Nikdy tě neopustím

Miroslava Fáčková

4. část

Přečti si napřed 1. a 2. a 3. díl.

Jenže nakonec se stejně Alice pochybnostem neubránila. Pořád musela myslet na to, jak Markéta svalovala vinu jenom na ni. Začala mít výčitky svědomí vůči Pavle a dokonce i vůči Denise. Markéta sice označila Alici jako člověka, který za všechno může, ale byla to ona, kdo najednou vyhledával příležitosti k milostným hrátkám.
„Musíme si promluvit,“ uhodila Alice na Markétu, když na ni opět čekala na půli cesty z práce.
Netroufla si čekat přímo před budovou, kde Alice pracovala a stejně tak se raději vyhýbala okolí jejího bydliště. Nerada by narazila na Denisu.
„Půjdeš na chvíli ke mně?“ zeptala se Markéta, jako by přeslechla ten důraz v úvodní větě.
„Už se nemůžeme dál takhle scházet,“ zakroutila hlavou Alice, navzdory tomu, že by si nepřála nic jiného, než se nechat odvést k Markétě do bytu a tam se s ní vášnivě pomilovat. Toužila po ní a nadále ji milovala. Ale něco uvnitř jí říkalo, že to není správné. Začala klást vinu sama sobě za to, že Markétu svedla…
„Nějak si nedovedu představit, že bychom se nescházely…“ oponovala jí Markéta.
„Co ti vlastně dává to, co spolu děláme?“ zeptala se Alice rázně.
„Co? Přece totéž, co tobě,“ odpověděla Markéta zamyšleně a popravdě nechápala, co od ní Alice vůbec chce.
„Já teď nemyslím jenom sex,“ řekla Alice.
„A co jiného? O čem to vlastně mluvíš?“ nechápala ještě víc.
„Markéto, já tě miluju. Už deset let! A tobě to je jedno,“ řekla Alice zoufale.
„Co?“ vykulila oči Markéta.
„Jo, je to tak. A tady vidíš, jak jsem strašně blbá,“ řekla sklesle Alice a ztěžka dosedla na lavičku.
„Co po mně vlastně chceš? Mám opustit Pavlu? To je na mě strašně moc rychlý. Vždyť bych jí to ani nemohla udělat,“ snažila se jí Markéta vysvětlit.
„Ale šukat se mnou můžeš, co?!“ utrousila cynicky Alice.
Do té doby se snažila být tvrdá, ale najednou už se slzám neubránila. Taky se snažila na Markétu netlačit, ale najednou již nedokázala jen tak mlčet. Nechtěla být něčí matrací. Ano, milovala ji, ale také měla přece svou hrdost!
„Ty bys dokázala kvůli mně Denisu opustit?“
„Co myslíš? Kdyby ne, nemluvím o tom,“ zdůraznila Alice.
Nedočkala se však ničeho víc, než Markétina vyplašeného výrazu.
„A nemůžeme to zatím nechat tak, jak to je?“ špitla Markéta.
Nechtěla nic řešit. Pro Alici to však byla jasná odpověď.
„Musím domů,“ zvedla se z lavičky, otřela si kapesníkem slzy a nechala nic nechápající Markétu svému osudu.
Však nejen Alice nebo Markéta měly námět k přemýšlení. Denisa se myšlenkami nejrůznějšího typu zaobírala již delší dobu. Nevadilo jí, že Alice pomáhá Markétě s Pavlou. Ale začala přemýšlet, zda již nebyla překročena pomyslná hranice toho, co pro kamarádku dělat, a co již nikoliv. Alice jí připadala poslední dobou divná. A čím více ji sledovala, tím jasnější jí všechno bylo.
„Nechceš mi něco říct?“ zeptala se Denisa tiše.
Alice přišla výjimečně dříve, než obvykle, tudíž byl prostor k tomu, aby si s ní o svých obavách pohovořila. V Denisiných očích se zračil smutek, zklamání a možná i kousek naděje, že její podezření nemá žádné opodstatnění. Nedalo se popsat, jak moc by si přála, aby ji Alice z možného omylu vyvedla. Ta ovšem se sklopeným zrakem mlčela. Kdyby si mohla vybrat svým srdcem, jednoznačně by volila Markétu… Ale nenaplněná láska k Markétě jí dávala mnohem víc, než nezávazný sex s ní. Najednou totiž v jejích očích vypadala zcela jinak. Už to nebyla ta ikona, ten zázrak, pro který by byla schopna zemřít. Najednou před ní stála nezodpovědná žena, jež neumí být pevná ve svých názorech. Představovala si, jak by se asi cítila, kdyby byla na Pavly místě. Stála by vůbec o člověka, který by ji v nemoci opustil? Nebo se za jejími zády scházel s někým jiným? Nemilovala Markétu, ale pouze nějakou vybájenou představu o ní. Bylo to bolestné zjištění, nicméně pravdivé. Denisu nemilovala, ale ráda ji zcela jistě měla. Vážila si jí, protože si uvědomovala, že přesně o ni by se mohla kdykoliv opřít. Denisa by jí dokázala být oporou v každé situaci a nikdy by se nezachovala takovým způsobem, jako Markéta. Takže co bylo v danou chvíli podstatné? Láska bez jistoty nebo jistota bez lásky? Na čem záleželo víc?
„Máš pravdu,“ přikývla Alice, „poslední dobou jsem si námi nebyla dost jistá.“
„Já tě ale opravdu miluju,“ podívala se jí Denisa upřímně do očí.
„Já vím,“ přikývla Alice a objala ji.
Necítila lásku, žádnou chemii, žádnou touhu… Ale byla v bezpečí. A o to jí v danou chvíli šlo především. Cítila ale také nesmírný pocit provinění. Riskovala ztrátu toho nejlepšího člověka pod sluncem. Ale nedokázala k ní nebýt upřímná.
„Bojím se, že si mě nezasloužíš,“ špitla a rozplakala se.
„Co to povídáš? Neplač přece,“ těšila ji Denisa a papírovým kapesníčkem jí setřela z tváří slzy.
„Byla jsem ti nevěrná. S Markétou,“ popotahovala Alice a celá se třásla rozčilením.
Denisa mlčela. Dívala se Alici do očí, ale viděla jí až do žaludku. Ta chvíle mlčení byla snad nekonečná. Alice by nejraději zmizela z povrchu zemského, případně se nechala vsáknout do čalounění pohovky, na které zrovna seděly.
„Já vím,“ prolomila po chvíli Denisa to hrobové ticho.
„Ty to víš?“ podivila se Alice.
Denisa přikývla a přívětivě ji chytla za ruku. Alice by čekala výbuch vzteku, čekala, že jí Denisa jednu vrazí nebo ještě lépe, že ji vyrazí z bytu… ale s takto smířenou reakcí rozhodně nepočítala.
„Myslíš si, že jsem hloupá? Neznamená, že když o něčem nemluvím, tak…“
Alice jí skočila do řeči: „Odpusť mi.“
„Cože?“ nechápala Denisa.
„Odpusť mi,“ zopakovala Alice.
„Myslela jsem, že ode mě chceš odejít…“ řekla Denisa zamyšleně.
„Ne,“ zakroutila hlavou Alice, „já to skončím, slibuju. Deny, já tě nikdy neopustím,“ řekla Alice upřímně a položila její ruku na své srdce. Potom opatrně, jako by se bála, že se popálí o kopřivu, přitiskla Denisu k sobě a konečně ji políbila.

* * *

„Chci od Tebe odejít,“ řekla Markéta tiše, když seděla na tvrdé židli u nemocniční postele.
Byla bílá jako stěna a celou dobu se děsila toho, jak na její slova bude Pavla reagovat. Už se rozhodla. Přemýšlela dlouho a byla si jistá. Začala pochybovat o tom, zda Pavlu vůbec kdy milovala. Sice k ní cítila víc, než k Alici, ale s pocitem provinilosti ujistila samu sebe, že všechno je otázkou priorit. Přemýšlela, jak kvalitní život by po Pavly boku byl. Všechny sny, které spolu měly, ty byly nenávratně pryč. Zbyly jen vzpomínky. A Markéta nedokázala snít sny jiné, úměrné zdravotnímu stavu Pavly. Přestože se mnohé zlepšilo, tak přestala věřit tomu, že po jejím návratu z nemocnice budou moci začít tam, kde přestaly. A s Alicí by přece vše fungovalo, ne?
„Ty se mnou… do smrti… slibovalas!“ řekla Pavla.
Byť byl její projev den ode dne lepší, stále se neubránila chybám a koktání. Markéta složila svou hlavu do dlaní a rozplakala se. Pavla zmobilizovala své síly a položila svou nemocnou, postupně se rehabilitující ruku na Markétino stehno. Ta však její gesto přehlédla a odpověděla: „Nezlob se. Promiň, já ještě nechci umřít.“
Pavla otočila hlavu na druhou stranu a dívala se skrz okno. Byla by se nejraději rozplakala, ale před Markétou? Byla by křičela, zuřila, vzteky se vymrštila z postele… Ale nemohla dělat vůbec nic. Jen ležela a čekala, až Markéta odejde. I nevěru by jí přece odpustila… Chápala, že má Markéta nějaké potřeby, byla tak mladá… Ale tohle?
„Pavlo, pochop mě přece. Podívej se na mě!“ postavila se vedle lůžka do jejího zorného pole. Pavla ale nehnula ani brvou, stále se dívala skrz. Hlavou se jí honilo plno myšlenek. Nejvíce přemýšlela nad tím, zda by se ona na jejím místě zachovala stejně. Ale ať přemýšlela sebevíc, nenapadl jí jediný případ, kvůli kterému by ji opustila. Doopravdy ji milovala a proto by jí byla oporou a starala se o ni. Uvědomila si, že když si Markétu brala, vůbec ji neznala. Věřila tomu, že to cítí stejně, že si ji bere z lásky. Ale co je to za lásku, když člověk v takové situaci uteče?
Markéta se odpovědi už nedočkala. A po několika minutách marného čekání prostě odešla. Teprve poté dala Pavla průchod svým emocím. Rozplakala se, zoufale křičela. Připadala si jako mrzák, přítěž pro ostatní lidi. Byla tak sama, zlomená a prázdná… Už nemělo smysl se pro koho snažit. Hlavou se jí honily ty nejhorší myšlenky, ale na jejich realizaci neměla dost sil. Napadlo jí jediné řešení… Kdyby se jí podařilo nějak šikovně spadnout z postele, ukončila by své trápení sobě i ostatním. Nahnula se tedy přes okraj postele tak, aby mohla spadnout po hlavě. A pak… už jen padala.

* * *

„Je v úplné letargii,“ poznamenala po vizitě fyzioterapeutka Magda ošetřujícímu lékaři, „vůbec nereaguje, odmítá cvičit, nespolupracuje…“
„Opustila ji partnerka,“ vysvětlil lékař, „možná by potřebovala psychologickou intervenci, popřípadě psychiatra.“
„Já jí zkusím domluvit,“ nabídla se Magda.
Měla pro Pavly stav pochopení. S podobnými případy se jakožto fyzioterpautka na iktové jednotce setkávala velice často. Kdyby však s lékařem byli tušili, že Pavly pád z postele nebyl náhodný, dávno by k ní psychiatra zavolali. Ale co se odehrávalo uvnitř, to věděla jen ona sama. Zatímco se všichni radovali z toho, že se jí nic nestalo, a že naštěstí nespadla na hlavu, ona trpěla. Raději by vůbec nebyla. Ztratila veškerou motivaci k tomu, aby se uzdravila. Byla rozhodnutá zbytek života strávit v tichosti a upoutaná na lůžko. Fyzioterapeutka Magda však hodlala učinit vše pro to, aby Pavlu z tohoto stavu vyvedla. Přes svou empatii se dokázala vcítit do jejích pocitů. Uměla ke každému přistupovat lidsky a nejednomu nemocnému pomohla. Pavla pro ni sice byla dost tvrdým oříškem, ale hodlala udělat úplně všechno, aby se dostala pod jeho tvrdou skořápku.
„Vím, jak se cítíte,“ přisedla si k Pavle na lůžko.
Neví vůbec nic, pomyslela si Pavla.
„Člověk si myslí, že našel lásku až za hrob, a že neexistuje nic, co by ji zlomilo. Ale byla to vůbec láska, když to dopadlo takhle? Zřejmě nebyla. A má cenu se trápit kvůli takovému slabochovi? Vy přece nejste jako ona. Nejste žádnej slaboch. Jste silná žena. Dokažte jí, že jste lepší, že dokážete bojovat. Že dokážete vyhrát, přestože ona prohrála.“
Přestože Pavla vypadala, že Magdin monolog absolutně nevnímá, opak byl pravdou. Dokázala v ní způsobit citové pohnutí. Magda poznala, že drobná slza na Pavly tváři je dobrým začátkem další dlouhé cesty protkané tvrdou prací, ale byla ochotna po celou dobu Pavlu doprovázet. Byl to jen zárodek, pár pouhých slov. Ale ty dokázaly odstartovat Pavly odhodlání nevzdát se. Den po dni podstupovala rehabilitaci a logopedii, den po dni se lepšila. Šlo to pomalu, ale byla na sebe tvrdá a výsledky na sebe nakonec nenechaly dlouho čekat.

* * *

Jinak to bylo u Markéty. Ta se za každou cenu snažila dolézat za Alicí. Ve dne i v noci jí telefonovala, čekala na ni u práce a nestyděla se dokonce stepovat i před domem, kde Alice bydlela, přestože hrozilo, že se střetne tváří v tvář s Denisou.
„Už jsem ti říkala, že je mezi námi konec,“ uhodila na Markétu Alice jednoho dne, kdy se bohužel jejich setkání nevyhnula.
„Říkalas, že mě miluješ! Opustila jsem kvůli tobě Pavlu…,“ argumentovala Markéta, ale bylo jí to v podstatě k ničemu.
„Zjistila jsem, že nemiluju tebe. Jen ty vzpomínky na náš první polibek. A to vůbec nejsi ty, ty jsi úplně někdo jinej,“ stála si za svým Alice.
„Co mám podle tebe teď dělat?“ zeptala se Markéta a tvářila se nešťastně.
„Dělej si co chceš. Odjíždím s Denisou na měsíc pryč a doufám, že tě po návratu už neuvidím. Jen ona je člověk, kterej mi za to stojí,“ odvětila Alice.
„Ji ale nemiluješ,“ připomněla ji Markéta.
„Přesto pro mě znamená mnohem víc, než co jsem pro tebe kdy znamenala já. A zřejmě i Pavla.“
„Takže je vážně konec?“ zeptala se Markéta, jako by snad doufala v lepší scénář.
Alice přikývla. Markéta se ji pokusila ještě jednou políbit. Věděla, jaký mají její polibky na Alici vliv. Ta sice ucítila ten známý závan minulosti, všech těch probdělých nocí plných touhy a pak i jejich společně sdílené vášně. Ale byla už rozhodnutá. Markétu odstrčila, otočila se na podpatku a odešla prožívat scénář svého nového života. Za Markétou se již neohlédla.

Přečti si také 5. díl.