějaké to pouto ani nemá čas vzniknout, kdy taky? O tom jednom víkendu, kdy jste spolu? Nebo možná ten další prodloužený víkend?

Po vlastní zkušenosti bych tento vztah už ani vztahem nenazývala. Taky jsem se ujistila v tom, že kdybych byla nucena z denního vídání se přejít do toho „na dálku“, neustála bych to. A teď nenarážím na otázku sexu. Být ve vztahu pro mě mj. znamená být si nablízku a trávit spolu čas.

Pavla, 24 let

Dodejte nám i vy váš Pohled na věc!