Zamiluj se do mě…

Miroslava Fáčková

1. část

„Tak dneska jsem ti to pořádně natřela,“ řekla Adéla a neskrývala při tom své škodolibé nadšení. Potáhla ze zapálené cigarety a vyfoukla jemný obláček dýmu. Zavlnil se v prostoru a odlétl kamsi směrem k větrákům, které jej rozptýlily a nezbylo po něm víc, než zažloutlý prach na stěnách.
„No neboj, příště se těš na odvetu!“ slíbila její stejně naladěná kamarádka Hanka.
Každý čtvrtek chodily do plaveckého bazénu, kde závodily o první místo, načež se pravidelně přemisťovaly do pizzerie, aby doplnily energii něčím dobrým k snědku a sdělily si kromě sportovních zážitků i pár osobních informací.

Jana o nich věděla téměř všechno. Avšak ne tolik, kolik by považovala za dostačující. Vlastně se zajímala jenom o Adélu. Ta ovšem pokaždé přišla s Hankou, takže se Jana dozvěděla i přemíru vesměs nepotřebných informací. Z těchto dvou dívek byla totiž Hanka mnohem větším řečníkem. Ne, Jana nebyla žádný voyer. Dívky sedávaly hned vedle baru, odkud na ně měla výborný výhled. Každý týden je sledovala ze svého stanoviště a doufala, že si jí Adéla všimne i v jiné souvislosti, než obvykle. Pokud si jí tedy vůbec někdy všimla… Jana omývala nádobí, míchala nápoje a obsluhovala ty, kteří přišli přímo k baru. Byla to docela obyčejná brigáda, díky níž svému studentskému životu dopřávala pár korun navíc. Nebylo to mnoho, ale spokojila se s tím. Ani jí tolik nevadilo, že má z věčného máchání rukou ve vodě rozpraskané prsty.
Do terénu chodil její kolega Emil, takže hosty nikdy neobsluhovala. Jen čekala, až se Adéla podívá směrem k ní a jejich pohledy se spojí. Milionkrát si před zrcadlem zkoušela, jak by se měla tvářit, až k tomu dojde. Ale nakonec vždy sklopila oči a předstírala zaneprázdněnost. K takovým chvílím však příliš často nedocházelo.

„A co ta tvoje princezna?“ změnily téma z plavání na osobní život.
„Ále,“ mávla Hanka rukou, „to snad ani nestojí za řeč. Jsme spolu jen ze zvyku.“
„Už jsem ti říkala snad stokrát, ať to ukončíš. Tohle přece nemá smysl,“ namítla Adéla a upila ze sklenice trochu zlatavého moku.
Jana ji po celou dobu sledovala. Znala ji snad nazpaměť. Její oči, ve kterých se odráželo tlumené světlo pizzerie. Ďolíček na rtu, který se objevil vždy, když se usmála, nebo polkla svůj oblíbený nápoj. Vodou z bazénu smáčené vlasy, které se co chvíli neposedně připletly do tváře. Kdyby měla popsat jediný detail jejího obličeje, okamžitě by si jej vybavila. Mohla by o ní psát sáhodlouhé příběhy plné vášně. Byla její ikonou, její tajnou láskou. Ale všechny příběhy, které tajně po večerech prožívala, probíhaly pouze v jejích představách. Kdyby se tak její sen splnil… ale bohužel nedokázala víc, než se na ni s obdivem dívat a čekat, že třeba jednou…
„Tak víš jak. Furt lepší mít někoho, než bejt úplně sama,“ přiznala Hanka důvod svého neuspokojujícího vztahu a tím vrátila Janu od snových představ zpátky do reality.
„Já to takhle nemám,“ zakroutila Adéla nesouhlasně hlavou.
„Jenže jsi taky furt sama. No řekni, kdys měla naposled ženskou?“
Jana zpozorněla. Konečně informace, která stála za všechny ty odposlouchané Hančiny příběhy, nemající hlavu a patu. Konečně se dozvěděla, že Adéla nikoho nemá! Ale k čemu jí je vlastně tohle dobré vědět? Jaká je pravděpodobnost, že na celém světě by stála zrovna o ni? O obyčejnou holku, zápasící sama se sebou, která ještě vlastně ani neví, proč ji to tak k Adéle táhne… Vždyť podle všeho neměla ani tušení, že na světě sdílí své místo s ní…

Však znalá této úžasné informace s nadějí v lepší zítřky se obrátila ke svému kolegovi Emilovi.
„Nech mě jim to odnést…“ poprosila ho.
„Cože, proč?“ nechápal a podíval se směrem ke stolu, kde přes rozjetou konverzaci dávno zapomněly na křupavé těsto poseté voňavým sýrem.
„Prosím…“ podívala se na něj psíma očima, ale nechtěla mu nic vysvětlovat.
Ještě jednou si změřil Janu, pohlédl zpátky ke stolu a pak jí beze slova podal dvě kulatá prkénka s čerstvě upečenou horkou pizzou. Co by pro mladičkou studentku, která se mu líbila, neudělal… Jana po prkénkách dychtivě sáhla a celá nervózní, přesto rozhodná, pospíchala směrem ke stolu, kde seděla její vytoužená žena. Snad to bylo tím, že nakročila příliš rázně. Možná tím, že se v tu chvíli úplně poprvé jejich oči spojily, aniž by je Jana nesklopila. Nebo zkrátka pouhou nervozitou a neohrabaností, kterou v podobných situacích oplývala. Zkrátka a dobře, stalo se něco, co se vzhledem ke stávající situaci dalo dost dobře očekávat. Bylo to jako vystřižené z nějaké grotesky, ale Janě to ani trochu vtipné nepřipadalo.

„Co blázníš, ty nemehlo?!“ bylo prvním, co zaslechla hned poté, co břinkot padajících příborů vystřídalo hrobové ticho.
Hlas patřil Emilovi. Chytil neurvale Janu za ruku a ukázal na hromádku na zemi: „Hned to ukliď.“
Janě bylo do breku. Ještě trapněji se cítila, když zaslechla od stolu, jak Hanka dusí pobavený smích. V ten moment by se nejraději propadla do země a již nikdy více se zde neobjevila. Jediným světlým bodem celé události bylo, když zaslechla Adélu, jak napomíná svou kamarádku, aby se krotila. Přesto jí to nebylo ani trochu útěchou. Sesbírala vše, co se sesbírat dalo a zmizela v kuchyňce, kde se usedavě rozplakala.
„Tak se nezlob,“ ozval se vedle ní hlas Emila, „ujely mi nervy. Vždyť to se přece může stát každýmu.“
Ani jí nevadilo, jak se zachoval přímo na placu a jakým tónem k ní promluvil. Bylo jí to jedno, protože směrodatné bylo jenom to, jakým stylem se předvedla před Adélou.
„Jsem úplně nemožná,“ vzlykla a propukla v další nával pláče.
Emil si přisedl k ní a položil své prsty na její rameno. Pak jí papírovým ubrouskem otřel ubrečené oči a těšil ji: „Víš, kolikrát se to stalo mně?“
Položila svou hlavu na jeho rameno. V tu chvíli jí připadalo jako hojivý stín, kde by mohla zůstat navždy ukryta před celým okolním světem.
„Až tady skončíme, dáme si spolu panáka, přijdeš na jiný myšlenky,“ slíbil ji a pak se vydal znovu do práce, jelikož nová pizza pro dvě čekající ženy byla již připravena.