Zamiluj se do mě…

Miroslava Fáčková

4. část

Páteční večer nesliboval jenom hezké počasí, ale i mnoho nových zážitků. Alespoň nějak tak zněla upoutávka, která zvala ženy na lesbický sraz pod širým nebem. Akce měla proběhnout na louce nedaleko od míst, kde Jana bydlela. Už byla připravená, ale stále váhala, zda má či nemá jít. Co když jí tam uvidí někdo známý? Co si o ní pomyslí? Pak si uvědomila, že pokud tam někdo bude, určitě ze stejného důvodu, jako ona. Ale i tak se toho bála, protože ten dotyčný by to o ní mohl rozkřiknout. A taková věc se přece dlouho pod pokličkou udržet nemůže. Nebyla připravená na to, aby o tom komukoliv povídala. Nebyla připravena ani na to, aby se o tom dozvěděli její rodiče dřív, než ona sama o tom bude moci hovořit. Ale co, vždycky přece může říci, že to není pravda!
Bylo pozdě na nějaké úvahy. Se Sandy měla sraz o chvilku dříve, zřejmě aby se stihla rozkoukat. A Sandy se právě svižným krokem blížila k místu setkání. Když Janu spatřila, roztáhla ústa do širokého úsměvu a zamávala jí. Ta rozpačitě stála u kašny a přemýšlela, zda se nemá otočit a utéci. Anebo Sandy napovídat, že si ji s někým spletla, a že ona určitě není tou, se kterou se má sejít. Bylo by to neslušné, ale… utéci nestačila. Jen se podle toho zřejmě tvářila.
„Ahoj!“ pozdravila ji Sandy přívětivě a podala jí ruku.
„Ahoj,“ odpověděla Jana a prkenně stála dál na svém místě.
Sandy si toho všimla, ale byla chápavá: „Není se čeho bát. Nechtěla bys někam na kafe, než to všechno vypukne? Pokecáme…“
Této možnosti se Jana nebránila. Bylo to lepší, než okamžitě s takřka cizím člověkem jít na nějakou akci. Chvilku si popovídají a nejistota se třeba rozplyne.

Navštívily blízkou kavárnu, odkud by přesun na akci neměl trvat příliš dlouho. Usedly k dřevěnému stolu se zapálenou svíčkou. Přítmí v kavárně a vůně dřeva vytvářely intimní prostředí. Kdyby někam chtěla Jana pozvat Adélu, určitě by šly sem. A zase ta Adéla, zase před sebou měla její tvář…
Objednaly si kávu s mlékem a chvilku trvalo, než padlo první slovo. Chvíli se na sebe jen dívaly. Sandy se usmívala a Jana možná působila stále trochu vyplašeně. Byla ale podstatně klidnější, než předtím. Sandy byla velice milá holka. Vlastně svým způsobem i pohledná. Vyzařovala ze sebe něco, co se jen stěží dalo popsat, ale přesto to člověka dokázalo upoutat. Přitom kdyby se potkaly náhodně na ulici, neměla by Jana jediný důvod se za Sandy otočit. Když ji však měla takto před sebou a vnímala ji jinýma očima v přítmí kavárny, divila se sama sobě, že by se za ní neohlédla… Ale prioritní byla prostě Adéla, ta v její mysli dominovala. Pro tu by zřejmě urazila kus sloupu, kdyby ji náhodně potkala…
„Tak jak se cítíš?“ optala se Sandy a upila trochu horké kávy.
„Blbě, ale celkem dobře to snáším,“ pokusila se Jana přenést přes disharmonii, kterou stále prožívala.
„Jestli nechceš, nemusíme tam chodit,“ navrhla Sandy, „můžeme prostě jen vypít kafe a pak buď někam se projít, anebo jít každá po svým.“
Možná by zrovna tohle bylo tím nejlepším řešením. Kdyby ale vždycky Jana poslouchala svoje pocity, nikdy by nikam nedošla a ničeho nedosáhla. Proto zakroutila hlavou: „Ne, půjdeme. Těším se.“
„Seznámím tě s fajn holkama. Jen doufám, že tam nebude moje bejvalka,“ řekla Sandy.
„Vy jste se rozešly?“ podivila se Jana.
„Předevčírem. Ale to se dalo čekat. Už dlouho jsme si nerozuměly.“
„Proč jsi mi to nenapsala? Pořád tě otravuju svejma blbostma a ty zatím řešíš tak vážný věci…“ zamračila se Jana.
„To nejsou blbosti,“ zakroutila hlavou Sandy, „aspoň se na ten rozchod tolik nesoustředím.“
Měla pravdu. I Jana se najednou přestala soustředit jen na sebe, když viděla, že každý může prožívat trápení. A dokonce i ten, který vypadá zdánlivě smířeně se vším.

Nastal čas přesunu na místo dění. Opět se Janě rozbušilo srdce, ale přítomnost Sandy jí naplňovala nevídanou jistotou. Co ale věděla moc dobře, že bez ní by tam nikdy nešla. Prostě by to nedokázala. Nechala se vést do jámy lvové a čekala, co s sebou tyto zkušenosti přinesou. Když se ocitly na místě, kde probíhala akce, nestačila se Jana divit. Muzika hrála na plné pecky, lampiony zářily do tmy, vzduchem se nesla vůně ohně a opečených buřtů, vůně chmelu… A bylo tam tolik žen, kolik by nedokázala spočítat.
„To jsou všechny tyhle holky lesby?“ podívala se na svou průvodkyni značně vyděšeně.
Sandy se chápavě usmála. Věděla, že je Jana teprve na samotném počátku sebeuvědomění a mnoho překvapení a zážitků ji teprve čeká. Kde jsou ty časy, kdy něco podobného sama prožívala? Přestože by tento proces nechtěla znovu prožít,  bylo na něm i něco milého, nostalgického.
„Většinou jo. Je tu i dost bisexuálek a některých hetero kamarádek, ale to je jen hrstka. Jak se tak dívám, tak většinou lesby,“ podala jí Sandy vysvětlení.
„Tak to teda zírám!“
Poznávala holky, které znala od vidění. Osobně je ale neznala. Potkávala je na chodbách vysoké školy a některé chodily posedět k nim do pizzerie.
„Tohle je Jana,“ představila ji průvodkyně skupince holek.
„Ahoj, já jsem Linda,“ podala jí ruku jedna z nich.
Pak tam byla i Lucka, Martina, Simona a ještě několik dalších, ale Jana opravdu neměla možnost si všechna tato jména zapamatovat, natož k nim přiřadit správné tváře.
„Půjdem vystát frontu na pivo,“ rozloučila se s hloučkem Sandy a Jana jen mávla na pozdrav.
„Nevadí ti, že jsem tu s tebou? Určitě by ses chtěla bavit…“ dělala si starosti Jana.
Měla pocit, jako by Sandy brzdila v zábavě. Nerada byla v pozici nováčka, připadala si pak, že je na obtíž.
„S tím si nedělej starosti. Já tě sem pozvala, tak se budu věnovat tobě,“ usmála se Sandy a přátelsky šťouchla Janu do boku.
Byla vážně fajn. Milá a na první pohled hodná holka. Kdyby jednou Jana poznala někoho takového, bylo by to vážně skvělé. Zatím však mohla jenom snít.
Fronta na pivo se táhla až na druhou stranu vymezeného prostoru pro lesbickou akci. A v ní stálo plno žíznivých krků. Sandy ale věděla dobře, jak to udělat, aby na ně přišla řada mnohem dřív, než by bylo dáno množstvím lidí ve frontě. Odešla úplně dopředu ke stánku, usmála se na prsatou blondýnu za výčepem, mávla na ni, ta jí úsměv opětovala a za chvilku pro obě vykouzlila dva vrchovaté kelímky zlatavého moku s bohatou pěnou.
„Grátis pro tebe a tvou novou kočku,“ mrkla na ni blondýna.
„To je kámoška,“ vysvětlila Sandy a podala Janě jeden kelímek.
Když si připily, Sandy vysvětlila, proč nemusely stát ve frontě: „Kdysi jsme to spolu táhly. Ale víš, jak. Časem jsme zjistily, že jsme měly bejt jen kámošky. A rozumíme si teď mnohem líp, než když jsme byly spolu.“
Jana chápavě přikývla. Ano, chápavě, ale ve skutečnosti nechápala vůbec nic. Nevycházela z údivu, s kolika lidmi na akci se Sandy znala. Zdálo se jí, že zdravila úplně všechny a skoro každé druhé holce jí představovala. Měla snad sex se všemi těmi ženami? Ale kdepak, určitě ne… Ke každé z nich něco málo Janě pověděla a o nějakých postelových zkušenostech nepadlo ani slovo. Dohromady napočítala asi tři bývalé přítelkyně, dvě tajné lásky  a zbytek byly kamarádky anebo bývalé přítelkyně jejích bývalých přítelkyň, kamarádky jejích bývalých přítelkyň nebo jejich přítelkyň… Moudrá z toho nebyla a brzy se v tom přestala orientovat. Důležité bylo, že si všechny tyto holky nemusela pamatovat jménem. Vždycky se jen pozdravily, prohodily pár slov a zase šly dál. Když si počala Jana na prostředí zvykat a začalo jí to vše připadat příjemné, ukázala Sandy do davu: „A to je ta moje holka, se kterou jsme se rozešly předevčírem.“
Náhle Jana pocítila nevolnost. Jako by se jí před očima zatmělo, srdce jí vynechalo a pak se o to rychleji zase rozbušilo. Byl to nepříjemný pocit, ale jeho původce velmi dobře znala. V bývalé přítelkyni Sandy poznala Hanku, kamarádku její milé a tolik obdivované Adély. A co hůř, její milovaná Adéla stála hned vedle se svou rukou položenou na Hančině rameni. Něco jí řekla, usmála se a pak…panebože a pak ji políbila do vlasů!!!
„To je neuvěřitelný. Sotva se rozejdem a už má náhradu,“ kroutila Sandy nevěřícně hlavou.
Janě bylo ale v tu chvíli úplně jedno, že nějaká Hanka chodila se Sandy. Bylo jí jedno, co musí Sandy v tuto chvíli prožívat. Vnímala jen to, že její láska, její tajná a veliká láska líbala jinou! A ještě ke všemu tu protivnou a upovídanou Hanku, které mívala často až po krk proto, jak jí bylo všude plno! Pak jí to došlo. Ten večer, kdy Jana upustila pizzu, muselo dojít k té osudové věci. Z rozhovoru předtím vyplývalo, že Adéla moc dobře věděla, proč Hanku nabádá k tomu, aby se s přítelkyní rozešla. Chtěla ji. Nikdy by si Jany nevšimla, když měla oči jen pro Hanku a její nesmyslné řečičky. Jak hloupě se najednou cítila. Jak bláhová byla, jak naivní. Jak si vůbec mohla myslet, že by její láska mohla být opětována?
„Musím jít,“ vypravila ze sebe a otočila se k odchodu.
„Stalo se něco?“ zaslechla za sebou jen nic nechápající Sandy, ale nevěnovala jí už pozornost.
Před svýma očima měla stále ten polibek do vlasů a následný vášnivý polibek mezi láskou a sokyní. Co jiného ale mohla čekat? Bylo v ní najednou tolik bolesti, že netušila, co má dělat, aby ji překonala. Jak se podělit o všechny tyto pocity? Vzpomněla na jediného člověka…