Že život je plný překvapení ví každá z vás a že ne vždy ta překvapení jsou příjemná, víte určitě taky. Jen ten můj mi občas připadá jak z nějaké tragikomedie. Narodila jsem se jako docela obyčejný kluk a začátek mého dětství byl také docela obyčejný. Všechno začalo až pubertou, kdy už nejsou jenom děti, ale začínají se rozlišovat na kluky a holky. Hlavou se mi motaly smíšené pocity co se to se mnou vlastně děje, tělo se měnilo, vztahy se měnily. Holky a kluci se začali vzájemně stranit, jakoby dva po sobě jedoucí vlaky narazily na výhybku a každý se vydal jiným směrem. Ještě mělo ale uběhnout spoustu času, než jsem zjistila, že sedím v tom na špatné koleji.

Pocit, že „něco je špatně“ dostanete hned, problém je zjistit co vlastně špatně je. Ve škole jsem byla outsider, s klukama jsem se nebavila, holky mě mezi sebe nebraly. Byla jsem z toho zmatená, zmatená proč mě nic z těch klučičích věcí nebaví, proč holkám závidím a ani vlastně nevím co, obdivovala jsem jejich krásu a brzy poznala, co to vlastně znamená láska. První držení rukou, první polibky. Dělala jsem to, co „bylo správné“ a mně se to i líbilo. Čas plynul, okolí mělo radost, jaký to krásný muž ze mě vyroste, našla jsem si první vážnější vztah (tak jak jen ve 14ti může být :D) a byla jsem postavena do role muže ochraňovatele. Zamilovanost může být velice silná, ale na některé věci nestačí, nemohla jsem už dál přehlížet mé tajné převlékání a podivné myšlenky. Ze vztahu jsem se rozhodla vycouvat. Nastal čas zjistit, co to vlastně se mnou je a už to začít opravdu řešit.

Díky internetu bylo jen otázkou času, než jsem se dostala k pojmu transsexualismus a se zatajeným dechem jsem hltala každou informaci, kterou jsem jen dokázala najít. Dokonce byly k nalezení i příběhy transžen, které popisovaly svůj život. Nacházela jsem se v nich, dokud jsem nenarazila na jeden zádrhel. Všechny ty ženy měly heterosexuální orientaci, proč se mně teda líbily holky a tak snadno jsem se do nich dokázala zamilovat? Může vůbec existovat transžena a zároveň lesba? Nejsem přeci jenom nějaký úchyl, co by se měl léčit? Dnes na to vzpomínám s úsměvem na rtech, ale tehdy to byly probrečené noci a promlčené dny. Odsoudila jsem se za hnusného úchyla a při výběru střední školy jsem šla podle přání rodičů na průmyslovku.

A takhle jsem se dostala na školu, kde z 300 studentů bylo 7 holek. Nejlepší rozhodnutí mého života, první dva měsíce jsem měla neustále bolesti břicha ze strachu z mých spolužáků. Netrvalo dlouho a došlo mi, že některé věci si v životě prostě nevyberete a nijak se jim nevyhnete, neutečete před nimi ani je nijak neskryjete, ať budete dělat cokoliv. Skrývat jsem to v sobě už nedokázala, přijala jsem fakt, že jsem hříčka přírody a začala zjišťovat, co budu muset všechno udělat, abych se dostala na druhou stranu. Návštěva specializované sexuologa pod 18 let jen v doprovodu rodičů. Tím byla vyřešena otázka, kdy jim to mám říct. Ani nevím, jak dlouho jsem sbírala odvahu to oznámit mamce, měsíc to určitě bylo. Když jsem konečně našla tu správnou chvíli a i dostatek odvahy se slzami v očích jí všechno povyprávěla. S brekem mi nakonec slíbila pomoc, a že to oznámí i taťkovi, se kterým jsem neměla zrovna nejlepší vztah.

Po několika návštěvách doktorky mi došla další životní pravda a to, že vám nikdy nedostanete nic bez dřiny, zadarmo a všechno si naopak musíte vyrvat v zubech pro sebe. V téhle době jsem pořád byla pro všechny kluk a právě největší krok pro všechny translidi je jejich coming out a kdy začnou žít „fulltime“ (začnou vystupovat všude jako své zvolené pohlaví). Určitě všechny znáte pocity, kdy stojíte před zrcadlem a připadáte si moc tlustá, moc hubená, vysoká, malá, pihatá a já nevím co ještě. Translidé stojí před tím zrcadlem s hrůzou v očích, jak sakra provedou svojí přeměnu. Šla jsem na to po malých krocích, vlasy jsem naštěstí měla už z dřívější doby (sláva metalu!!), začala jsem se oblíkat unisex. Pak ovšem přicházejí změny, které si už okolí pomalu začne všímat. A já blbá si na tělocvik zapomněla kalhoty a měla jsem jen kraťasy…

Ty vole! Čumte na něho! Vždyť má oholené nohy!
No Fakt! Sakra *přejede rukou po mém lýtku* Hladké jak má moje mladá!

Hlavní téma týdne bylo určeno. Taktéž dopadly první pokusy s líčením.

Hej ty! Ty máš namalované oči?
Noo, já jsem gothic, já musím.
Aha tak to jo.

Ale kluci, ač byli značně citově zabednění, začali mít už jakési podezření, za mými zády se shlukovali do skupinek a dumali nad tématem, nevypadá nějak moc jako holka?

Nadešel čas a já se rozhodla začít svůj fulltime, napsala jsem krátký vysvětlující email třídní učitelce, oblékla jsem se co nejméně výstředně a s bušícím srdcem se vydala na cestu. Učitelka byla natolik prozíravá, aby oznámila mojí přeměnu ostatním učitelům a dokonce třídě. Trvalo chvíli, než se novinky roznesly, ale zanedlouho se chodili kluci po skupinkách dívat na „tu novou holku“ a to doslova, postavili se do dveří, koukali, pronesli pár poznámek o homosexualitě, a jak dnešní svět není normální a pak se vystřídali s další skupinkou. V podobném duchu pokračovalo pár následujících
týdnů, výkřiky „buzno!“ byly běžnou součástí přestávek, stejně tak sborové ukazování prstem „hej ‚kočko‘ máš to ráda do zadečku?“, samozřejmě se našlo i takových, co jednoduše přišlo za mnou a začalo se vyptávat „Takže ty jsi holka? Řekni mi něco o tom.“ Někteří ani nemysleli nijak špatně, ale poslouchejte tohle to několikrát denně.

Časem ale tohle vše pominulo, já se začala více měnit, první piercingy, malé rýsující se prsa, dokonce jsem se naučila používat ty zatracené tekuté linky a spoustu dalších věcí šlo tak nějak samo automaticky, úsměv se mi častěji objevoval na rtech, stejně tak typické babské projevy jako „jezus, koukněte na to koťátko, to je roztomilé!“. Těžko říct, co se spolužákům honilo hlavou, ale urážel už málokdo. Všichni si zvykali na nové jméno a rod. Věci, které zezačátku vypadaly tak beznadějně, se pomalu měnily k lepšímu, samozřejmě to nikdy nebylo zadarmo a chtělo to čas.

Když už jsem začala být se sebou tak nějak spokojená, začala jsem řešit znovu moji orientaci. Nebudu vám zatajovat, že jsem se zalíbila jednomu klukovi z vedlejší třídy, byl odlišný od ostatních, měl na věci jiný pohled a než něco řekl (jakkoliv velká blbost to byla), šlo poznat, že nad tím přemýšlel! Nikdy předtím jsem vlastně neměla možnost to s klukem zkusit, tohle byla ideální příležitost, možná nakonec přeci jenom nejsem Lesba!

Vyšlo najevo, že je to nezkušený panic a víceméně všechno jsem ho musila učit já, brzy jsem nakonec poznala, že se mi to vlastně ani nelíbí, že to není vůbec to, co jsem cítila k něžnějšímu pohlaví a tak moje hetero fáze skončila dřív, než vůbec začala. Takže jsem teda fakt lesba… no, ale jak teď mám randit s lesbama? To jí mám říct, ahoj, strašně se mi líbíš, mimochodem, místo prs mám i penis?! A to se dostávám k hlavnímu problému přeměny a to, že to všechno strašně dlouho trvá, doktoři dávají příšerné dlouhé termíny, jako by vlastně o nic nešlo, operace pořád v nedohlednu, ačkoliv nemám se vzhledem žádné problémy a před zrcadlem se obdivuju, jak jsem sexy a jak je špatné, že se nemůžu naklonovat. Stejně skončím u toho, co mám mezi nohama.

Láska si ale nakonec vždy cestu najde a já děkovala, že existují mezi námi i bi holky, i když občas máte pocit, že ty by šly s čímkoliv, co má dvě nohy.

Je mrazivý leden a já se zahřívám mou historicky první návštěvou v lesbi klubu. Rozhlížím se kolem sebe a cítím radost, vzpomínám, jak ještě před několika lety jsem byla přesvědčena, že jsem úchyl. Jsem ráda, že pravda si našla cestu. Povídám si s jednou milou blondýnkou a měníme si čísla. O dvě rande později ležím na její posteli a ona mi stahuje tričko a rozepíná podprsenku, začínám se třást, její ruce se blíží k mému opasku, zastavují ji a říkám:

Počkej, já, já ti musím něco říct, víš, já nejsem úplně holka, já jsem transsexuální holka a ještě před operací.
Vážně? A proč jsi mi to neřekla dřív?
Protože… protože já nechci být trans, já chci být holka. Promiň, že jsem ti to neřekla, nevadí ti to?

Dopovídám a po tváři mi tečou slzy, musím vypadat příšerně. Ovšem nedostává se mi žádné odpovědi, místo toho se její rty znovu přiblíží k mým a začnou mě líbat. Zní to jako happy end, ale takhle to končí v jednom případu z deseti, většina holek jednoduše ztratí zájem a já je za to neviním. Jeden coming out za druhým, pokaždé s rozdílným výsledkem, jsou i horší věci říkám si… a mám pravdu.

O pár měsíců později ležím v nemocnici, doktor mi právě oznamuje, že mám cukrovku prvního typu. O týden později sedím v čekárně mé endokrinoložky, přinesla jsem jí výsledky z hematologie, vychází najevo, že mám krevní mutaci, kvůli které nemůžu brát hormony, které jsou životně důležité k mojí přeměně, po tolika krizích najednou vypadá, že opravdu bude konec, dead end. Nakonec mi nasadí experimentální léčbu, o které se vlastně ani neví, jaké má rizika a jaké výsledky, ale hlavně má cesta neskončila. Operace bude již brzo a já si slibuju konec s coming outy, jsem rozhodnutá žít „stealth“, už nikomu nechci říkat o své minulosti, přináší to jenom problémy. Chci konečně žít jako obyčejná, úchylná lesba. Zároveň se ale nemůžu zbavit pocitu, že život mi nachystal poněkud jinou budoucnost a má cesta teprve začíná.

Shira