Zamiluj se do mě…

Miroslava Fáčková

5. část

Cítila se všelijak, když zazvonila u dveří kolegy a kamaráda Emila. Cítila se ještě hůř, když jí plný překvapení otevřel dveře.
„Stalo se ti něco?“ zeptal se polekaně, když zahlédl její uplakanou tvář.
Místo odpovědi ho pevně stiskla a políbila. Přestal se ptát. Byl sice plný smíšených pocitů, ale převažující byl právě ten, že ho jeho vyvolená dívka vášnivě líbala. Vzal ji tedy do náruče a odnesl ji do svého bytu. Uložil ji do své postele a pak ji pevně sevřel. Nebránila se vůbec ničemu…

Každému by to připadalo jako hloupý krok zpátky. I Janě, ale v danou chvíli to nehodlala řešit. Jediné, co si přála bylo, aby vytloukla z hlavy všechny vzpomínky na Adélu. A všechno, co by jakkoliv souviselo s její homosexualitou. Prostě si takové pocity zakázala. Byla přesvědčena, že nějak to jít musí. Třeba se do Emila nakonec zamiluje… Nevěděla, že ač se člověk brání sebevíc, své přirozenosti se stejně nakonec neubrání. Jen sobě i jiným způsobí více bolesti. To si odmítala připouštět a začala si s Emilem naplno. Chodit s ním, líbat se a spát. Bez kousku citu a náklonnosti, ale časem ten odpor k němu dokázala nějak překousnout. Většinou si před společně strávenou nocí dali skleničku dobrého vína, piva nebo zkrátka něčeho alkoholického, aby se v „ovíněné“ mysli její tělo tolik nezdráhalo. Jeho polibky byly pořád stejné, jeho doteky v ní nevzbuzovaly bouři, ale dokázala je snášet. Byla na tom dokonce tak dobře, že se dokázala podívat Adéle do tváře, aniž by cítila rozladěnost. Stále pracovala v pizzerii, kam každý čtvrtek i nadále Adéla s Hankou chodily zajídat a zapíjet své plavecké úspěchy i neúspěchy. Už tam nechodily jako kamarádky, ale jako přítelkyně a posléze i jako partnerky. Jana si na ně zvykla. Časem si uvědomila, že zlomené srdce zase srostlo. Jistě ne kvůli Emilovi, protože k němu nedokázala hlubších citů, než těch kamarádských. S tím rozdílem, že s ním pravidelně spala, čemuž nepřikládala žádný význam.  Ale čas je opravdu ten nejlepší lékař, co se týče nešťastných lásek a ztrát iluzí. Všechno jednou přebolí a tak se to přihodilo i Janě.

Jak se však říká, co odmítáte ve stavu bdělosti, se vám i s úroky vrátí ve snech. Dávno by zapomněla na nějaký lesbický sraz. Dávno zapomněla všechna ta jména, tváře, prsatou blondýnu u výčepu a vzduch nasáklý vůní kouře a chmelu. Jedné noci se však jak blesk z čistého nebe ve snu zjevila známá tvář. Byla to Sandy. Jana ji ve snu viděla přesně tak, jak jí vnímala během toho večera. Zajímavou a milou, usmívající se v přítmí kavárny. S tím rozdílem, že ve snu se nečekaně přiblížila k ní a políbila ji. Její nos posetý pihami viděla v těsné blízkosti. Když ji políbila, usmála se a nos se jemně přikrčil. Jana ji chytila za ruku a něžně ji políbila. Sandy Janinu ruku jemně uchopila a vložila ji do výstřihu přímo na své obnažené ňadro. V ten okamžik se Jana probudila. V hlavě nečekaný zmatek a v klíně nevídanou bouři. Něco, co se jí v životě nestalo. Náhle si přála, aby mohla znovu usnout a opět se dotýkat Sandy. Aby se z toho snu pokud možno nikdy neprobudila. Jediný letmý dotyk ženského ňadra ve stavu snění v ní dokázal způsobit to, co nedokázaly miliony Emilových dotyků ve stavu bdělosti. A co hůř, ať se soustředila sebevíc na všechno možné i nemožné, nedokázala tuto vzpomínku vyhnat z hlavy. Nedokázala ani vyhnat vzrušení ze svého klína. Jediný fungující způsob, jak proměnit sebe samu v kousek ledu, byl pohled na Emila, který pravidelně oddychoval vedle ní. Jenže ona vlastně nechtěla své vzrušení potlačit. Proto vstala a odešla do koupelny, jen aby Emila neprobudila. Tam si opět vybavila Sandinu tvář a pohyb, který ve snu učinila. Stačilo jen pomyslet a vzrušení se znovu objevilo a bylo mnohem intenzivnější. Stačilo málo a pod vlivem pouhých představ Jana zdolala první vrchol svého života…