Vzhledem k tomu, že jsem minulej měsíc prodělala svůj takzvaný comming out (před otcem), jsem si řekla, že asi teda už je na čase bejt tak trochu out and proud. Teda, myslela jsem, že to bude horší. Nenapadlo by mě, že má můj sexuální život něco společnýho s couváním v dodávce, ale zjevně má. Když mě totiž můj milující otec nutil couvat do garáže, řekla jsem mu, že mu tu dodávku nabořim, protože mám při couvání podle zrcátek špatnou orientaci. Tak se na mě tak podival a suše mi řek, že to není můj jedinej problém s orientací. Jelikož měl pravdu, vydala jsem ze sebe takovej trapnej zvuk, zajela s autem dovnitř a vypadla. Představovala jsem si to trošku jinak. Větší vzrůšo. I když, co jsem čekala, když moje máma mi na to, že jsem žena interesována ženami,  řekla jenom to, že to chtěla se ženskou vždycky zkusit a začala se mě vyptávat na nepatřičný věci.

Ale zpět k hrdosti. Chtěla jsem jít na Freedomku. Nešla jsem na Freedomku. Asi by mi to připomnělo loňské fó pá, kdy jsem tam po akci skončila osamocená, nacamraná, zhrzená a bez peněz na Čerňáku. Když jsem se odporoučela do centra, potkal mě pán se smetákem a varoval mě, ať si dávám pozor, že odpoledne tam maj naplánovanej průvod buzeranti. Poděkovala jsem mu za dobrou radu a šla někam umřít.

Letos jsem teda vynechala. Nevím totiž, na co bych měla bejt hrdá. A taky, poslední duhovej předmět, co jsem měla, byla placka, kterou jsem v afektu hodila do řeky, když jsem se v dopoledních hodinách vracela z již zmiňované párty (spíš v opojení sebelítosti jsem si představovala, že hraju ve filmu, do toho nějaká srdcervoucí píseň a zpomalenej záběr ukazuje mojí ukradenou placku z Kiku jak padá do vody).

Ale vážně nechápu, proč se u nás koná Pride. Jó, párty to může bejt dobrá. Nejlíp bych hodnotila to, že u Střeláku loni rozdávali malý Fantičky zadarmo.

Co jsem tak sledovala, tak jsem o nic moc nepřišla.  Křesťani nás stále považují za úchyly. Všude spousta duhovejch vlajek, roztančení lidé z „LGBT komunity“, vyjdou do davu a ukazujou, jak jsou hrdí (opět vyvstává otázka, na co), přitom, já teda neviděla nikde průvod heterosexuálů. „Hééj, my jsme hetero, zblázněte se z toho.“

Jedno je, nenechat se utlačovat. Když po mně a mojí tehdejší holce kdysi dávno házeli náckové v tramvaji zapalovače a bůhvíco (a to jsem ji jen chytla, když padala… už nikdy nebudu tak obětavá, ach bože, jsem tak dobrý člověk), taky jsem si to nenechala líbit. A teď by se hodilo: a roztrhla jsem si tričko, zpod kterýho čouhal modrý latexový obleček s velkým červeným S na hrudi a všechny jsem je spálila na uhel svým pohledem tak, jak to dělal Clark Kent.

No, zas takový drama to nebylo, na to jsem měla až moc velký bobky, ale aspoň jsem se tvářila jako superžena. Nebo si to aspoň namlouvám. Dobře, byla jsem posraná až za ušima. Nicméně, Pride mi přijde přesně jako ten případ, kdy se sami buzny vyčleňují ze společnosti. Stejně heteráci, nebo jak to mám pojmenovat, nepochopí, jak je to pro buzny důležitý necítit se jako minorita. Možná jednou přijde moje vnučka a řekne: „Babi, v televizi jsem viděla, jak se nějaký gay a lesba líbali.“