Afrodita jest tvé jméno,
Tvá krása ve mně rozední,
Tvůj úsměv jak krásné ráno,
Které není poslední.

Hlas jak zpěv mořských pan,
Co do hlubin tě vábí,
Ruce chycené do dvou lan,
Co smysly mé šálí.

Krása tvá jak ji nikdy nikdo nespatřil,
Jen já jsem ta vyvolená,
Tvůj dotek mi ale nikdy nepatřil,
Tato láska není povolena.

Dělí nás od sebe tři vzdálené světy,
Hory, řeky, vesmír,
Proto tu teď píši tyto věty,
O lásce, kterou cítit nesmím.

Máš moc, kterou jiní nemají,
Přesto tvá duše jest čirá,
Mé ruce se lanům podají,
Láska mé srdce svírá.

Tvoje oči moje paní,
Budí ve mně oheň,
Nic z toho není zdání,
Jen si na mne vzpomeň.

Mou mysl zatemnila otázka,
„Mohu ty tři světy přejít?“
Srdce nadějí zapraská,
Ale odpovědi slyšet není.

Splývám s tmou a lehkým vánkem,
Splývám s ohněm i zelení,
Tvou tvář připomínám si spánkem,
Ve snech tebe vtělení.

Cítit tvoji vůni pro mě rájem,
Být ve tvé blízkosti poctou,
O nic více nemám zájem,
Jen ať tvou silou dále květy rostou.

Jsi moji bohyní,
Mou matičkou zemí,
Co vidíš ty jiní nevidí,
Snad se naše světy v jeden promění.