Jak tvrdí psycholog Mgr. Vymazal, radit zamilovanému člověku většinou nemá smysl. Přesto je velmi obtížné ubránit se chytrým radám, když vidíme, jak se naše kamarádka či známá evidentně řítí narazit hlavou přímo proti zdi s člověkem, který si to navíc naprosto nezaslouží. Často se dobře míněné rady nesetkávají s kladnou odezvou, a tak se útok na novou drahou polovičku stává po čase jen marným a zbytečným plýtváním energie. Nezbývá tedy nic jiného, než se snažit si na nový, leč neperspektivní vztah blízkého člověka zvyknout a následně se i ubránit výtkám typu já jsem ti to říkala. Ne, že by se jednalo o 100% pravidlo, ale přátelé často mívají, co se ztracených vztahů týče, víceméně pravdu.

Otázkou je, zda skutečně dokážou vycítit problémového partnera, nebo se v dnešní době rozpadají vztahy tak často, že předpovědět rozpad čehokoli není až tak o čuchu na lidi, ale předpoklad úspěchu je dán jednoduše statisticky. Kolikrát se totiž rozpadají i vztahy navenek ideální, ty vztahy, kterým jsme fandili, podporovali je, podvědomě jsme takové vyhledávali a nejspíš i ještě podvědoměji jim záviděli. Ať tak či tak, následuje životní fáze jménem rozchod, kterým si prošel asi každý z nás. Všichni jsme si vytrpěli muka, ty pocity bezmoci, zlosti, zoufalství, útrapy spojené se samotou a nejhorší je snad ta věčně neumírající naděje, která nás nutí dál a dál doufat v nemožné zacelení vztahu a nejlépe bez jizvy. Vždyť kolik z nás se díky téhle nadějné potvoře opětovně spálilo i několikrát o tu samou plotýnku?
Co se týče vracení se k bývalým, jsem absolutně proti, neznám nikoho, komu by to vyšlo, ale samozřejmě pro ten konečný pocit maximální snahy o záchranu minulosti to leckomu stojí za to, a to nelze mít nikomu za zlé. Navíc jistě existují i šťastné, leč slepované konce, o které bych si ráda rozšířila obzory.
I přesto, že jsme každý dle psychologických příruček jiný, přijde mi, že v  prožívání útrap spojených s rozchodem jsme si hodně podobní. A nebude to asi ani tak o vnitřním světě člověka, jako o omezených možnostech důvodů rozchodu, které většinu rozešlých nakonec zavedou na podobnou cestu s podobnými stavy a s podobnými typy, jak danou situaci zvládnout.
Nejčastěji slýchám o nevěře jako důvodu rozpadu vztahu, nebo o přehnané žárlivosti, která sama o sobě nakonec k samotné nevěře zákonitě vyústí. Připomíná mi to reakci mého tatínka, který mi, když jsem jako malá holčička brečela, pro jistotu jednu vlepil, abych měla důvod.
Dále to může být pocit nedostatečného prokazování zájmu od drahé polovičky, která je třeba jen zavalena prací, z čehož mi ale také už na dálku čpí nevěra ze strany opomenutého. Nízké sebevědomí a snaha si něco dokázat, hledání něčeho nového z důvodů stagnace a počínající nudy ve vztahu, nebo prosté zkřížení cest dvou lidí, co si navzájem padnou do oka.
Průšvih je v tom, že všechny uváděné situace se často vzájemně prolínají a nelze tedy s jistotou říct, zda byla nejdřív slepice nebo vejce. Bohužel, na můj vkus se mi tam až podezřele často opakuje nevěra jako vhodné trucovité zakončení jakékoliv problematické situace. Místo toho, aby se člověk posadil, zamyslel, promluvil, tak se často ukvapeně rozchází, nebo sahá k nevěře jako možné satisfakci, která po odhalení stejně opět vede k rozchodu.

Příklad:
Přítelkyně si mě nevšímá – má moc jiné práce – tak mám nízké sebevědomí – a proto chodím po světě a podvědomě se snažím narazit na někoho sympatického, až nakonec skutečně narazím / nebo to také může být tak, že druhá/ý z páru má utkvělou představu, že mu/jí je pořád jen něco vyčítáno a přitom on/ona se pouze snaží dostát svým povinnostem, ať už v práci, před kamarády, rodinou apod., což samozřejmě zabírá čas, který by mohl být věnován partnerovi. Z toho důvodu dochází k hádkám a k následné žárlivosti zaneprázdněného, který místo, aby se bavil s drahou polovičkou, dostává svým závazkům jinde.

A přesně z těch důvodů hrozně nerada ukazuji na viníka rozpadlého vztahu, protože vina evidentně leží, jak známo, někde uprostřed. Každý vidí obraz z jiného úhlu a nelze si tedy nic vyčítat. V tom jsme skutečně rozdílní, ale jedno nás spojuje – naše ego, ješitnost, touha po pomstě, zklamání z prohraného boje, ale to přeci s láskou a zlomeným srdcem nemá nic společného. Stejně tak zmiňovaná nevěra, pokud jsem skutečně milovala, dokážu spát s někým jiným? A navíc na truc? Dokážu špitat do ouška někomu jinému? Dokážu ještě vůbec někdy někomu říct MILUJI TĚ? Jak se rozezná zhrzená láska od uraženého ega?  Vždyť už v minulosti se pánové utkávali v různých soubojích na život a na smrt. Romantické gesto? To asi ano, ale v hlubším významu se tu nejedná o objekt lásky ženy, ale o upevnění vlastní hrdosti a cti.

Proto by mě hrozně zajímalo, jaký podíl má ve skutečnosti na bolesti po rozchodu ten samotný láskyplný cit ku potřebě pomsty a zadostiučinění. Opravdu jsme milovali, pokud se po rozchodu dokážeme snížit k něčemu takovému, jako je vytloukání klínu klínem a najít si neprodleně nový vztah jen proto, aby se bývalá drahá polovička trápila stejně jako my? Anebo jsme skutečně milovali, a aby nás to dokonale nepoložilo, tak smutek nahradíme zlostí a lásku k někomu jinému za samolásku?
Skutečně nejsem cynik zavrhující lásku a vztahy, ač tak můžu vypadat, jen se v mém okolí najednou vyrojilo strašně moc zhrzených srdcí nemluvící o citech, které znám z pohádek. To mě prostě a jednoduše zavedlo na tuhle cestu plnou úvah nejen s uvědoměním si sama sebe, protože já po rozchodu taky nebyla jiná… Najednou se ze mě stala naštvaná mrcha schopná vyškrábat oči s jedinou touhou vrátit úder, spíš jak z akční hry… Znamená opravdu zlost a nenávist absenci lásky, nebo je pravým opakem lásky lhostejnost? Ne nadarmo se říká, že čas všechno zahojí. Navíc neznám jediného člověka, který by ve svém životě „lásko“ řekl jen jedinkrát, proto doufám, že už se, nejen v mém okolí, nebude opakovat případ, který by nedal čas zraněnému srdci se zahojit a předčasně vše ukončil kvůli člověku, který za to, podle mě, nikdy nestál. In memory.