Po čem ženy touží…tak zní název jedné americké a dle mého názoru celkem podařené komedie, která si navíc žádá pozastavení a zamyšlení se nad nabízenou pointou. Kdo z nás by si totiž nepřál slyšet myšlenky okolních žen nebo aspoň té jedné vyvolené ženy? Nu dobrá, toto přání hraničí s určitou formou sebemrskačství (kdo film viděl, souhlasně pokyvuje), ale občas by se takové umění šiklo, no ne? Přátelé a známí to však nechápou, co si prý víc mohu přát? Jsem žena a miluji ženy, musím je mít tedy automatické přečtené a jsem tak vlastně i předem předurčena k dešifrování chování přítelkyň mých hetero-kamarádů. Taková malá spojka mezi Marsem a Venuší. Přestože veškeré mé snahy dementovat jejich tvrzení padají na neúrodnou půdu, bych si vážně strašně přála, aby se kluci nemýlili a já měla skutečný patent na čtení ženských signálů, podtextů, úskoků, pohledů, postojů, chování a všeho dalšího, co dokážou. Nebo spíš dokážeme, protože jsem i já jedna z členek něžného pohlaví a kus té mrchy v sobě budu mít taky. Jako máme koneckonců asi všechny a ty, které tvrdí, že ne, ty jsou dvakrát horší. :)

Takže co že to tedy vlastně chceme?

Kolikrát už jsem seděla s kolegyní u kafe a poslouchala nářky nad zbabranými vztahy, všichni chlapi jsou totiž, kdybyste to nevěděli,  strašní parchanti, kteří podvádí, lžou, div nekradou a nezabíjejí. Ta samá slečna si mi však příští měsíc stěžuje na to, jaký je nový přítel bačkora, který nelže, nepodvádí, nekrade a nezabíjí. (Za slovo přítel si klidně můžeme dosadit přítelkyně.)

Kolikrát už jsem byla svědkem hádek mezi partnery, kdy si každý urputně prosazoval tu svou, ale v momentě, kdy jeden rezignovaně couvl, se nastartovala nová vlna hádek, jejichž předmětem bylo dopídění se příčiny tak náhlé změny názoru.
Viz:
A: pojedeme tam a tam
B: ne, nepojedeme, pojedeme jinam
A: ne pojedeme tam a tam
B: nepojedeme, pojedeme jinam
A: pojedeme tam a tam
B: dobrá tedy, pojedeme tam kam chceš ty
A: ne, nepojedeme, tobě se tam nechce a děláš to jenom kvůli mně
……………………………

Kolikrát už jsem byla svědkem násilného donucování drahé polovičky k neoblíbeným činnostem, které nakonec stejně dokončil ten, který si to či ono vyžadoval a nejlépe se slovy…ukaž prosím tě, radši to udělám sám/sama.

Kolikrát už jsem byla svědkem marnivého nakrucování u zrcadla a ještě marnivějších dotazů “jak vypadám?” Žádná odpověď není uspokojivá, protože buď dotázaný kecá, nebo nemá pravdu i když řekne, že líbezně a nedej bože když řekne nelichotivou pravdu.

Kolikrát už jsem byla svědkem touhy vlastnit dokonalou, sexy oblečenou, sebevědomou blondýnku, která dokáže vzrušit pouhým pohledem a po boku se nakonec objevila dívčina v roláku, protože v opačném případě by byl oheň na střeše.

Kolikrát už jsem byla svědkem nejrůznějších paradoxních situací, které nezadaným motají hlavu a nutí upadat do depresí, z bezmoci pochopit ženské myšlení, ale účastníci páru se jen blahosklonně pousmějí nad humornou scénkou.

Nejhorší na celé věci je, že nejsem pouhým svědkem, ale často i účastníkem a nechápu, jak se sebou vlastně mohu žít já, natož moje žena.

Následuje vlastní příběh ze života, kdy je předem nutné upozornit, že můj největší problém tkví v tom, že má přítelkyně je až přespříliš dokonalá a samostatná a mě tak vlastně k ničemu nepotřebuje. Což je věc, kterou evidentně mé ego není schopno přijmout, na druhou stranu bych nedokázala být s někým nesoběstačným – Babo raď!

A teď už ten slibovaný příběh, který začal na naší první společné dovolené cca před dvěma lety. Odjely jsme do Rakouska, do hor, objevovat krásy tamních jezer. Počasí se vyvedlo nádherně a čas byl jak stvořený pro naši plánovanou turistiku. Ještě před odjezdem jsem zabalila nejnutnější zdravotnickou výbavu, protože roli zdravotníka ve vztahu zastávám já a mojí ženušce by se mohlo něco stát. Problém nastal, když samotná lékárnička zabírala přes půl kufru auta a já se drahé polovičce snažila vysvětlit a nakonec i vysvětlila, že to stejně vezu celé jenom kvůli ní. Pominu to, že do mého drahouška nedostanu žádný lék ani heverem. Nicméně chyba lávky, to já byla první s úrazem, to já zapomněla veškeré zdravotnické vybavení na chatě a to ona duchapřítomně vytáhla náplasti, desinfekci, obinadla a všechny propriety, které se jí do těch kapsáčů stejně nemohly vejít… že nejspíš čaruje a z těch kapes za chvíli vyndá i králíka, jsem si uvědomila na druhém výletě, kdy jsem si napůl cesty uvědomila, že jsem zapomněla brýle …ona mi je vzala… že jsem doma nechala opalovací krém (na sluníčko jsem velmi háklivá a všude nosím butylku s SPF 50+) …vytáhla i butylku… za ní mojí peněženku …oznámila mi, kde mám mobil, který jsem hystericky hledala v brašničce spolu s klíčema od pokoje, které byly také tam kde mi řekla… Ano, jsem trochu zmatkář, no a co? Nicméně, stejně nic nepředčilo samotný příjezd, z kterého jsem vedle dodnes a díky němuž vím, že je to ta pravá. Pro někoho banalita, ale pro mě to byla ukázka zájmu, snahy, ochoty atd., atd.
Považte a rovnou si představujte malý skromný pokojík v malovaném penzionku v horách, který obýváte jen vy a vaše nová přítelkyně, která ihned po zabouchnutí dveří hodí ladnou šipku do manželské postele uprostřed místnosti, ale místo aby se dožadovala intimity začne urputně očichávat peřiny a polštáře.  Protože přesně to jsem udělala, většině lidí by to zkazilo první dojmy o mně, Hanka však s ledovým klidem podotkla, ať se nestresuju, protože peřiny nejsou péřové – alergici pochopí. Na ohromný tučný otazník nad mou hlavou mi bylo odpovězeno, že o hypoalergenní lože se mi postarala ještě před odjezdem na dovolenou a mimochodem v němčině! Přestože si jí vážím a obdivuji její umění vcítit se a předpovídat situace, začínám si klást otázky, kde dělám chybu já a jestli bych se necítila lépe, kdyby nebyla tak úžasná. :)