Nikdy tě neopustím

Miroslava Fáčková

3. část

Přečti si napřed 1. a 2. díl.

Jenže druhý den už nemyslela na nic jiného. A další dny také ne. Najednou Alice v jejích představách figurovala úplně jinak, než tomu bylo do té doby. Stala se její auto erotickou představou a tímto způsobem odbourávala přemíru své neukojené sexuální touhy. Nemohla si představovat Pavlu, prostě to nešlo. Nedokázala si totiž ani za nic vybavit tu Pavlu, kterou znala až do té osudové noci, kdy skončila v nemocnici. Pořád viděla jen tu, která leží na nemocničním lůžku, nemohoucí, s povislým koutkem a zlomeným srdcem. Připadala si tak provinile, ale prostě si nemohla pomoci…

Kolem deváté hodiny večerní někdo nečekaně zazvonil. Markéta tou dobou už ležela s knihou v ruce v posteli. Chtěla se pokusit co nejdříve usnout, aby tolik nemyslela na věci, kterých na ní bylo až příliš. A protože věděla, že těžká literatura bývá tím nejlepším lékem na spaní, začetla se do Paní Dallowayové od Virginie Woolf. Po první stránce měla téměř jisté, že se co chvíli ponoří do říše snů, kdyby ji ovšem již zmiňovaný zvonek nevyrušil. Odložila tedy knihu na noční stolek, odhrnula peřinu a pomalu došla ke dveřím. Podívala se kukátkem a spatřila Alici. Přehodila přes sebe tedy župan a otevřela dveře.
„Ahój,“ pozdravila ji Alice a ústa roztáhla do širokého úsměvu, „přišla jsem tě podpořit.“
„To jsi hodná,“ slabě se usmála Markéta.
Vypadalo to, jako by ji návštěva nikterak nepotěšila, ale opak byl pravdou. Uvnitř jí srdce radostí skákalo, ale zároveň se svíralo úzkostí. Nesnášela se za ty pocity, kterých byla již několik dní plná. Jen těžko hříšným myšlenkám odolávala a zlobila se sama na sebe.
„Tohle přece nemůžeš udělat!“ říkala sama sobě snad tisíckrát.
A před očima si dokola představovala tvář svojí Pavly. Marně hledala tu krásnou Pavlu, kterou si z lásky brala. Pořád viděla jen tu nebohou, nemocnou a zlomenou ženu, která v ní vzbuzovala pouze lítost. Milovala ji vůbec ještě? Zřejmě ano, ale na povrch se kromě lásky vynořovaly mnohem výraznější pocity. Měla také jisté potřeby… A co bylo jisté, že mezi Markétou a Alicí chemie fungovala naprosto dokonale. Mohla by se jí jen dotknout a roztoužené tělo by si s tím poradilo po svém.
„Jak se daří Pavle?“ zeptala se Alice, když nalévala bílé víno do skleniček.
Markéta se posadila na gauč, mlčky v ruce třímala pásek od županu a civěla do země. Alice přinesla do pokoje plné skleničky a položila je na stůl. Pak si přisedla k Markétě.
„Děje se něco?“ zeptala se starostlivě, když ji viděla ještě zkroušenější, než kdykoliv jindy.
„Každýho zajímá jen Pavla. Tebe, rodiče, všechny známé… Všichni se ptají jenom na ni. Nikoho ani trochu nezajímá, jak se cítím já. Vůbec nikoho,“ odpověděla tiše a měla co dělat, aby nezačala plakat.
Alice položila svou ruku na Markétino koleno a něžně je pohladila. Ta sebou nečekaně trhla, ale spíše instinktivně, jelikož stále bojovala sama se sebou.
„Mě to ale zajímá,“ pohlédla Markétě upřímně do očí a jemně pohladila prsty její tvář.
„Já nemůžu…“ odtáhla se Markéta a hlas se jí třásl zoufalstvím i vzrušením zároveň.
Netušila, který z těchto dvou pocitů převažoval, nicméně oba jí způsobovaly výčitky svědomí.
„Záleží mi na tobě. Chci, aby ses cítila dobře. Já tě opravdu chci…“ zašeptala Alice a zlehka políbila Markétu na ústa. A ta boj se sebou prohrála…

Ráno by si byla nejraději nafackovala. Probudila se vedle Alice a pocit viny s ní lomcoval, jako by byla krabičkou sirek na rozbouřeném moři.
„Zahnula jsem, zahnula jsem!!!“ křičelo cosi uvnitř a Markéta se klepala rozčilením.
Jak mohla vůbec něco takového dopustit? Podvést svou ženu, tu krásnou a zranitelnou ženu, která bojovala a snažila se uzdravit nejen kvůli sobě, ale kvůli nim oběma! Cítila se jako ten největší zrádce, jako zavrženíhodná zrůda, kterou by ve středověku z fleku nechala upálit. A co hůř, když jen pomyslela na jediný okamžik předešlé noci, uvnitř sebe našla něco, co se poblouzněně usmívalo a vzbuzovalo v ní pocit spokojenosti. A za to se ještě více nesnášela!
„Dobré ráno, lásko,“ přitiskla se k ní Alice a na tváři jí panoval úsměv skutečného štěstí.
A Markéta došla k závěru, že hůř už se cítit opravdu nemůže.
„Co kdybychom spolu zašly někam na snídani?“ navrhla Alice, ne a ne se od Markéty odtrhnout.
„Nemyslím, že to je dobrej nápad,“ odpověděla Markéta a hleděla kamsi před sebe, jen aby se nemusela dívat do tváře své kamarádce, se kterou právě překročila práh, který nikdy neměl být překročen.
„Proč? Děje se něco?“ zvážněla.
Markéta neodpovídala. Jen stále hleděla do bílé zdi, jako by do ní chtěla vykoukat díru.
„Máš výčitky svědomí, viď? Ale to přece mít nemusíš…“ těšila ji Alice, „Pavla je už dlouho nemocná, máš přece právo na kvalitní život…“
„Já nevím, nějak se mi to nezdá…“ nenechala se uchlácholit.
„Neříkám ti, že se s ní musíš hned rozcházet. Nech to, jak to je. Já tě mám vážně ráda a nebudu na tebe tlačit. Nemusí se o nás přece nic dozvědět, pokud sama nebudeš chtít. Jsi mladá, nemůžeš si odpírat potěšení…“ přesvědčovala ji Alice.
Možná by z ní byla dobrá psycholožka. Nebo vůdce sekty… Jedině tak lze vysvětlit, že navzdory všem výčitkám, navzdory pocitům sebe nenávisti a vzteku, jí hned toho rána Markéta podlehla podruhé.

* * *

Konečně zarachotil klíč v zámku. Denisa do té doby snad stokrát vzdorovala myšlence volat na policii. Když se Alice v noci nevrátila domů a do toho měla vypnutý telefon, jí zcela pochopitelně napadaly ty nejhorší představy.
„Kde jsi byla?!“ uhodila na Alici, ale spíš než naštvaná byla vystrašená.
„Promiň, měla jsem zavolat… Markéta měla strašnou depku kvůli Pavle. Jsem ráda, že už jsem doma,“ odpověděla.
„Kdybys neměla vyplej telefon, mohlas mi to říct. Ani nevím, kolikrát jsem ti volala. Víš, jak jsem se bála?“
„Já vím, nezlob se. Už se to nestane, fakt… Půjdu si lehnout, jsem úplně vyřízená…“ zívla hraně Alice. Přestože toho opravdu příliš nenaspala, tato probdělá noc ji spíše nabila energií, než aby pociťovala únavu.
„Je mi moc líto, že je na tom Pavla zle a kvůli tomu i Markéta. Ale nemyslíš, že na sebe bereš velký břemeno? Také by ses neměla přetěžovat, dělám si pak o tebe starosti,“ objala ji Denisa.
Spadl jí kámen ze srdce, byla šťastná, že se její lásce nic nestalo. A Alice, přestože k ní nic necítila, najednou poznala určitý druh citu, který pro ni ve svém srdci chovala. Byla to lítost. Neměla výčitky svědomí proto, že strávila noc s Markétou. Ani kvůli Pavle, ani kvůli Denise. V tomto ohledu byla skutečně schopna myslet jenom na sebe, zvláště pak, když se jí náhle splnilo letité přání. Ale bylo jí Denisy nesmírně líto.
„Hezky si odpočiň,“ políbila Alici na ústa předtím, než odešla do práce.

* * *

V neděli dopoledne přišla Markéta s Alicí na návštěvu do nemocnice. Jako obvykle přinesly něco dobrého k snědku. Přišly dobře naladěné a snažily se s Pavlou procvičovat řeč. Nic neobvyklého. Vlastně ne, bylo na nich něco zvláštního. Pavla je důkladně sledovala. Seděly tam vedle sebe, mluvily, tvářily se, vtipkovaly… ale tak prapodivně krkolomně… Nemusely říkat vůbec nic, jediné slovo vypustit z úst. Snad výraz jejich tváře je prozradil. Nebo to byla pouhá Pavly intuice? Vždyť znala Markétu jako vlastní boty. Kdykoliv si dokázala vybavit sebemenší detail její tváře. Vždyť to byla její žena. Nic před ní neukryla. Ten okamžik trval pouhou chvíli, zanedbatelnou oproti všem ostatním. Přesto jako by snad trval věčnost. Pavla to poznala. A nejhorší na tom bylo, že nemohla dělat nic. V hlavě se jí začal odehrávat neuvěřitelný chaos, věděla moc dobře co cítí, ale opět nedokázala použít ta správná slova. A tak obličej nakrabatila do velice zvláštního výrazu, který ovšem hovořil za vše. Markéta poznala, že všechno o ní a Alici Pavla ví. Mohly na toto téma vést nekonečné rozhovory, kterak nikomu nic neřeknou a nakonec je prozradil jediný pohled. To ale Markéta nechtěla dopustit. Sedla si k Pavle na postel, ale ta ji zdravou rukou odstrčila. Její obličej zrudnul a sotva lapala po dechu.
„Já ti to všechno vysvětlím,“ pokusila se Markéta honem vymyslet cokoliv na svou obhajobu, ale sama netušila, zda vůbec nějaká taková fráze existuje.
Ale Pavla se ještě více rozzuřila a vztekle máchala zdravou rukou kolem sebe.
„Pryč!!! Pryč!!!“ křičela.
Bylo to jediné slovo, kterým si byla v danou chvíli jistá.

Když člověk zjistí, že byl podveden, cítí se mizerně. Co se ovšem odehrává v mozku člověka, který o tom nemůže příliš mluvit, to je skutečná tragedie. Pavla věděla, že je podváděna. Ale nemohla dělat vůbec nic. Nemohla křičet, říct Markétě či Alici všechno, co si o nich myslí… jen v sobě dusila obrovskou bolest a nepopsatelný vztek. Její svět se roztříštil na tisíce malých kousků a ona neměla dostatek sil, aby je posbírala. Co chvíli propadala zoufalství, záchvatům pláče a hysterie. Jak ji mohla ta skvělá žena, za kterou Markétu měla, takhle strašně zklamat?

* * *

„Neměla jsi se mnou vůbec chodit,“ rozčilovala se Markéta, když svižně opouštěly nemocnici.
Alice za ní vlála jako záclona v průvanu, jelikož sotva stačila jejímu svižnému tempu.
„Bylo by divný, kdybys zrovna dneska přišla sama,“ snažila se jí oponovat Alice.
„Kdežto tohle fakt divný nebylo. Víš, co jsi způsobila?“
„Mohla jsem jí říct, že jsi někam jela s Denisou,“ řekla Markéta.
„Vždyť by jí to mohla říct! Nezapomeň, že Denisa ví o tom, že jsme tady!“
„To je jedno. Stejně je to všechno tvoje chyba. Neměla jsi za mnou chodit, nikdy by se to nestalo!“
Alice se zastavila a nevěřícně sledovala svou vyvolenou. Je tohle opravdu člověk, kterého tolik let platonicky milovala? Je možné, že by se její snový ideál tolik lišil od reality?
„Uvědomuješ si, že jsi se mnou spát nemusela? Pokud vím, byly jsme na to dvě!“ ozvala se Alice a opravdu nebyla zvědavá na jakékoliv svalování viny na jednotlivce.
„Kdybys ke mně nepřišla…“ vedla si Markéta svou.
„Aha… takže jsem tě měla nechat vymáchat čumák ve sračkách? Budu si to pamatovat. Až budeš příště na dně, nepočítej se mnou!“
Pak se otočila a odešla domů. Bylo jí do breku, ale snažila se své emoce krotit alespoň na veřejnosti. Doma se však svému neštěstí již neubránila. Denisa naštěstí nebyla doma. Plakala do polštáře a plakala dlouho. Nemohla uvěřit tomu, jak se mohla zmýlit v člověku, kterého tolik let důvěrně znala. Pak zase hledala vinu na své straně a skutečně začala uvažovat nad tím, že ona je nakonec zodpovědná za to, že se spolu vyspaly a tím způsobila i problémy mezi Markétou a Pavlou. Když znaveně, s očima opuchlýma od slz, uléhala ke spánku, ozvalo se zaklepání na dveře. Byla to Markéta. Alice váhala, zda jí vůbec má pouštět dovnitř. Nakonec však přeci jenom otevřela.
„Promiň mi to,“ chytla ji za ruku Markéta.
Byla celá promrzlá a uplakaná. Alici se jí samozřejmě zželelo a pozvala ji dál.
„Byla jsem rozrušená, nechtěla jsem na tebe takhle křičet…“ objímala Alici a líbala jí na tváře, které byly celé slané od slz.
Alice se marně bránila, snažila se jí odstrčit, ale city k Markétě byly stále ještě silnější, než nenadálé procitnutí.
„Nemůžu nic dělat, strašně mě to k tobě táhne…“ šeptala vzrušeně Markéta a stále tiskla svá ústa k Aliciným rtům.
Ta již dlouho odolávat nedokázala a nechala se od Markéty vášnivě líbat.

Přečti si také 4. a 5. díl.