Zamiluj se do mě…

Miroslava Fáčková

2. část

V baru se sešlo několik známých lidí. Ale protože přišla Jana s Emilem, zůstala po zbytek večera po jeho boku. Stejně šlo povětšinou o spolužáky ze školy a studijní záležitosti se jí opravdu řešit nechtělo. Chtěla se jenom napít, to si od toho večera slibovala. Nic víc, nic míň. Jen zaplnit mozek něčím jiným, než myšlenkami na to, co se událo o několik okamžiků předtím. Vyčistit si hlavu, udělat silnou čáru za každou sebemenší myšlenkou, která by se týkala upuštěného tácu, chichotu škodolibé Hanky a jasných očí Adély, které konečně viděla zblízka a možná proto došlo ke ztrátě rovnováhy, končící trapnou situací. Ať myslela na cokoliv, pokaždé se k tomu nakonec stejně vrátila. A tak se rozhodla, že prostě zapomene na všechno. A když na všechno, tak i na Adélu. Protože nebýt Adély, nikdy by si z trochy potlučeného nádobí a práce navíc nic nedělala. To ona způsobila, že se cítila takhle nemožně! Že nemohla celé noci spát a myslela jenom na ni. To jen kvůli ní se bránila jakémukoliv kontaktu, o který se už dříve Emil pokoušel. Vždyť podobné pocity nikdy dříve neměla! Jaké to bylo s Ondrou, nebo Markem? Vlastně nešlo o nic a to jí na tom možná vyhovovalo nejvíc. Nepletly se do toho city, žádné bezesné noci a strach z toho, co bude dál. Je vážně možné, že by se dokázala zamilovat do ženy? Ale kdepak, jak ji taková hloupost mohla vůbec napadnout?!
„Je ti dobře?“ zeptal se Emil, když se vrátil ke stolu s dvěma pivy a panáky stejného počtu.
Jana přikývla, vzala do ruky jednoho prcka a bez rozmyslu jej naklopila do sebe.
„Potřebuju víc pít,“ podala vysvětlení překvapenému Emilovi, který nečekal, že to bude takhle rychlé.
Ale neřešil to. Chápavě přikývl a vydal se v jejích šlépějích, vypil svého prcka a rovnou se vrátil k baru pro další. Jana mezitím upíjela ze svého půllitru a nadále žhavila mozek myšlenkami nejrůznějšího typu. Chvíli jí bylo do breku, chvíli se tvářila, že jí přece nemůže absolutně nic ohrozit. Nejhorší na tom bylo, že ať už se na všechno dívala jakkoliv, stále to byla ona, se stejnými tužbami a myšlenkami. A to jí na tom vadilo nejvíc. Že prostě nemůže najednou mávnout kouzelným proutkem a říct: „Teď se zamiluju do Emila.“

Když vypila třetí pivo a dalšího panáka, přestala přemýšlet nad tím, kým je. Začala to řešit nahlas. Nedokázala ale použít to správné slovo…protože se za něco takového odmítala považovat.
„Měli bychom jít,“ rozhodl Emil, kterému začalo být jasné, že ne alkohol, ale pořádný spánek bude tím nejlepším lékem.

Celou cestu šel vedle ní a trpělivě naslouchal Janiným úvahám. Vlastně mu ani nedávaly smysl. Holka přepečlivá, řeší každou kravinu… kvůli pár střepům se přece svět nezboří. Jana se mu líbila. Byla jiná, než ostatní holky, které poznal. Vyzařovalo z ní něco zvláštního a to ho k ní přitahovalo. Nebyla to taková ta slepice, která se upne na chlapa a pak mu nedá chvíli pokoje. Kdyby záleželo na něm, dávno by jí zacpal ústa polibkem… ale bylo tam něco, kvůli čemu se zdráhal tento krok učinit. Nebylo v tom třeba trochu strachu z toho, že řekne NE? Ale kdepak, on přece takové úvahy vůbec nemá zapotřebí. Holky po něm odjakživa šílely, a kdyby chtěl, mohl by si vybrat hned z několika aktuálních nápadnic. Ale něco ho na Janě bavilo takovým způsobem, že ho ty ostatní nechávaly zcela chladným. Pak mu to došlo. Prostě Jana je ta pravá! Žádná slepice bez vlastního názoru. Inteligentní, krásná, milá a cílevědomá žena. To, že právě prožívala menší rozladěnost, ho akorát stavělo do nadřazené pozice a dávalo mu sílu se rozhoupat. Proto když došli až k domovním dveřím paneláku, kde Jana bydlela, osmělil se, učinil první krok a políbil ji. Kupodivu se nebránila. Naopak, jeho polibek dokonce opětovala. Kdyby byl tušil, že to půjde takhle snadno, asi by to udělal už dávno. Vysloveně si užíval její rty a nejraději by z nich slíbal všechen lesk i hebkost. S každou setinou vteřiny, kdy spočívali v objetí, rostla jeho touha a vzrušení. Netušil ale, co se odehrává na druhé straně… I přes alkoholovou bariéru totiž Jana cítila, že to nebude prostě ono. Vzpomněla na prvního kluka Ondru. Líbání s ním bylo příšerné. Ale bylo první, takže vycházela z předpokladu, že zkrátka narazila na kluka, který líbat neumí. Ona to přece taky neuměla, tak nebylo co řešit. Jen s tréninkem jde dosáhnout úspěchu… S Markem to ovšem nebylo o moc lepší. Zatímco při sledování filmů ji zaráželo, jakým způsobem si hlavní hrdinky polibek užívají, tak ona měla stále v ústech „mokrý hadr“.
A poslední zkušenost, v danou chvíli probíhající, ji utvrdila v tom, že chlapi prostě líbají divně. Nebo ona je divná… Anebo že si za své pocity může prostě sama, protože je příliš náročná. I tato možnost se nabízela a nenapadlo ji dumat nad hlubším podtextem, protože to neměla s čím srovnávat. Viděla jen zasněné výrazy filmových hrdinek, spolužaček a kamarádek, načež na druhé straně prožívala pocity znechucení. A nad tím přemýšlela po celou dobu, co ji Emil vášnivě líbal. A také nad tím, kdy bude nejlepší učinit spásný krok zpět. Náhle se rozsvítilo světlo a chodbou se rozléhal psí štěkot.
„Ticho!“ hlasitým šepotem psa napomenul jeho pán.
Noční pejskař tedy situaci vyřešil za ni. Leknutím ucukla, udělala krok vzad a špitla: „Budu muset domů.“
„Jasně,“ přikývl Emil chápavě, pohladil Janu po tváři a vydal se směrem ke svému domovu.
Jeho tvář získala zdravou barvu, nenadálá situace na ní vykouzlila veselý úsměv. Celou cestu domů si hvízdal.