Zamiluj se do mě…

Miroslava Fáčková

3. část

Ráno bylo ještě horší, než večer. Jako facka, která pleskla do nic nečekající tváře, vytanuly opět vzpomínky na předešlou noc. Náhle v nich ale nefigurovalo upuštěné nádobí, to se Janě povedlo skutečně odsunout někam do pozadí. Byl to překvapivě polibek s Emilem, který v rozbolavělé hlavě dominoval. Jako tučný vykřičník na bílém podkladě se tyčil a působil Janě řezavou bolest hlavy. Vážně se s ním líbala, nebo se jí to jenom zdálo? Ach, kéž by to byl jen hloupý sen, ze kterého už je teď vzhůru. Na druhou stranu, vždyť přece o nic nešlo… A není tohle přesně to, co sama chtěla? Začít si něco s Emilem, jenom aby nemyslela na Adélu? Znovu si zkusila vybavit ten polibek a pocity, které při něm měla. Ale než stačila dospět k čemukoliv, její žaludek se ocitnul v obrovské peristaltické křeči a o pár okamžiků později na toaletě si mohla Jana prohlédnout celý jeho obsah. Nebylo toho mnoho, spíše se zmítala kdesi mezi nevolností a prázdnými záškuby dávivého reflexu. Celá opocená raději chvíli stála nad toaletní mísou a čekala, zda se bude ještě něco dít. Když zjistila, že už je zřejmě po všem, dovrávorala se k umyvadlu. Do dlaní si napustila ledovou vodu, kterou si opakovaně opláchla obličej. A přemýšlela nad tím, co mohlo způsobit její náhlou nevolnost. Snad vzpomínka na polibek? Anebo prostě jenom množství vypitého alkoholu, což už se jí samozřejmě v minulosti také stalo. Ať tak, či onak, v tu chvíli jí bylo mizerně. Vrátila se zpět do postele s předsevzetím, že tam zkusí přetrpět celý den. Nejraději by byla, kdyby se mohla probudit znovu a do lepšího dne. Anebo ještě lépe, kdyby se mohla znovu narodit. Znovu chodit do jeslí a do školky, znovu řešit své maličkosti a nezaobírat se otázkou sexuální orientace. Ovšem pobyt v posteli a nicnedělání jí přinášel namísto hojivého odpočinku jenom další černé myšlenky. Vždyť přece nemohla být taková! Co by si o ní ostatní pomysleli? A jak by se na to vůbec tvářili doma? Byla přesvědčena, že by to nikdy nepochopili. S tímto přiznáním by si mohla rovnou sbalit kufry. Táta by ji asi zabil. Vždycky to byl tvrďas, přísný a neústupný. A máma? Ta by určitě brečela a dokola by jí vyčítala, že se od ní nedočká vnoučat. Může něco takového dcera svým rodičům vůbec udělat? Bylo jí ze sebe špatně, z celé té neblahé situace. Potýkala se s tím už nějaký pátek a docela to zvládala. Čekala, že se to nějak vyřeší a samo  přejde. Ale čím déle tento stav trval, tím to bylo naopak horší. A předešlým večerem se vše změnilo úplně. Zřejmě proto, že se tím pohledem do Adéliných očí, radostí z toho, že objekt jejího zájmu nikoho nemá a následným trapasem uvědomila, že nejde jen o přechodný stav. Že taková prostě JE a BUDE! A o završení se postaral polibek, který nejen, že Janě nic neříkal, ale bylo jí z něj vyloženě špatně! Nikdy předtím s ní polibky nic nedělaly, ale snášela je. Najednou to už nedokázala. Jen si na ten okamžik vzpomněla, opět ucítila známý tlak v žaludku. Příchozí sms jí moc nepomohla. Psal jí Emil. Že jí děkuje za krásný večer, že se na ní těší, protože je skvělá… O to mizerněji se cítila. I proto, že věděla, jak hodný Emil je. A proto, že věděla, že mu svou lásku nemůže dát…

Věděla tedy, že je lesba. Nebyla připravená se s tím komukoliv svěřit. Ne, že by ve svém okolí neměla dobré lidi. Problém byl v tom, že se za to styděla natolik, že nebyla schopna o tom mluvit s jakýmkoliv, byť se sebe bližším člověkem. Na druhou stranu to ale jakožto extrovert nedokázala dusit v sobě. Věděla, že takovou věc je třeba sdílet. A proto pod anonymním nickem zavítala kamsi, kde tušila přítomnost stejně orientovaných lidí. Uvědomovala si, že má díky internetu velikou výhodu. Co asi mohli dělat lidé daleko před všemi vymoženostmi dnešní doby? Ale lépe se stejně necítila, přestože věděla, že není jediná na světě. Narazila totiž na článek, který psala dívka prožívající naprosto stejnou fázi coming outu. Jana ve článku našla samu sebe. Četla příběh cizí dívky a nacházela v něm svůj vlastní život, své pocity, tužby, obavy a beznaděj. Tolik ji oslovil, že vyplnila políčko s komentáři a zareagovala na něj svým vlastním příběhem. Ještě týž den na její komentář reagovala dívka s nickem Sandy84: „Ahoj. Pokud to budeš chtít více rozebrat, ozvi se na můj mail.“
Přemýšlela nad tím dlouho… Pořád paranoidně očekávala, že i přes nic neříkající nick někdo pozná, že tyto řádky psala zrovna ona! Ale pak si uvědomila, že té holce přece o sobě nemusí psát nic podstatného. Může jí psát jen o tom, co bude chtít ona sama… A tak mail pro Sandy84 sesmolila. Odpověď přišla opravdu brzy. A zněla vážně optimisticky.
„Já už mám všechno za sebou. Vědí to o mně doma, v práci, všichni kámoši… nemám, co skrývat. I když to trvalo dlouho, ale jsem ráda, že je to za mnou.“
A mnoho dalších vět, které ve člověku nevzbuzovaly beznadějnou touhu se vším skoncovat.
Sandy84 pro Janu znamenala zářný příklad toho, že opravdu jde se s tímto zjištěním vypořádat, jen na to potřebuje každý dostatek času. Byla veselá, přímá a optimistická. Na nic si nehrála a psala jí vše popravdě. Maily vystřídalo společné chatování.  Večerní rozhovory a šeptání na chatu se staly samozřejmostí a najednou si Jana uvědomila, že se vždycky celý den těší na to, až večer usedne k počítači a bude si vyměňovat písmenka se Sandy. Nevěděla o ní skoro nic a vlastně věděla všechno. Nevěděla, jak vypadá a to bylo na tom to skvělé. Svěřila se jí se vším, s neopětovanou láskou k plavkyni Adéle, jejíž jméno jí ale neprozradila. I s tím, že v jejím životě figuruje jeden muž, který by ji chtěl a ona neví, jak to ukončit. A tak si tak psaly a došly k názoru, že je Jana připravena na další krok a měla by se jít podívat do nějakého klubu nebo mezi stejně orientované lidi. A páteční akce jen pro holky byla úžasnou výzvou.

Zatímco Jana bojovala sama se sebou, zda má či nemá na lesbický sraz jít, se Emil topil v myšlenkách na ni a vymýšlel strategie, jaké kroky by mohl učinit k tomu, aby došlo k dalšímu políbení, případně k něčemu lepšímu. Janiny výmluvy ho pomalu přestávaly bavit a začalo mu docházet, že se mu prostě jenom vyhýbá. Uvědomil si, že to bylo snad poprvé, co něco takového musel řešit. Kolik holek ve svém životě tímto způsobem tahal za nos a ještě si z nich utahoval? Musely se cítit stejně, jako se cítí teď on. Nechtěně a poníženě. Překvapovalo ho, že to tímto způsobem cítí. Vždyť vlastně o nic nešlo, kolikrát se s někým takhle políbil a ráno si ani nevzpomněl? Kolikrát se dokonce i s nějakou holkou vyspal a ráno o tom ani jeden z nich nevěděl. V čem se tento polibek lišil od těch ostatních? Čím se lišila Jana od ostatních holek? Že se mu líbí, věděl dávno. Není přece možné, že by se do ní zamiloval? Náhle měl tu čest s dříve nepoznanými pocity a cítil soucit s těmi, kterým v minulosti ublížil. Uznal, že se choval jako idiot. Jako by se náhle objevily opožděné výčitky svědomí a bylo mu líto všech, ke kterým se takto zachoval. Měl vztek sám na sebe a měl vztek na Janu. Byl na ni naštvaný, ale zároveň se na ni zlobit nedokázal. A došel k závěru, že už jí přestane jakkoliv kontaktovat. Už jí nenapíše, ani nezavolá. Nebude přece ze sebe nadále dělat blbce!