Ty jediná jsi Múzu umlčela…
Ztichla náhle a nenadále.
Bez polibků Tvých i Tvého těla
zůstala němá a mlčí stále.

Snad kdyby jedinkrát stal se ten hřích,
by Tvá heboučká a jemná kůže
cítila hloubku polibků mých,
tak Múza si dál mlčeti může.

Ať ztichne třeba napořád!
Když líbati mě žena bude…
Však život, ten již ztratil řád.
Jen málo tklivých slov mi zbude.

I poslední slůvko ztratilo se,
snad cestou do úst zabloudilo.
Když nahá stojíš v celé kráse…
…nemohu říci, o čem by snilo.

O Tobě? Nebo o líbání?
O Múze, která se vrátila?
Či o duši mé, která se brání
pouhé myšlence, že by Tě ztratila.

Tak nadále čekám, naději neztrácím.
Však pusto a prázdno je v mojí mysli.
Chladná si přeji být, ač stále sním
a pletu si dokola písmena s čísly.

Až nakonec vybrat si musím…
Ač přála bych si Tebe tuze,
tak touhu svojí duše dusím
a nadbíhám dál svojí Múze…

 

Miroslava Fáčková