Nikdy tě neopustím

Miroslava Fáčková

2. část

Přečti si napřed 1. díl.

To čekání bylo nekonečné. Jako by se náhle zastavil čas a na věky věků měl trvat v danou chvíli probíhající stav. Stav beznaděje, nejistoty, strachu… Markéta nebyla schopna ničeho. Jen seděla na tvrdé lavici nebo nervózně přecházela z jedné strany čekárny na druhou. Co chvíli někdo prošel kolem, ale jí si nikdo nevšímal. Pokaždé, když se otevřely dveře, zpozorněla, ale zpravidla šlo o sanitáře odnášející krevní vzorky do laboratoře. Pavla zmizela za masivními dveřmi, dovnitř nebylo možné nahlédnout. Občas bylo slyšet zvonění telefonu nebo zvonku, hluk pracujícího personálu… Markéta si mohla jen domýšlet, co se za zavřenými dveřmi odehrává. A věřte tomu, že o pěkné myšlenky vůbec nešlo. Kdyby se tak mohla o svoje pocity s někým podělit…

Konečně se dveře otevřely a objevil se v nich lékař.
„Vy jste příbuzná?“ zeptal se.
Markéta přikývla: „Jsem její partnerka.“
Lékař pokynul, aby jej Markéta následovala. Odvedl ji do jiné místnosti, řekl, aby si sedla a nabídnul jí vodu. Poté zaujal místo naproti.
„Co je s Pavlou?“ zeptala se.
„Vaše partnerka prodělala mozkovou příhodu,“ odpověděl vážně.
„Cože? Vždyť jí ještě není ani třicet let!“ okamžitě zareagovala Markéta.
Kdo to kdy viděl, aby mladá a zdravá dívka, kterou Pavla rozhodně byla, prodělala něco takového?!
„Podobné věci se stávají i u mladých lidí. Příčinou mozkové příhody vaší partnerky bylo krvácení do mozku z prasklé cévy. Byl nutný okamžitý chirurgický zásah. Nyní je vaše partnerka po operaci, její stav je stabilizován. Ale o rozsahu poškození vám zatím nemohu nic říci.“
Markéta se opět rozplakala. Od opakovaných přívalů slz měla oči celé opuchlé a nos odřený. Kapesník mohla rovnou vyhodit, jelikož byl už celý promočený. Lékař si toho všimnul a přisunul k ní krabici s papírovými ubrousky.
„To chcete říct, že bude mít trvalé následky?“ zavzlykala.
„Je to možné. U takových stavů záleží na každé minutě a průběh další léčby je individuální záležitostí,“ vysvětlil jí lékař.
„Můžu jít za ní?“
„Dnes ještě ne. Zatím je na jednotce intenzivní péče, tam za ní nemůžete. Dám vám na mě kontakt a můžete si kdykoliv zavolat. Teď běžte domů a odpočiňte si.“
Pak odešel, jelikož jej čekala další práce. Markéta vyšla před nemocnici a ztěžka dosedla na lavičku. Bylo v ní najednou tolik pocitů a připadalo jí, že je na všechny tyto myšlenky úplně sama. A na celém širém světě byl jediný člověk kromě Pavly, kterému mohla v jakoukoliv hodinu zavolat.

Alice byla zrovna s Denisou na nákupu, když jí zazvonil telefon. Jakmile viděla Markétinu fotku, jak se na ní usmívá z displeje, neubránila se zasněnému úsměvu. Ten však rázem zmizel, jakmile zaslechla Markétin hlas.
„Kde jsi?“ zeptala se jí polekaně.
„V nemocnici… prosím tě, přijeď…“
Jako by do ní uhodil blesk. Nechala Denisu Denisou, nastartovala auto a co nejrychleji se snažila přesunout do nemocnice. Hlavou se jí honily myšlenky nejrůznějšího typu, ve svých představách viděla Markétu zraněnou, smrtelně nemocnou a vůbec v samých nepříjemných situacích, kterých se obávala a byla připravena jí okamžitě svým vlastním tělem zachránit. Snažila se tišit emoce a zachovávat ledový klid. Čím více se však blížila k nemocnici, pocit nejistoty nadále vzrůstal. Pak ji spatřila. Seděla jako hromádka neštěstí na lavičce před nemocnicí a usedavě plakala. Alice na nic nečekala a rozeběhla se k ní.
„Pavla je po operaci a nevím, co s ní bude!“ vzlykla Markéta, jakmile Alici spatřila.
Alice chytla pevně Markétu do náruče a tiskla ji k sobě, jako by jí chtěla umačkat. Markéta sotva držela pohromadě, nohy se jí podlamovaly a celá se třásla. Alice jí podpírala po celou dobu, než došly k autu. Pak Markétu odvezla domů, uvařila jí horký čaj a uložila ke spánku. Zůstala u ní až do druhého dne a opustila ji teprve, když musela odejít do práce.

Teprve po dlouhých dvou dnech mohla Markéta Pavlu navštívit. Nebyl to pěkný pohled, když ji spatřila ležet takřka bezvládně na nemocničním lůžku. Její dlouhé husté vlasy byly pryč. Kvůli operaci je museli oholit. Přes polovinu hlavy vedla dlouhá jizva. Ta byla ovšem z hygienických důvodů překryta dlouhými sterilními čtverci. Snažila se neplakat, kvůli Pavle musela být silná. Ještě netušila, že to nejhorší ji teprve čeká.
„Ahoj lásko,“ usmála se a přisedla si k ní na postel.
Pavla se křečovitě usmála, ale nevypravila ze sebe nic. Nemohla se prakticky ani hýbat, jelikož byla na pravou polovinu těla ochrnutá.
„Přinesla jsem ti noční košile, spodní prádlo, hygienický potřeby a taky tvýho méďu,“ začala vybalovat věci, aby zakryla všechny pocity, které k ní přicházely a ona si s nimi nevěděla rady. Plyšového medvídka mezitím položila na bílou nemocniční přikrývku. Pavla jej uchopila zdravou rukou a nechápavě na něj zírala. Jako by snad zapomněla, že to byl první dárek, který od Markéty dostala a od té doby zaujímal čestné místo u nich v posteli. Pak zase medvídka odložila a stále prázdným pohledem zírala před sebe. Markéta se na ní po očku dívala a zmocňovala se jí ještě větší beznaděj. Pavla na ni působila jako „zvířátko“, které bylo vloženo do nového prostředí a ještě se nestačilo rozkoukat. Nadávala si za podobné myšlenky, ale přesně tímto způsobem to cítila. Pavla neřekla jediné slovo. Občas se jedním koutkem úst usmála, druhý byl povislý, nemohla jej ovládat. Stejně tak nemohla ovládat celou pravou stranu. Vypadalo to skoro, že poškozený mozek příliš nepracuje. Opak byl však pravdou. Uvnitř Pavly se totiž odehrávalo něco nepopsatelného. Věděla, že chce něco říct, ale neznala správná slova. A vůbec netušila, jak to má udělat, aby něco řekla. Jako by ten mozek nebyl její. Neuměla ho vůbec použít. Již předtím se znemožnila před lékařem, když se pokusila mluvit a řekla bůhví co, její sdělení nemělo hlavu ani patu. Před Markétou se nehodlala ztrapňovat, proto mlčela. Připadala si hloupě… bylo jí úzko a netušila, co si vůbec počne. Rozplakala se. Markéta si toho všimla a přisedla si k ní na postel.
„Miláčku, neplakej. To zvládneme,“ těšila ji.
Pavla rozrušeně kroutila hlavou a snažila se Markétu odstrčit. Ta jí ale rozuměla v danou chvíli i beze slov. Vždyť ji znala tolik důvěrně…
„Já tě neopustím, slyšíš mě? Rozumíš mi?“ stiskla ji pevně za ruku.
Pavla se dívala skrze ní a mohla si jen domyslet, co jí Markéta řekla.
„Nikdy tě neopustím,“ slíbila jí a položila svou hlavu Pavle do klína.
Ta pochopila a nemusela znát žádná slova. Levou rukou pohladila Markétu po vlasech. A věděla, že musí udělat vše pro to, aby se dalo všechno do pořádku.

* * *

Pavle nastaly krušné časy, ale jak se říká, pouze s vytrvalostí lze dosáhnout úspěchu. Denně za ní chodila fyzioterapeutka a snažila se o zdánlivě nemožné. Pomocí rehabilitace společnými silami nutily Pavly mozek, aby motorické funkce převzala nějaká jeho jiná část. Místa, která byla „utopena“ během mozkové příhody, již zůstala mrtvá. Stejně tak se učila i znovu mluvit. Připadala si vážně hloupě a nesmírně se za svůj stav styděla. Bylo pro ni nepředstavitelné, že mnoho věcí ještě nezvládá sama a je odkázaná na péči druhých. Například s hygienou měla vážně problém. Tu zajišťoval personál a ona pociťovala nepopsatelný stud. Mnohé zastala i Markéta, což také Pavla těžce nesla. Viděla, jak to pro ni musí být těžké. Chodila z práce rovnou za ní a pozdě večer odcházela. Na druhou stranu ale díky její péči a starosti věděla, že je proč bojovat, a že to jednoho dne dokáže. Šlo to ale pomalu, nesmírně pomalu… Po čase se alespoň začala cítit lépe, už kvůli tomu, že k ní ze všech stran přicházela podpora. Nejen Markéta prosvěcovala každý její den. Pravidelně ji navštěvovali i Markétini rodiče, kamarádi, známí… Alice přicházela každou neděli, někdy i s Denisou, ale ta byla pracovně dost zaneprázdněná. Navštěvovala ji tedy hlavně s Markétou a pokaždé jí přinesly něco dobrého k snědku i pro radost. Pavla byla Alici vděčná za to, jakou nesmírnou oporou musela Markétě být, a že díky ní nebyla pořád tak sama. Měla radost z toho, že má Markéta vedle sebe tak věrnou a opravdovou kamarádku, jakou Alice bezpochyby byla.

Pravdou však bylo, že Markéta to vlastně až tak úplně nezvládala. Snažila se jenom kvůli Pavle, ale po nějaké době začala cítit, že jí ubývá sil. Občas přistihla samu sebe, jak přemýšlí nad tím, že už na to nemá. Pak se ale vždycky oklepala a s výrazem hrdiny se nenechala zlomit. Každý den byl na chlup stejný. Ráno vstala, šla do práce, z práce honem nakoupit a ihned za Pavlou do nemocnice. Tam se s ní pokoušet o nepatrný pohyb či slovo… Celé odpoledne strávit tam a kolem osmé hodiny večerní vyrazit domů, osprchovat se, najíst a spát. A takhle stále dokola. Začala mít pocit, že její život přestal mít smysl. Točil se jen kolem Pavly a na sebe samou jí už nezbývalo ani trochu času. Ano, nikdo ji nenutil k tomu, aby tam chodila každý den… ale určitý pocit povinnosti jí nedovolil jediný den vynechat. Ještě, že měla Alici. Pomáhala jí s úklidem, občas nakoupila a hlavně uvařila. Kdyby nebylo jí, pořádné domácí jídlo by neměla možnost pozřít. Živila se bufetovou stravou a na jiné stravování nezbýval čas.
„V mikrovlnce máš večeři, tak si to pořádně ohřej,“ řekla Alice mezi dveřmi, když opět pomáhala s úklidem bytu, zatímco Markéta trávila svůj čas v nemocnici.
„Děkuju moc. Až se cítím hloupě,“ řekla provinile Markéta.
„Ale jdi ty,“ usmála se Alice a poplácala ji přátelsky po zádech.
„Nechceš se chvilku zdržet?“ nabídla jí Markéta, „můžeme se najíst spolu.“
„Moc ráda,“ zakroutila hlavou Alice, „ale budu muset jít. Denisa za chvilku přijde z práce.“
Markéta by skoro zapomněla na přítelkyni své kamarádky. Přitom se teprve před pár týdny rozhodly sdílet společně jednu domácnost.
„Snad Denise nevadí, že tolik času trávíš s námi,“ projevila starost.
„Neboj,“ mávla rukou Alice, „naštěstí je fakt tolerantní.“
„Máš vážně štěstí,“ řekla tiše Markéta.
Vyzařoval z ní smutek a možná i jistý druh rezignace.
„To víš, že mám,“ usmála se, „ale teď už fakt musím.“
Objala Markétu na rozloučenou a zmizela v temné chodbě. Markéta zavřela dveře a omámeně se o ně opřela. Byla v šoku z toho, co se odehrálo ve chvíli, kdy ji Alice objala. Je možné, že to bylo vzrušení? Cítila se provinile a byla zmatená. Po tolika letech, co se s Alicí znaly a najednou si vzpomněla na ten nevinný polibek na střední. Tenkrát neznamenal nic, najednou však při pouhé vzpomínce opět způsobil pocit sexuální rozladěnosti. Pak se to snažila vypustit z hlavy. A toho večera se tím skutečně příliš nezaobírala, jelikož došla k závěru, že o nic nešlo. Její tělo bylo jen sexuálně vyprahlé, milování s Pavlou nebylo možné uskutečnit, proto ji vzrušilo něco, co by za jiných okolností nemělo sebemenší šanci.

Přečti si také 3. a 4. a 5. díl.