Je sobota sedm hodin ráno. Trochu zmateně se probouzím do slunečného dne, jelikož podle předpovědi jsem čekala jen déšť, mokro a bahno. Vypadá to na skvělý den, říkám si a začínám se chystat na den, kterého jsem se nemohla dočkat už od loňského londýnského Pridu, který mě totálně uchvátil. Skepticky zkontroluji předpověď počasí, která mě konečně uvede v pravý obraz – počasí si s námi všemi bude pořádně hrát, takže mimo deštníku bychom se měli obrnit také pevnými nervy. Pro jistotu jsem taky koukla na stránky Pridu, jelikož s množstvím nepříjemných změn za posledních pár dní bych se nedivila, kdyby nastal nějaký další zásadní problém, který by nám to všem pěkně zkomplikoval. Uf, nic takového se naštěstí nekoná, takže balím batoh, nepromokavou bundu, přítelkyni s deštníkem, auto a vyrážíme směr vlakové nádraží, odkud nám potrvá jen půlhodinku, než se dostaneme do cílové stanice – Regent street.

Cesta vlakem proběhla naprosto v pohodě jako každý jiný den, v metru už ale potkáváme spoustu lidí, kteří evidentně míří na stejnou akci. Po pár minutách jízdy metrem vystupujeme na Oxford Circus, kde na nás hodinu a půl před začátkem akce vybafnou zcela normálně fungující ulice Oxford a Regent street. London Pride v roce 2011 se začínal chystat už touhle dobou, i když začátek byl o dvě hodiny později. Nikde žádné zábradlí, odklon dopravy, plakáty, organizátoři… Znamením toho, že se zřejmě něco bude dít, jsou pouze strážníci na každém kroku, a jak už jsem zmínila – spousta leseb, gayů, transsexuálů a turistů z východního kontinentu, kteří si všechno a všechny fotí jako opičky v zoo.

Z batohu mi kouká duhová vlajka a to je zřejmě znamením toho, že všechno vím, jinak si nedokážu vysvětlit, proč mě každý zastavuje a ptá se, o co se jedná, kdy se co bude dít, kudy vede průvod a tak dále. Místo, kde bych chtěla stát a všechno sledovat už mám týdny předem vybrané, nikde se nikdo neseskupuje, takže si jdeme se ženou prvně udělat prohlídku po Disney obchodu a potom jdeme na kafe. Když se nás obsluha ptá, jestli chceme kafe a jídlo s sebou nebo si ho dáme vevnitř, odpovídáme naprosto přesvědčeně, že jdeme hned ven, načež se nám dostane velmi překvapeného pohledu se slovy „opravdu???“. Za několik málo vteřin je nám hned jasné, která bije, jelikož do kavárny vbíhají naprosto promočení lidé a venku je takový liják, jaký jsem už dlooouho neviděla. Díkybohu tohle netrvá dlouho a po asi desítce minut a plném břichu vyrážíme na již zmíněné místo chytnout dobrý flek. Doprava už je odkloněna pouze do jednoho jízdního pruhu a kolem toho druhého se shromažďuje neskutečné množství lidí, čímž dávají najevo, že se opravdu bude jednat o něco velkého. Asi třičtvrtě hodiny čekání si se ženou snažíme zkrátit tím, že pozorujeme, jak je v mnohých případech velký rozdíl mezi lesbou anglickou a českou. Samozřejmě, že se v Česku taky najdou holky, co vypadají jako holky, chodí moderně a elegantně oblíkané, ale přiznejme si, že české lesby, zejména ty mladších ročníků, jsou často zaseklé v době TLW, kdy se každá snaží vypadat jako Shane, kopírují navzájem jedna druhou nebo prostě musí vypadat co nejvíc jako „kluk“. Tady to prozměnu hraje každá na úplně jinou stranu, každá má svůj styl a jen zřídkakdy narazíte na butch lesbu, a když už, tak je v párečku s někým, kdo vypadá úplně stejně.

 

Je asi jedenáct dvacet a z Oxford street se k nám začínají řítit policejní motorky – tohle neznamená nic jiného, než že průvod je opravdu blízko. Nastává burácení, troubení, pískání, tleskání a nadšený řev jásajícího davu a za průvodem motorek se řítí první skupina bojující za práva homosexuálů. Holky na kolečkových bruslích předvádí zajímavé kousky a během minuty jsou pryč, aby je mohly následovat desítky podobných skupin. V celém průvodu se nakonec prezentuje zhruba 25 000 lidí různých věkových, etnických a náboženských skupin, což je teda pořádné číslo!

Jak už jsme vás před několika dny informovali, kvůli úspoře na bezpečnostních opatřeních bylo pár dní před konáním World Pride zakázáno provozování motorových vozidel, a tak jsem se trochu obávala o to, že se Pride stane trochu nudným, jelikož jsem si nedokázala představit, jak to bude s hudbou. Účastníci průvodu si ale se vším poradili naprosto bravurně, a pokud nehráli na hudební nástroje za pochodu, sami táhli vlečky či návěsy, kde pouštěli chytlavé hity a tím uvedli celé publikum do jednotného vlnění. Dokonce i počasí se rozhodlo nás podpořit a všem zvedlo náladu ostře pražící slunce. Po přehlídce skupin, které reprezentují různé menší LGBT organizace či sportovní kluby, přichází na scénu dokonale zorganizovaný pochod vojenských, leteckých a námořních složek Velké Británie, následovaný záchranáři, doktory a sestrami z NHS (Národní zdravotní služba). Po nich se občas mihne skupinka tak pěti lidí, kteří reprezentují sami sebe, svůj styl a kulturu, načež přichází Stonewall – světově známá organizace bojující za práva LGBT lidí. Mimo tohle patří mezi největší účastníky Pridu také Barclays (jedna z největších britských bank), Tesco, Olympijské hry, Mr. Kipling (výrobce sladkých zákusků, koláčů, dortů a podobně, od kterých se každý divák dočká malé ochutnávky ve formě růžovo bílého zákusku), Nando’s (restaurace zaměřená na kuřecí kuchyni, kteří mimojiné rozdávají kupony na půlku kuřete zdarma) a samozřejmě také Google, který každého uchvátí nápisem vyrobeným ze spousty malých balónků svázaných dohromady do tvaru písmen v duhových barvách.

Celý průvod se nese v naprosto volném a veselém duchu, který pouze občas naruší nějaká osoba prezentující se jako něco, nad čím prostě i ten nejtolerantnější člověk musí pronést „wtf?“, aby mohli následovat lidé ochotní si s vámi plácnout, vyfotit se a pokecat. Úžasná atmosféra až do té doby, než se zničehonic spustí další liják, který odežene spoustu přihlížejících, kteří nejsou vybaveni deštníkem či kapucí, pryč, aby mohli uvolnit místo těm, kteří nejsou z cukru a museli až doposud tohle vše sledovat přes několik hlav stojících před nimi. Sto metrů dlouhá duhová vlajka, kterou nesou zaměstnanci Tesca, se tak ukáže jako téměř neunesitelné břemeno, jakmile se v ní začne držet spousta vody. Ta samozřejmě při jejím neorganizovaném vylívání skončí i na mých botách, a tak se i poslední část mého oblečení, která byla jakž takž chráněna před kapkami vody, stane absolutně mokrou a nezbývá, než čekat na to, až za deset minut opět vyjde slunce a tohle všechno usuší. Dostává se mi omluvy, kterou víceméně ani nepotřebuji, potřepeme si rukami, chvíli pokecáme a průvod na dalších asi deset patnáct minut pokračuje, aby po zhruba dvou hodinách trvání mohl být zakončen jednotkami technických služeb, které jako mávnutím kouzelné hůlky zametou všechny důkazy o tom, že se na hlavních ulicích Londýna něco podobného dělo.

Nastává přesun do restaurace Nando’s, kde využijeme zmíněného kuponu a poté dvě zastávky metrem na Trafalgar Square. Slunce opět svítí, nastává neskutečné vedro a mně se vybíjí baterka v mobilu, což znamená, že nemůžu už dál fotit. Nedokážu ani odhadnout, kolik zhruba mohlo být na Trafalgar Square lidí, ale musela jsem tam jít za každou cenu. Vstupné se neplatilo žádné a line-up byl docela dobře nabitý, což přímo vybízelo k tomu, aby na stejné místo zamířil téměř každý, kdo předtím přihlížel či se účastnil průvodu. Po několika málo minutách jsme vpuštěny dovnitř a nasísáme, kde bude nejlepší se usadit a sledovat dění na hlavní stagi. Po zakoupení nezbytných alkoholických nápojů, jako je Smirnoff Ice (což je mimochodem jeden z hlavních sponzorů London Pride), nacházíme skvělé místo na zakotvení. Bohužel ale máme díky velkoplošné obrazovce šanci pouze vidět, co se na stagi děje. Sedíme na opačném kraji Trafalgar Square, než kde se pódium nachází a téměř vůbec nevnímáme, co se na stagi děje, jelikož se bavíme pozorováním namol opilých lidí zejména mladších ročníků, kteří si myslí, že spolkli všechnu moudrost světa a jsou těmi nejkrásnějšími a nejpřitažlivějšími na celém World Pride a podle toho se taky tak chovají. Je to docela sranda a vydrží nám bezmála dvě hodiny tohle pozorovat, než se rozhodneme přesunout se do Soho čtvrti, kde se plánujeme upíchnout do nějakého L klubu.

Na místo dorážíme asi po dvaceti minutách cestování a zjišťujeme, že nejen že každý klub je už totálně přeplněný, ale že jen cesta k němu zabere minimálně hodinu kvůli všudypřítomným lidem (odhaduji, že jich mohlo být několik tisíc), kteří si našli vlastní zábavu ve stylu „magistrát zakázal veřejné akce na ulicích, my si je uděláme sami“, a tak všude hrajou přenosné speakery k iZařízením, každý pije to, co si přinesl z domu a díkybohu nám lidé oznamují, že nemá cenu se ke klubům ani vydávat, jelikož dovnitř nás nikdo nepustí, protože kapacity jsou dávno naplněny. Nezbývá, než dát pár drinků s náhodnými lidmi a po konstatování, že tady už nic nevykoukáme ani nevymyslíme, odjíždět v deset večer úplně vyčerpané domů, abychom mohly tento nakonec skvěle vydařený den zakončit v naší „domácí“ hospůdce u pinty (nebo dvou, tří…?) piva, jít spát a probudit se do dalšího na oko vypadajícího slunečného dne.

Mnohem více fotek najdete na našich facebookových stránkách.