„Nikdy si nezačnu s nikým ze školy.“ Toto jsem si říkala a tohoto poněkud dětinského pravidla se řídila. Věděla jsem, že to většině párů přinášelo jen problémy. Jak eL párům nebo obyčejným heterákům. Většinu právě štvalo, to jak se pořád vidíte. To jak se není ani proč těšit na odpoledne s protějškem nebo to, že jste jak pod mikroskopem o přestávky nebo hodiny. Taky je štvalo to, že ve škole je vaše velká konkurence a jeden z páru mnohdy měl ten pocit, „chce mě vůbec ještě“? Toto své pravidlo jsem ještě povýšila na to, že si „nikdy nezačnu s člověkem ze třídy“. Začátkem roku jsem však vše porušila.

Měla jsem ve zvyku občas pár lidiček ze třídy nějak více poznat, a proto jsem s nimi chodila na pokec jen tak na kafe nebo do hospody na jedno. Takto to začalo i s onou dívkou, nyní dívkou mých snů. Začalo to celkem nenápadně zase u pár piv a následným přespáním u ní. Nebylo to jen tak obyčejné přespání, ale znamenalo to pro nás obě velmi moc. Bylo to její poprvé s holkou a u mě to bylo opravdu nečekané, velmi spontánní. Navíc jsem se tak nikdy nezachovala. Normálně jsem po ní vyjela. Měla jsem strach a v ten moment to stále bylo jen o tom jednom. Přesto moje srdce cítilo už něco od začátku. Velký pocit vzrušení, možná jen další chtíč to zkusit znovu a zase prolomit ledy. Zkusit něco, co do téhle chvíle bylo nemyslitelné. Večery s ní se opakovaly.

Ve škole to fakt bylo peklo. Hned další školní den po našem poprvé jsem měla divný pocit. Popravdě jsem ji chtěla ohnout hned ve třídě, ale nešlo to. Nikdo nic nevěděl. Nikdo nic netušil a jen my dvě jsme se culily, jak dvě sluníčka na hnoji (vím, že se říká měsíček, ale to mi hrozně připomíná menzes). Obě jsme se bály, že ani jedna na druhou nepromluví, že budeme dělat,  jako že se neznáme. To nešlo. To by bylo snad ještě horší, než kdybychom celé škole rovnou řekly, že jsme spolu byly. Dělaly jsme jakoby nic. Kolem sebe chodily, spolupracovaly na praxi, pomáhaly si ve škole, kecaly o přestávkách a jen my dvě věděly, co se skutečně stalo. O to horší to vždy bylo, když těch společných večerů na našem kontě přibývalo.

Zamilovala jsem se do ní. Celé hodiny jsem na ní vydržela koukat a nedávat pozor, co se vůbec děje. Těch pár všímavějších na mně poznalo, že jsem zamilovaná až po uši, těch pár drben ve třídě to poznalo i na mé dívce snů. Seděly od sebe dvě uličky a psaly jsme si textové zprávy, jak jí to zase sluší, vzpomínaly jsme nadrbaně na večery a soustředění nás obou bylo totam. Už jsme spolu v tu chvíli netrávily jen jeden pátek v týdnu, chodily jsme spolu ven. Byla jsem schopna pro hodinku s ní udělat cokoliv.

Ovšem nic nebylo tak růžové. Pořád jsme to tajily. Před mýma i jejíma kamarádama. Před spolužáky i před rodiči. Její nejlepší kámoška poznala hned na první pohled, že mezi námi něco je. Kamáradky ze školy na druhou stranu byly trochu překvapené, že ta jejich kamarádka, která s nima trávila tři roky přestávku co přestávku u nich, najednou jde za mnou i na chodbu, se mnou na záchod a nebo do kantýny. Začínaly jsme být hlavní podezřelí. „Co se stalo? Proč máte stejné sluneční brejle, proč nosí stejný kalhoty jako ty? Oblíkate se jak lesby!“ I taková kritika byla od jejích kamarádek. Nemyslely to zle, ale štvaly je ty tajnosti. Já i dívka mých snů jsme se bály, že ji odmítnou. Odvrhnou, odstřihnou se od ní a budou dělat, že ji neznají. Opak byl pravdou.

Dívka mých snů jim vše řekla. Chvilku jim trvalo, než mě opět přijaly mezi sebe, ale nakonec se vše objasnilo. Bylo mi celkem jedno, jak mě přijmou, hlavně aby ji měly pořád stejně rády. V tu chvíli to vědělo z naší třídy pět lidí. Obě jsme byly více spokojené, protože jsme to aspoň nemusely tajit kamarádům. Věděly jsme, že oni nic neřeknou a že nám přejí jen to nejlepší, ať to skončí jakkoliv. Horší to však bylo s našimi reakcemi na sebe, kdy snad každý musel pochopit, že nám na sobě záleží o trochu více. Musím uznat, že mě to v jednu chvíli velmi vzrušovalo, jak jsme se skrývaly. Postupem času to opravdu bylo na obtíž. Už jsme nebyly pro ně jen ty obyčejné kamarádky, co si spolu povídají o přestávkách. Všechno bylo jinak. Někdo o tom věděl a ptal se nás, někdo se tvářil, že jsme úplně nechutné a někdo se zeptal tím způsobem jako „ty už nejsi s tím klukem?“ U někoho komu jsme to řekly, jsme poznaly důvěru a podporu. Třeba na hodině tělocviku, dělali jsme skok vysoký. Povídala jsem si se spolužačkou a poté skákala moje žena. Ta, co seděla vedle, mi drncla do břicha, div že mi nevyrazila dech a říká: „ Skáče ti žena!“ Bylo to vtipné v tu chvíli. Zrovna tato dívčina, jakmile se něco mé ženy snů týká, tak je první, kdo mi to běží oznámit.

Setkala jsem se ve třídě s mnoha reakcemi, ať už s totální ignorací, odporem nebo podporou. Ani jedna si to však nebereme nějak k srdci. Jasně jsme si řekly, že kašleme na ostatní. Poté, co dívka mých snů to řekla i své mámě, neměly jsme už vůbec žádné zábrany. Ve škole se držíme za ruce, líbáme se a trávíme spolu přestávky. Jednoduše kašleme na ostatní.

 

Tímto článkem jsem jen chtěla říct, že jestli stále váháte, zda to s někým ze školy zkusit, tak je to zbytečné. Pokud časem zjistíte, že je ve vašem vztahu tolerance, láska a velké pochopení, tak není co řešit. Je jen hrozně těžké vydržet pohled na druhou polovičku, když jí to velmi sluší a vy jediné, co můžete jí říct, jak jí to sekne. Někdy je těžké překousnout otázky a špatné řeči ostatních, ale když se je naučíte mít jak se říká na háku, tak lze zvládnout všechno. Někdy je vhodné dělat jakoby nic. Někdy se hodí nehledat pochopení, tam kde prostě není. Jste svého štěstí strůjcem, takže je to jen na vás, jestli si necháte vše líbit, necháte se ovlivnit většinou nebo budete plavat proti proudu a kašlat na ostatní.