Představte si, že máte život jako oblohu bez mráčku.

Chodíte na střední, kromě blížící se maturity školu moc neřešíte, vyděláváte si obstojné peníze tím, co vás baví, máte kamarády, který zbožňujete, a hlavně holku, do který jste šíleně zamilovaná a ona do vás.

Holku, která je nádherná, chytrá, milá, vtipná, vždycky stojí na vaší straně, rozumíte si, prožíváte spolu úžasný časy a máte tak skvělý sex, že si ho závidíte i vy sami. Projdete si coming outem, ona taky, okolí vás respektuje, kamarádi podporují, vaši rodiče tolerují, její rodiče zbožňují. Je to vaše velká gymplácká láska a můžu vám říct, že některé odlehlé kouty naší školy už zažily momenty, při kterých se jejich zdi musely červenat.

Čas plyne, rok se sejde s rokem a nad vámi je pořád azurová obloha a svítící sluníčko.

A tak zahodíte deštník a přestanete očekávat bouřku – která o to silněji udeří.

S velkou slávou úspěšně odmaturujete, dostanete se na vysokou a víte, že odejdete z města. Najednou se všechno začne měnit. Kamarádi se postupně rozutečou, na gymplu už jste jen host, rodiče vám nestojí za zadkem a musíte se o sebe postarat sama.

Všechno byste zvládla. Jenže vaše přítelkyně, ženská, která vám rok byla nejdražší, se vám začne vzdalovat taky. Už do vás není zamilovaná, nesnáší a nezvládá vaše nálady, hádate se, žárlíte, chováte se jako idiot, ona tráví čas s klukem, kterého jste celý rok brala jako největší konkurenci a teď už víte, že oprávněně. Velká láska se hroutí jako domeček z karet a začíná pršet.

Léto skončilo a s ním i vztah. Dalo se to čekat a stejně jsem na to nebyla připravená ani trochu.

Každá myšlenka na ni bolela, jako kdyby vám vrazili do žaludku kudlu. A znovu. A ještě jednou. Připomíná to agónii, aspoň mně to tak připadalo. Fotka, písnička, každá sebemenší blbost u mě vyvolala záchvat pláče. Přestala jsem jíst, protože jsem na jídlo neměla vůbec chuť. Nic mě nebavilo. Byla jsem vzteklá na ni, vzteklá na sebe, neustále zdeptaná. Pořád jsem se v tom vrtala – v čem jsem udělala chybu? Proč je teď s ním? Jak ji dostanu zpátky?

Chyběla mi ona, chyběli mi její úžasní rodiče, neměla jsem s kým trávit čas, možná tak s flaškou Jamesona. Snížila jsem se až k tomu, že jsem ji prosila o to, abysme se spolu naposled vyspaly, abych to „mohla uzavřít“ (nedělejte to). Brečela jsem před ní (nedělejte to), milovala jsem ji a nenáviděla zároveň. Nedovedla jsem si představit, že bych byla bez ní.

Pak přišlo zlomových čtyřiadvacet hodin.

Věděla jsem, že bude přespávat u svýho kluka, což jsem opět vyřešila moudře půlkou flašky Jamesona a čtyřmi hodinami pláče a citovýho dna.

Další den jsme se měly sejít. Já byla naprosto vyždímaná a neopomněla jsem jí říct, jak je mi kvůli ní děsně (nedělejte to). Ona mi na oplátku neopomněla říct, co všechno se svým klukem dělala, a řekla, že má dost mýho citovýho vydírání.

Konečně jsem stanula tváří v tvář realitě. Dívala jsem se na ni a viděla jsem, do jakýho hnoje náš vztah dospěl. A bylo mi jasný, že pokud se s ní chci ještě někdy bavit, zbývá mi po tom, co jsem se tolik ponižovala (protože nešťastnej člověk dělá spoustu debilních věcí) jediná věc – odejít.

Vymazala jsem její číslo (přestože si ho stejně pamatuju), vyndala jsem ji ze všech internetových komunikačních prostředků typu Facebook, ICQ a Skype, všechny fotky, vlajky z Pride a věci, co mi dala, jsem uložila do krabice a řekla mamce, ať ji schová.

Pak jsem se přestěhovala do Prahy, začala zařizovat byt a najednou mi bylo líp. Depresi nahradila zdravá naštvanost. Nechtěla jsem svoji ex už vidět, nechtěla jsem na ni myslet, nechtěla jsem vědět, co dělá, byla mi jedno. Začala se mi vracet příčetnost, začala jsem se smát, začala jsem chodit ven s moc milou slečnou stejně starou jako já (pracuje jako sestřička v nemocnici a hezký sestřičky jsou prostě k sežrání). Začala jsem zase žít, přestože se mi pořád svíral žaludek vždycky, když jsem na chvíli přijela zpátky k nám do města. Bála jsem se, že ji potkám, a přitom jsem ji šíleně chtěla vidět…

Uplynul nějaký čas a já se z fáze naštvanosti dostala do fáze smíření. Přiznala jsem si, že by náš vztah stejně skončil, protože můj život je teď v Praze. Že jsme obě dělaly chyby a že jsem se chovala jako blbec. A že pokud je se svým klukem šťastná, pak jsem šťastná i já.

Vzpomínky na rok s ní už jsem si nevybavovala s hořkostí, ani se smutkem, ale s úsměvem na rtech. Bylo nám krásně, ale přišel čas jít dál.

Po pár dnech mi napsala, proč s ní nemluvím a proč dělám, jako kdyby náš vztah nikdy neexistoval. Zrovna jsem byla doma, a tak jsem napsala dopis, kde jsem všechno vysvětlila – a jela jsem před školu jí ho předat. Vypsala jsem se ze všeho a ve chvíli, kdy jsem jí dopis dala do ruky, ze mě spadla neuvěřitelná tíha.

Stejně jako teď, když píšu tenhle článek.

V rozchodech jsem nikdy nebyla dobrá a to, že jsem tenhle poslední zvládla, mi dalo velkou sílu – připadá mi, že jsem vstala jako fénix z popela, jakkoliv vtipně to zní. Nepomáhá manuál, ani chlast, ani prosby, výčitky a scény. Pomáhá jenom čas a někdo, kdo vám s tou bolestí pomůže, komu se vybrečíte na rameni a kdo vás z toho vytáhne. Taky věřte tomu, že se všechno děje z nějakýho důvodu. Důkazem toho budiž fakt, že tu krásnou sestřičku z nemocnice jsem potkala na Pride, mezi deseti tisíci lidmi na Václaváku, když jsem čekala, až dorazí moje budoucí ex – a pak jsem s oběma pochodovala v průvodu až na Střelák. Ironie, že?

A teď, když dokončuji tento příběh, začínám studium na fakultě, mám bohatý sociální život v Praze a krásnou slečnu, se kterou to vypadá nadějně. A moje ex? To už je minulost.

The story goes on…