Nikdy tě neopustím

Miroslava Fáčková

1. část

Celé sobotní dopoledne vydatně pršelo. Masivní dešťové kapky vytrvale bubnovaly do střechy barevně vyzdobené pergoly a co chvíli se dokonce v dálce ozvalo hřmění. Však nikomu, kdo se účastnil svatebního veselí, toto počasí nevadilo. Jen Alicina nálada byla ponurá a zřejmě odpovídala zamračenému nebi. Ale jak by také ne? Vdávala se její láska. Ta jediná a úžasná žena, pro kterou byla schopna obětovat vše. A když vše, tak svou vlastní lásku. Milovala ji natolik, že jí štěstí po boku jiné ženy přála a rozdávala úsměvy na všechny strany, byť uvnitř její srdce rozdírala tupá bolest.

S Markétou se seznámila již na střední škole. Okamžitě si padly do oka, aniž by o sobě zpočátku věděly, že „kopou za stejný tým“. Možná již tenkrát, v době ne zcela uzavřeného sebeuvědomění, fungovalo cosi, co dnes bývá tak často označováno jako „gay radar“. Ten zvláštní pocit, který tyto dvě mladé studentky provázel, byl završen tehdy, kdy se jednoho prázdninového večera při západu slunce u rybníka nečekaně políbily… V tu chvíli to ani jedna nebrala jako nic zásadního a dál si žily své životy. Avšak netrvalo dlouho a Alice počala cítit k Markétě víc, než pouhé přátelství. Snad ze strachu, že přijde o toto cenné kamarádství, nebo ze strachu z odmítnutí, nedávala nic znát. Ale celou střední školu neztrácela naději a pomalu spřádala plány, jakým způsobem by bylo nejlepší vyjevit Markétě své city.

Když ale jednoho dne Markéta potkala Pavlu, došlo jí, že nemá sebemenší šanci na úspěch. Markéta se do Pavly bouřlivě zamilovala a nemluvila o ničem jiném, než o tom, kde byly, co dělaly a jaké plány do budoucna chystají. Alice trpělivě naslouchala, ale časem pochopila, že takhle to dál nepůjde a dala se dohromady s první holkou, která o ní projevila zájem. Možná směšné řešení, ale lepší nápad, jak se od neopětované lásky odpoutat, ji vážně nenapadal. Ač na souznění duší, večery plné vášně a touhy čekala marně, ji svým způsobem vztah s barmankou Denisou vyhovoval. Měla s kým trávit čas, sdílet radosti i starosti běžného života a nemusela si stěžovat ani na milostný život. Sice se nekonaly žádné citové výlevy a sliby lásky až za hrob, ale Alice si v tom našla to, co potřebovala. A Markéta v jejím životě dál hrála roli té nejbližší kamarádky. Smířila se s tím. Když ovšem viděla Markétu, jak si s Pavlou vyměňuje snubní prstýnky, jak společně krájí svatební dort, jak spolu ruku v ruce křáčí vstříc nádherným zítřkům, pociťovala něco jako závist či žárlivost. Ale věděla, že je jenom otázkou času a ona i tento fakt prostě přijme. Ostatně, nic jiného jí ani nezbývalo.

Pavla prožívala ten nejkrásnější den svého života. Brala si ženu, kterou nesmírně milovala a dýchala by pro ni. Neexistovalo nic, kvůli čemu by ji opustila. Když Markétu vedla za ruku před svatebními hosty, cítila pýchu a dojetí zároveň. Od prvního dne, kdy Markétu potkala, věděla, že přesně tuhle ženu si jednoho dne vezme. Z tohoto důvodu svatbu nebrala jenom jako jejich velký den, ale také jako její splněné přání.

Markéta byla nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Brala si svou životní lásku a po svém druhém boku měla svou nejlepší kamarádku Alici. Když se tenkrát střetly tváří v tvář na škole, nikdy by nehádaly, že mezi nimi vznikne tak silné pouto. Měla Alici ráda, za její čisté přátelství, za její oddanost. A Pavlu milovala – za její krásu, dobrotu a upřímnost. Nedovedla si svůj život představit ani bez Alice, ani bez Pavly.

Barmanka Denisa… Bylo jí tou dobou přes třicet let a pomalu přemýšlela, že by se mohla usadit. Když do baru, kde pracovala, poprvé vešla Alice, ztratila pro ni hlavu. Alice byla zpočátku odměřená, ale jedné uplakané noci se náhle ocitla u Denisy v náručí… Od té doby její náruč neopustila. Denisa byla nesmírně šťastná, přestože občas trpěla pochybnostmi o opravdovosti Aliciných citů. Ta jí však vždycky vyvedla z omylu, takže jí věřila a dál plánovala jejich společnou budoucnost.

Když svatební oslavy skončily a nevěsty se odebraly domů, aby náležitě prožily svou první velkou noc, se Alice nechala odvést k Denise do bytu, aby se i ony dvě nechaly vtáhnout do víru vášně. Byla to opravdu výjimečná noc. Avšak ne kvůli tomu, že by zrovna Denisa dokázala v Alici vyvolat bouři. Ta totiž po celou dobu myslela na Markétu. Představovala si její odhalené partie, které nikdy neviděla. Díky těmto představám a Alicině bujné fantazii se odehrávaly věci nevídané a v Denise vyvolávaly pocit opravdovosti a skutečného štěstí. O představách a lásce své přítelkyně neměla sebemenší tušení.
„Něco mi říká, že příště budeme na řadě my,“ přitulila se Denisa spokojeně k Alici, když udýchané spočinuly na pomuchlaném prostěradle.
Alice mlčela. Nechtěla Denise brát iluze, ale na druhou stranu věděla, že zrovna s ní by registrované partnerství nikdy neuzavřela. Nevadilo jí s ní bez citů spát, ale vzít si ji? To už by bylo skutečně moc.
„Hezky se vyspi,“ popřála jí Alice a otočila se na druhý bok.
Měla co dělat, aby se nerozbrečela. Srdce se jí svíralo úzkostí, kdykoliv si uvědomila, že je Markéta vdaná, a že neexistuje již nic, co by mohlo tento stav zvrátit.

*   *   *

Od svatby uběhly již dva měsíce. Denisa sice o ruku Alici nepožádala, nicméně i přesto spolu učinily další krok na cestě ke společné budoucnosti. Alice pustila zbytečně drahý pronájem ve městě a odstěhovala se k Denise. Rozhodla se, že musí na Markétu za každou cenu zapomenout. Za každou cenu musí začít konečně naplno žít svůj vlastní život.
Markéta s Pavlou stále prožívaly líbánky. Dávno skončila jejich zahraniční dovolená, dávno se musely vrátit do pracovního procesu. Ale noc co noc se jejich těla zmítala ve slastném opojení, jedna druhé se nemohly nabažit.
„Jen si odskočím,“ políbila Pavla Markétu po vášnivém milování.
„Dobře, ale brzy se mi vrať,“ protáhla se Markéta roztouženě.
Výrazem a způsobem, jakým se protahovala, připomínala kočku. To se na ní Pavle nesmírně líbilo. Připadala jí roztomilá a svůdná zároveň. Jen nerada ji opouštěla, klidně by s ní zůstala spojena navždy. Byla si jistá, že přesně takto vypadá láska.
Markéta mezitím přemítala o všech možných i nemožných věcech, až z toho nakonec usnula. Mohlo být kolem třetí hodiny ráno, když se opět probudila. Pavla vedle ní neležela.
„Miláčku, kdepak jsi?“ zvolala.
Nikdo se ale neozýval. Vstala tedy z postele a vydala se Pavlu hledat. V celém bytě byla tma. Markéta zamířila rovnou do koupelny, kam viděla předtím Pavlu odcházet. Tam však nebyla. Proto zamířila do kuchyně, zda se třeba nešla napít. Rozsvítila světla a srdce jí leknutím málem vyskočilo z hrudi. Pavla ležela na zemi. Byla při vědomí, ale tvářila se divně. Markéta k ní okamžitě přiskočila.
„Lásko, co se stalo???“ chytla ji za ruku roztřeseně, načež se rozplakala.
Možná špatná reakce, ale přemohl jí strašný strach, jelikož netušila, co by měla v takové situaci dělat.
„Bolali ma hla…vahla.. ne… bolhlaba… ne…“ drmolila Pavla a dívala se zmateně před sebe.
V očích měla divný výraz.
„Lásko, co mám dělat?“ vzlykla Markéta, ale pak se v ní objevila poslední špetka duchapřítomnosti a zavolala sanitku.

Přečti si také 2. a 3. a 4. a 5. díl.