Možná jste ho viděli v Show Jana Krause, možná jste také nahlédli do jeho 13. komnaty na České televizi a dost možná jste četli jeho knížku. Jak je to s ním teď, co je u něho nového? Přinášíme vám rozhovor s Mikem Perrym, který o své přeměně pohlaví z ženy na muže napsal báječnou knížku Klec pro majáky a stále vystupuje se svým Testosteron Blues!

Ahoj Miku, máme tady léto a prázdniny, jak se máš a jak si užíváš tyto letní dny?

No, popravdě, já letní vedra dost nesnáším, vyhovují mi teploty tak do dvaceti stupňů. Proto  taky  miluju podzim s jeho barvami a melancholií, nebo začátek jara, kdy to všechno jakoby začíná… Jenže tahle dvě roční období snad vymizela.  Na léto žádné výjezdní plány nemám, bohužel ho asi strávím v Praze.

Do povědomosti jsi vešel díky své knížce Klec pro majáky, která vyšla v loňském roce. Doslova by se dalo říct, že ses stal „transsexuální celebritou“, protože nikdo s podobným příběhem se nedočkal takové publicity a zájmu veřejnosti. Teď mě napadá, vydal vůbec někdo v ČR knížku s podobným příběhem, svým vlastním?

V románové podobě, jako jsem napsal svoje Majáky, tady myslím nic moc nebylo. Někdy po r. 2000 vyšla kniha Terezy Spencerové  „Já, tranďák“, ale je to spíš její osobní, řekl  bych až  filosofický  pohled na transsexualitu jako takovou a  na genderovou problematiku obecně. Já jsem svou výpověď zabalil do příběhu, protože si myslím, že lidi taková forma víc přitáhne i osloví.

Jak ses vyrovnal s tak velkou popularitou, která přišla ze dne na den? Myslím, že zásadní bylo tvoje vystoupení u Jana Krause, nemýlím se?

Máš pravdu, u Krause moje „odhalení“ odstartovali, a pak už se nabaloval jeden rozhovor za druhým, včetně skvěle zpracované 13. komnaty v ČT.  Lidi mě na ulici poznávali a zdravili, v krámu mi klepali na rameno a povzbuzovali mě…bylo to zvláštní, vůbec jsem to nečekal a dělalo mi to strašně dobře. Ale ani ne tak kvůli slávě – polní trávě, ale spíš, jak skvěle můj příběh i samotnou transformaci vzali a reagovali na ni.  Je to hodně silný a dobrý signál o stavu tolerance v naší společnosti.

Jaké to je, když se tě lidé ptají na detaily tak intimní záležitosti, jakou byla tvoje přeměna? Přece jen, tvoje zpověď byla velmi otevřená a najednou do tvého života nahlédlo několik set tisíc lidí.

To, že jsem vyšel se svou kůží na trh v takové podobně a zcela se v knize „odkopal“,  nebylo proto, že bych prahnul po oné popularitě, ale měl jsem dvě zásadní vize:  Když budu otevřený a upřímný, jen tak okolí může porozumět, co skutečně člověk prožívá, jestliže se narodí do špatného těla. A třeba se v mém příběhu najdou stejní jedinci, kteří ještě nenašli odvahu si stav věci přiznat nebo se postavit osudu. Kdyby moje otevřenost bývala pomohla jednomu jedinému člověku, už by to pro mě mělo mysl. Skutečnost ale tisíckrát předčila moje očekávání.

Už jsi této popularity i nějak využil, přinesla ti něco dobrého?

Třeba ti to bude připadat málo, ale úplně nejvíc mi dala pocit zadostiučinění a jisté satisfakce, hodně mi taky zvýšila sebevědomí, které jsem měl na nule. Protože mi přinesla uznání i nádherné reakce okolí, a tudíž poznání, že jsem do přeměny i zpovědi nešel nadarmo. Přinesla mi pocit, že i se svou komplikací můžu být nějak platný, získal jsem nové kamarády a zájem i úctu mnoha fajn a skvělých lidí…a v neposlední řadě mi dala odvahu zase začít muzicírovat, o čemž jsem byl přesvědčený, že už je mi zapovězeno.

Předpokládám, že tvá knížka mohla i někomu pomoct při řešení vlastních problémů? Dostal jsi nějaký „děkovný dopis“ nebo pozitivní zpětnou vazbu od někoho, kdo si přeměnou prošel nebo se na ni chystal?

Lindo, mám mailovou schránku plnou nádherných, srdečných a tolik povzbudivých reakcí! Vůbec jsem takovou smršť nečekal – jsem šťastný člověk!  Dodnes mi píší čtenáři všech věkových kategorií, lidé, kteří se s něčím podobným prostřednictvím mojí knížky setkali poprvé, ale dostávám i ohlasy od neznámých „kolegů“, kteří mi děkují, jak jsem jim pomohl v hledání sebe sama a že jsem jim dodal odvahu…no uznej, co víc si může autor přát?!?!

Co ostatní kluci/muži z terapeutické skupiny, kterou jsi navštěvoval v průběhu přeměny? Jsi ještě s nějakými v kontaktu?

Když mi zaměstnání dovolí, sem tam na skupinu zajdu i dnes.  Povzbudit mladé nováčky, zkonfrontovat zkušenosti s těmi, co už se na svou cestu vydali a nemůžou se dočkat výsledku, pokecat s „mazáky“.  Spousta jich chodí na moje koncerty, z čehož mám nesmírnou radost a moc si toho vážím. No, a taky jsem si tam našel „brášku“, který šel do přeměny nějaký čas po mně a tak nějak jsme si hned zkraje sedli. A když mi pak v průběhu přeměny umřela moje ségra a já si to bez ní na světě neuměl představit, tak jsem ho „adoptoval“ do rodiny.

Knížka mapuje tvůj život od puberty až po tvou naprostou přeměnu z ženy na muže. Je to tvoje otevřená zpověď, nakolik je pravdivá? Změnil jsi pouze jména a místa nebo sis přikreslil i nějakou tu dějovou linku?

Všechno, co jsem v knize napsal, se mi skutečně přesně tak stalo a každý detail v ní je pravdivý – nic jsem si nepřikrášlil, nic nedomyslel, nevyfabuloval.  Naopak – spíš jsem někdy i ubral, aby si čtenáři snad nemysleli, že je to sci-fi. Protože, znáš to – život píše takové příběhy, které by si ani špičkový spisovatel s hodně bujnou fantazií nevymyslel.

Četli knížku někteří z těch, o kterých v ní píšeš? Co ti na to řekli?

No jasně, že četli…než jsem si ji vůbec troufl nabídnout některému nakladatelství, byly tři osoby, od kterých jsem pro ni chtěl „požehnání“. Kdyby jedna z nich řekla: „Tak tohle teda ne, Miku“, knížka by nevyšla. Protože já jsem s ní nechtěl nikomu ublížit. V první řadě to byla moje terapeutka, doktorka Hanka Fifková, vždyť jí jsem v Majácích věnoval zásadní prostor. Jak by taky ne, když mi zgruntu změnila život a zamávala i s tím citovým… Byla skvělá, v sms mi napsala: Nemohla jsem se od knížky odtrhnout a moc vám za ni děkuju.  Pak ji četla dcera a taky ji odmávla, a nakonec ji schválila i poslední láska z Majáků – Kate.  No, a když pak vyšla, četli ji kromě jedné, dvou postav úplně všichni.  Ohlasy vesměs pozitivní.

Co se u tebe od vydání knížky změnilo? Jak je na tom tvůj vztah s dcerou?

Změnil jsem se předně já sám.  Jasně, že ne povahově nebo charakterově. Ale dal jsem naplno průchod své vlastní přirozenosti a sám se nestačím divit, kdo se to vlastně ve mně celá ta léta ukrýval, koho jsem to v sobě dusil.  Je to paráda – cítím se o tisíc procent přirozeněji, svobodněji a dneska absolutně nemůžu pochopit, jak jsem  „v kleci“  mohl takových let vydržet.  Další zásadní věcí v mým životě je, že zase hraju, zpívám a skládám. Je to alfa i omega mého života a tam jsem nejvíc šťastný.  A dcera? Bylo to hodně těžké – pro nás pro oba. Ale čas je velký léčitel. Neříkám, že je z mojí přeměny nějak happy, ale vzala to na vědomí a vztahy máme takové normální, prostě jako rodič a potomek: někdy fajn a jindy si lezeme na nervy. Co ale zůstalo, že mě dodnes neoslovuje a mluví na mě v ženském rodě. Už to neřeším – nechávám ji tohle „privilegium“ třeba do soudného dne.

A co práce? Podařilo se ti najít místo, kde by ses realizoval?

To je už méně radostné téma. Představ si, 16 měsíců jsem o žádnou práci nemohl zavadit, dostával jsem jen odmítavé odpovědi a už jsem myslel, že se zblázním – co si budeme namlouvat – při dnešním všudypřítomným kultu mládí jsem prostě nepotřebný „stařec“. Pak mi nabídla jedna známá práci ve svém antikvariátu, ale jen na zkrácený úvazek. Což je zase bohužel o penězích…ale aspoň je tam klídek a nemusím se stresovat věčným „tahem na branku“. Stejně na to nemám náturu.

No a nemůžu se zeptat na to, co jistě zajímá všechny čtenáře – co ty a osobní život? Randíš, jsi ve vztahu nebo se necháváš unášet svobodou?

To ses vyloženě dotkla mého bolavého místa…ani nevím, co na to říct.  Svobody v tomto smyslu, jak se ptáš, jsem si přece užil dost – vlastně jsem celý život bez vztahu, tak jsem chtěl zkusit tu druhou variantu.  Jenže já jsem srdcař, potřebuju k tomu ty zatracený neukočírovatelný  city. Chci opečovávat, rozmazlovat, hýčkat…ale ženy o to k mému překvapení i zděšení až tak nestojí, jak  se tváří.  A ke všemu jsem zamilovaný nešťastně – už dlouho, a nějak z toho nemůžu ven. Takže vlastně trápení.

Jaké se ti líbí ženy? Máš nějaký typ, za kterým se na ulici prostě musíš otočit?

Celý svůj fiktivní milostný život jsem si myslel, že nemám, že je to vcelku náhoda, kdy to u mě tzv. cinkne, a já vzplanu… Až v kůži chlapa jsem prozřel a uvědomil jsem si, že pokaždé úplně zblbnu, když kolem mě projde sebevědomá, inteligentní a veselá ženská, často až s nebezpečně ironickým smyslem pro humor. A když je to náhodou ještě tmavovláska s krásnýma hnědýma očima, tak ve mně rázem všechno bije na poplach a já v tom lítám až po uši.

Stále vystupuješ se svým Testosteron blues, kde a kdy je možné si tě zajít poslechnout?

Letošní sezóna pro mě vlastně skončila, nejsem festivalový typ, tudíž první koncert mě čeká až zase po prázdninách 3.10. opět s Mirkem Kováříkem a zase v Ryběnaruby. Už dneska se nemůžu dočkat, tak aspoň vzniká nová písnička.  (www.mikeperry.cz)

Co tvé básně? Na tvém webu jsem viděla několik zveřejněných a jsou moc pěkné. Neuvažuješ je vydat knižně?

Dík, jsem moc rád, že se ti líbí. O jejich vydání usiluju už dobré tři roky. A taky strašně toužím po vlastním CDčku. Sakryš, vždyť hudbu dělám přes třicet let, už bych si přece nějaké zasloužil! Jenže poezie to má dneska těžký, nakladatelé nemají zájem ji moc vydávat, protože je nezisková, a když už, tak vydávají básně trochu jiného ražení – musí být mírně vyšinuté, lehce nepochopitelné a především drsné, naturalistické, ani vulgarita není na škodu…  Jsou určeny velmi specifickému okruhu recipientů.  Já píšu nemódní milostnou poezii a ke všemu moc srozumitelnou, romantickou, citovou…a to se nenosí.  Stejné jsou i písničky.  Naštěstí obé má na koncertech úspěch. Kdybys o někom věděla, kde by se daly básničky nebo písničky upíchnout, poraď :).

Když jsem se zmínila doma, že s tebou budu dělat rozhovor, prosili mě, ať se tě zeptám na pár otázek za ně. Takže tedy – co tvoje dcera, umí hrát na kytaru? Jestli ano, zahrála si s tebou někdy na koncertě?

Zdravím k tobě domů. Ano, umí hrát. Když jsem se v dobách jejího dětství musel muziky vzdát, hrál a zpíval jsem aspoň jí.  Pak dostala svou první kytaru a dobře se na ni naučila, hraje na flétnu a chodila do sboru – hezky zpívá. V dřívějších dobách jsme spolu hrávali třeba na chatě u táboráku nebo jsme večer zhasli a udělali si takovou hudební černou hodinku. Rád na to vzpomínám. Jenže od mojí přeměny se hodně věcí změnilo. Nebyla ani na jednom mém koncertě. Jasně, že je mi to líto a mrzí mě to. Ale co nadělám – nutit jí nemůžu.

A další otázka – neuvažuješ napsat další knížku? Na jakékoliv téma?

Nikomu to zatím neříkej, Lindo, ale už na tom tak trochu pracuji. A dokonce mě k tomu přiměl „můj“ nakladatel Marek Turňa z Knihy Zlín. Hrozně moc pro Majáky udělal a já si moc cením, jak odvážně do jejich vydání šel a nebál se, že to bude propadák. Po úspěchu knihy a jejího všeobecně kladného přijetí jsme se dohodli, že rozhodně nebude na škodu ještě se držet tématiky – vždyť literárních příběhů, co přinášejí podobná svědectví, je stále tak žalostně málo! A kdo jiný o nich může psát zasvěceněji a pravdivěji, než ten, kdo tím vším skutečně prošel! Tak mi drž palce, ať se mi zadaří…

Děkuju moc za rozhovor, Miku, cením si tvého času, který jsi věnoval Queermagu a přeji ti hodně štěstí a osobních úspěchů!

 

Více o Mikovi včetně aktualit na jeho osobních stránkách www.mikeperry.cz.

Knihu Klec pro majáky můžete zakoupit např. zde nebo zde.

Mike Perry – Klec pro majáky

Duší muž, tělem žena… Omyl přírody, výzva osudu?

Šokující, zcela otevřená zpověď muže, který polovinu života prožil v ženské roli, jež mu určilo jeho tělo.

Ač cítěním a myšlenkami muž, podřídil se genderovému škatulkování společnosti a zodpovědně přijal svoje mateřství, porodil a sám vychoval dceru. Teprve na prahu její dospělosti se rozhodl stát se sebou samým a odhalit svoji pravou identitu. Téměř v padesáti letech podstoupil hormonální a chirurgickou přeměnu pohlaví.

Kniha nabitá emocemi a zásadními životními zvraty, přesto psaná s nadhledem, lehkostí a vtipem. Ojedinělá publikace na našem trhu. Strhne čtenáře upřímnou výpovědí o vnitřní síle, tužbách i disciplinovanosti člověka, který zažil oba póly – ženu i muže.