„Chtěla bych tě svázat.“ Uprostřed sledování dokumentu o jihoamerických deštných pralesích mi tahle věta nedává žádný smysl. Nevím, o čem Katka mluví, ani co mi chce vlastně říct.
„Cože bys chtěla mazat?“ obracím se k ní s jistou dávkou nedůvěry.
„Ale žádný mazání, chtěla bych tě svázat. Myslím tím jako v posteli,“ odvětí se sotva postřehnutelnými jiskrami v očích. Trvá několik vteřin, než mi plně dochází význam jejích slov a já si uvědomím, o čem mluví. Katce se povedlo mě kolosálně vyvést z míry; chodíme spolu sice teprve několik měsíců, ale známe se téměř pět let a nikdy se o ničem podobném ani slovem nezmínila. Nemám ani tušení o tom, že by snad někdy pociťovala touhu svazovat lidi.
„Prosímtě, co je to za blbej nápad?“ důrazně zavrtím hlavou na znamení toho, že tuhle debatu považuji za uzavřenou a že se vracím zpátky k National Geographic. Je pochmurná listopadová neděle a já doufám, že u přírodopisných dokumentů promrháme větší část odpoledne.
„Zdá se ti to jako blbej nápad? Já bych spíš řekla, že by se ti to mohlo líbit,“ nenechá se Katka tak snadno odbýt.
„Líbit? To teda rozhodně ne. A jak tě to vůbec napadlo?“ obracím se od televize zpátky k ní. Mám nemilé podezření, že z deštných pralesů nic nebude, protože jakmile se Katka rozhodne diskutovat, je velmi obtížné debatu utnout. Navíc mě skutečně zajímá, co ji to popadlo a proč si myslí, že by něco tak podivného, jako je svazování lidí v posteli, mohlo zajímat (počkat, ona řekla líbit se) i mě.
„No, už to asi na lidech poznám. Nemusíš mít strach, o nic nejde, nebude tě to bolet, jen to zkusíme, a kdyby tě to nebavilo, tak toho necháme. Nemusíme se k tomu vracet, prostě to můžeme brát jako zpestření. A kdoví, možná, že když budeš statečná, tak s tebou v neděli půjdu a možná, že i s kytkou lepší než jsou tři karafiáty s asparátem.“
Nevěřím vlastním uším. Tak ona už to na lidech pozná? Znamená to, že už něco podobného zkoušela? Proč mi to neřekla už dřív? A co si o sobě vlastně myslí, že se snižuje k citovému vydírání? Moc dobře ví, jak mi záleží na tom, aby se mnou v neděli šla na matčinu oslavu padesátin. Nejen proto, že mezi mou matkou a jí nepanují zrovna nejvřelejší vztahy a tou oslavou bych chtěla trochu dopomoci k tání ledů, ale taky cítím, že je správná doba na to, představit Katku širší rodině. Nabírám vzduch do plic, abych jí hezky naplno řekla, co si o tomhle chování myslím, ale je duchaplnější a umlčí mě dřív, než se stihnu rozčilovat.
„Jen tě zlobím, samozřejmě s tebou v neděli půjdu a budu tak reprezentativní a úchvatná, jak jen to bude možný. Ale když kvůli tobě přetrpím rodinnou jámu lvovou, nemohla bys kvůli mně chvilku vydržet svázaná provázkem?“
Ví jak na mě. Její argument je logický, to nedokážu popřít sama před sebou, ale na něco, jako je svázání, bych potřebovala mnohem, mnohem více času na rozmyšlenou. Váhavě kroutím hlavou a snažím se zformulovat co nejdiplomatičtější odpověď tak, abych se neupsala k žádným zvrhlostem, zároveň neohrozila nedělní oslavu a navíc zněla dostatečně otevřená novým možnostem. Zvedám k ní oči v naději, že se mi podaří předložit obstojný kompromis, ale podle výrazu, který se jí ve tváři usadil, chápu, že se něco radikálně změnilo. Oči má stále laskavé, ale rysy jí ztvrdly.
„No, možná nemá smysl chodit zbytečně dlouho kolem horké kaše. Co kdybychom to prostě zkusily hned?“
Vyschlo mi v ústech. Cítím, že se mi na krku zježily jemné chloupky a po zádech mi přeběhl mráz. Jsem zaskočená a nemám nejmenší ponětí, co bych měla říct. Nerozumím tomu, co se děje, nevím, proč nejsem schopná slova, ani proč se mi chvějí kolena. Nechci nic zkoušet, nelíbí se mi myšlenka na to, že se chce moje přítelkyně uchylovat k perverzním věcem, nechci, aby měla navrch, nechci nic z toho. Přesto ale nedokážu cokoliv namítnout, sedím mlčky a cítím, že mi hoří tváře.
„To jako teď hned?“ podaří se mi ze sebe vysoukat po neadekvátně dlouhém mlčení. Nemám konkrétní představu o tom, co přesně po mě chce, ale když řekla, že stojí o svazování v posteli, je mi jasné, že to bude zahrnovat nahotu. Takže nejen, že na mě chce zkoušet kdovíjaké perverzní pokusy, ale navíc po mě bude chtít něco, co je mi opravdu hodně proti srsti. Mnohokrát jsme o tom mluvily a mnohokrát jsem se jí to snažila vysvětlit tak, aby to pochopila správně, ale já se prostě na denním světle svlékat nechci a nechci se ani pouštět do žádných hrátek. Možná jsem příliš konzervativní, možná mám komplexy, ale nedokážu se při světle uvolnit, jsem křečovitá a netěší mě to. A venku je sice pochmurné podzimní počasí, ale stále ještě je boží den.
„Ano, teď hned. Pojď sem ke mně.“
Tenhle tón neznám. Neznám ani její výraz, který je prakticky nečitelný. Rysy jsou stále tvrdé jako žula a čokoládové oči zčernaly. Je možné, aby měla tak rozšířené zorničky?
Moje mysl uhání ostošest, snažím se situaci vyhodnotit a vyřešit mírovou cestou, ale moje tělo pokusy mysli vůbec nevnímá a zvedá se. K překonání vzdálenosti mezi dvěma křesly, tím mým a tím jejím, stačí pouhé tři kroky. Opravdu jsem se před ni poslušně postavila bez jediné známky odporu? Proč to dělám? Co přijde teď?
„Výborně, děkuji. A teď se prosím svlékni,“ říká Katka mnohem smířlivějším tónem. Je klidná, ale něco v jejím chování mě upozorňuje na klid před bouří. Nelíbí se mi, když mi říká, co mám dělat a poslední věc, kterou bych chtěla dělat zrovna teď je svlékání, tak stojím bez hnutí. Snažím se pohledem zjistit, co to má celé znamenat, snažím se stát dostatečně vzpřímeně, aby pochopila, že se svlékat nechci. Sbírám odvahu, abych prolomila svoje mlčení. Jak je možné, že jsem se už dávno neozvala? A proč mám vlastně strach se ozvat? A je to vůbec strach z mluvení?
„Zlato, to po mě nechtěj…“ slyším se zakňourat. Cože, kam se podělo moje asertivní chování? Proč tady stojím, zbabělá, ochromená neznámým pocitem strachu a nedokážu se sebrat a jít si vyčistit hlavu někam do parku?
„Chci a ty to pro mě uděláš, protože jsi šikovná holka, nemám pravdu? A dohodneme se, že odteď budeš mluvit jedině, pokud se tě na něco budu ptát, nebo pokud budeš mít opravdu závažný problém, ano?“
Její hlas je klidný, ale nedává mi příliš mnoho prostoru pro kladení odporu. Zvažuju možnosti, které se přede mnou rozprostírají, a přemýšlím, jakou váhu by asi mělo, kdybych jednoduše odešla. Možná by ten odchod byl definitivní, možná by to Katka opravdu ustála a už bychom se k téhle epizodě se svazováním nevracely, nevím. Každopádně se mi nelíbí, jak se mnou mluví ani jak se mnou zachází. O krok ustupuji a chystám se odejít. Poslední nádech a výdech, dlouhý pohled do jejích očí a otočím se, předříkávám si v duchu.
Co to má ale znamenat? Místo toho, abych odešla, stojím jako přikovaná a ruce mi samovolně rozepínají první knoflíčky košile. Co to dělám? Zbláznila jsem se?
Košili mám rozepnutou, svlékám si ji a bez větších potíží se soukám z džín. Nespouštím oči z Katky, čekám na její reakci, ale ta mě mlčky pozoruje z pohodlí křesla. Zdá se mi to, nebo se jí opravdu zrychlil dech a chvěje se? Nedívá se mi do očí, pozoruje moje tělo, jak před ní stojím jen v prádle. Nechci dál pokračovat, a když se nepohnu k dalšímu svlékání, konečně se na mě podívá. Nemýlila jsem se, podle dechu je neklidná, výraz má stále hrozivě nečitelný, ale cítím, že to není něco, čeho bych se měla bát.
„Jsi šikovná. Věděla jsem, že mám moc statečnou ženu. Teď si sundej i ten zbytek, prosím.“
Nechci, nechci si svléct to poslední, co mi dodává alespoň falešný pocit bezpečí, ale v hloubi duše vím, že racionální číst mého já dávno prohrála boj s tou šílenější částí. Podle toho, jak svižně moje ruce rozepínají podprsenku, usuzuji, že co se týče věcí příštích, opravdu se nemůžu spolehnout sama na sebe. Jsem zmatená, nevím, proč tohle potupné chování strpím a dovolím jí, aby mi říkala, co mám dělat, nerozumím tomu, proč nemám kontrolu nad vlastním tělem a vlastním uvažováním.
„Výborně, děkuji,“ šeptá v okamžiku, kdy moje kalhotky dopadají na koberec.
Zvedá se z křesla, stojí krok přede mnou, nedotýká se mě, jen mi kouká do očí a já v těch jejích vidím, jakou má radost. Kromě potěšení se v nich ale zrcadlí i něco, co neznám. Nejsem si jistá, jestli se mi to líbí a jestli chci zjišťovat, co ten pohled přinese dalšího, ale zdá se, že v téhle chvíli stejně nemám na vybranou.
„Pojď, půjdeme vedle, tam to bude pohodlnější,“ jednou rukou mě bere kolem pasu a cítím, že mě mírným tlakem na bedra směřuje k ložnici. Jsem za to ráda, protože je tam přece jen méně světla a nebudu si připadat tak zranitelná. I když, jak zranitelnější bych ještě mohla být?
Stojím uprostřed ložnice, Katka zavírá dveře a jde k posteli. Sundává peřinu, několikrát ji složí a položí před postel. Nerozumím tomu, co to má znamenat, ale v porovnání s tím, čemu všemu nerozumím a co všechno mě mate, je poskládaná peřina tím nejmenším, co by mě mělo znepokojovat. Katka jde ke komodě a z nejnižšího šuplíku, o kterém jsem si myslela, že v něm skladuje liché osiřelé ponožky, vytahuje provaz. Při pohledu na něj mi tuhne krev v žilách a cítím, že mi slábnou nohy. Stojí mě strašnou námahu, abych vydržela stát a nesesunula se k zemi. Takže ten provaz tady byl celou dobu? Je Katka skutečně tím, za koho ji mám?
„Tak, kočičko, nemusíš se bát. Neublížím ti, nebudu dělat nic, co nechceš,“ říká klidným hlasem. Jasně, nic co nechci. V prvé řadě jsem se do toho vůbec nechtěla pouštět, nechtěla jsem se svlékat a vůbec, ještě před chvílí jsem si říkala, jestli bych se s tebou neměla tak trochu rozejít, protože se mi nelíbí, jak se mnou mluvíš a jak se ke mně vlastně chováš, ale TY prý nebudeš dělat nic, co nechci. Pffff.
„Svážu ti ruce za zády. Nebudu ten provaz moc utahovat, jen tak, aby ses z něj nemohla vykroutit. Kdyby tě brněly prsty nebo ruce, hned mi to řekneš, ano? Kdyby tě cokoliv bolelo, řekni to a já provaz rozvážu. Pod postelí jsou nůžky, kdyby se ti udělalo třeba špatně a já neměla čas zabývat se uzlama. Nemusíš mít strach.“
Kdyby se mi udělalo špatně?! Co mě to proboha čeká? Chvěju se, nevím, jestli zimou, nervozitou nebo panickou hrůzou. Jsem dočista paralyzovaná, musím se soustředit na každý nádech a výdech.
„Rozuměla jsi tomu?“
Tuhle otázku vyslovuje mnohem ostřejším tónem a mě dochází, že je to proto, že čeká odpověď. Pokouším se přimět ochrnuté hlasivky k nějaké činnosti a zdá se, že tahle snaha trvá celou věčnost, ale nakonec se mi podaří ze sebe kladnou odpověď vysoukat.
„Dobře, tak začneme. Natáhni ruce dozadu za záda, přesně takhle,“ diriguje.
Nikdy jsem nebyla zrovna atletka a moje fyzická kondice byla vždycky mizerná. Teď tu bídu vnímám ještě intenzivněji, protože mi Katka natáhla ruce dozadu. Lokty mám narovnané a cítím, že moje ramena tenhle úhel moc dlouho nevydrží.
Slyším sotva znatelné šustění provazu a netrvá dlouho, než se provaz dotkne mé kůže. Je to jako šok elektrickým proudem, doslova to probije celým mým tělem. Chvěju se, mám husí kůži a bradavky tvrdé jako kámen. Vnímám Katčiny prsty, jak mi navlékají oka z provazu kolem mých ramen, pálí jako rozžhavené uhlí a nevím, co na mě působí víc, jestli drsná vlákna (je možné, aby to byla juta?) nebo její dotek. Srdce tluče jako o závod a já cítím tak známé motýlky v břiše. Co se to děje? Musím se opravdu soustředit, abych stála na nohou, točí se mi hlava a v uších mám nepříjemný tlak. Jsem zmatená, nevím, jestli mě ochromil strach z toho, co přijde, jestli se o mě pokouší mozková mrtvice nebo…. Je možné, aby mě to vzrušovalo?
Katka přidává další oka kolem mých paží. Začínám vnímat, že značně omezila jejich pohyblivost, postupně mi ruce svazuje těsněji, už minula lokty a je v polovině předloktí. Nemám ani nejmenší šanci se z toho dostat, při sebemenším náznaku pohybu se mi provaz zařezává do kůže. Tohle že je volnější? Rozhodně bych nechtěla zažít ten pocit, když je provaz plně utažený.
„Tak, udělám poslední smyčku kolem zápěstí a je to hotové. Je všechno v pořádku?“ ptá se autoritativním hlasem.
„Ano,“ špitnu tiše.
„Vynikající. Provaz mi vyšel přesně akorát. Pohni prosím prstama, potřebuju vidět, že je všechno v pořádku. Děkuju, snad to bude ok. Nebolí tě to? Ramena zvládají?“
Je to, jako by četla moje myšlenky.
„Trochu to svírá…. Ale zatím nebolí. Ramena to ale dlouho nevydrží….“
„Dobře, nebudu tě v tom nechávat dlouho, neboj se,“ odpoví.
Zní sebejistě a mě hlavou proběhne myšlenka na to, kolik žen takhle asi svázala. Přistihnu se při tom, že zcela paradoxně žárlím na všechny, kterým věnovala tenhle druh pozornosti. Mate mě ten pocit, nevím, proč mě zraňuje představa jiné holky, které Katka svázala ruce za zády.
Obchází mě, stojí přede mnou a na několik okamžiků si mlčky hledíme do očí. I přes svůj rychlý tlukot srdce, třas a slábnoucí nohy vnímám její přerývaný dech. Je jasně vidět, že je vzrušená a spokojená s tím, jaké vzaly stávající události směr. Naklání se k polibku, a když se naše rty dotknou, jsem si naprosto jistá, že je to nejsladší políbení, jaké jsem kdy dostala. Něžně tře svými rty o mé, je to jako polechtání motýlích křídel a ani nenásilné zapojení jazyka dojem motýlích doteků nedokáže zahnat. Cítím teplo, které se rozlévá celým mým tělem a na chvíli zapomínám na provazy, na to, že stojím nahá v denním světle a na to, že se z mojí přítelkyně vyklubal diktátor. Na chvíli neexistuje nic dalšího, než láska a dokonalé spojení duší.
„No to se na tebe podívejme!“ podívá se na mě s neskrývaným pobavením, když svými rty uteče od mých.
Připadám si mimořádně hloupě. Všechny ty nepříjemné a zraňující pocity jsou zpět. O krok ustupuje a prohlíží si moje nahé tělo. Díky poloze rukou stojím propnutá v zádech, moje malá prsa se tyčí dopředu a cítím její pohled, klouzající z mých prsou dolů a zastavující se v podbřišku. Nenávidím, když si mě prohlíží, připadám si zneužitě, odhaleně, zranitelně a navíc ještě ošklivě. V duchu ji prosím, ať konečně něco udělá, ať udělá cokoliv, ale hlavně ať na mě přestane zírat. Modlím se ke všem pohanským bohům, ať už to skončí.
Vyslyšeli mě, Katka přichází blíž, znovu mě políbí a její ruce začínají bloudit po mém těle. Laská mi prsa a znatelně razantněji krouží jazykem v mé puse. Její chování se změnilo, je dravější, ale k mému úžasu se mi to vlastně docela líbí. Pořád vnímám svázané ruce i nahotu, ale zdá se, že si na to moje ego i tělo zvykly lépe než bych čekala. Stále mi buší srdce a chvěju se, ale už nemám strach z toho, že mi selžou nohy. Vlastně si vedu mnohem lépe, než bych čekala. Vlastně… se mi to začíná líbit.
Po několika minutách se na mě Katka znovu podívá a já v jejích očích vidím velmi znepokojující a šibalský pohled.
„Hm, tak se na tebe koukneme, co to s tebou dělá, kočičko,“ zašeptá a bez varování se mě dotkne přímo mezi nohama. Nezmůžu se na nic než jen hluboký nádech, jsem překvapená, napjatá a teď už vím, že i velmi, velmi vzrušená.
„No teda tohle! Vždyť ty seš úplně mokrá!“ Katka nedokáže skrýt úžas, ale zároveň je na ní vidět, jak moc je tímhle faktem potěšená.
„Pojď sem, tady si klekni na tu peřinu. Tělem si lehneš na postel a já si s tebou trochu pohraju,“ říká a já začínám tušit, co bude následovat. Bez nejmenšího odporu dělám to, co po mě chce.
K vlastnímu zděšení si uvědomuju, jak strašně toužím po tom, aby se se mnou hned teď pomilovala. Všechny póry mého těla prahnou po tom, aby je zahrnula láskou a pozorností, veškeré křivdy, strachy a obavy z ponížení, nahoty i provazů jsou ty tam. Katka má ale očividně jiný názor, nechává mě takhle klečet a jen mě pozoruje z povzdálí.
Uvědomuju si svoji odhalenost, vždyť tady ležím s nahým vystrčeným zadkem, ale přestávám se tomu bránit. Dochází mi, že s tím už nic neudělám, nejen proto, že nemohu hýbat rukama, ale
především proto, že ani nechci. Nechci nic rozhodovat, nechci se vzpírat, nechci bojovat ani myslet na to, jak ponížená vlastně jsem. Připravuju se na to, že jediné, co mi v tuhle chvíli zbývá, je přijmout to, co bude následovat. Nemám jinou možnost, než věřit tomu, že nepřijde nic špatného. Důvěřuju jí a můj strach mě zcela opouští.
Po době, která může trvat několik minut stejně dobře, jako několik století, ke mně Katka přichází. Kleká si za mě a hladí mě po ramenou, rukama mi sjíždí po bocích a míří rovnou k mému klínu. Něžně mě pohladí, zakrouží po klitorisu přesně tak, jak to mám ráda, ale nebere si servítky a po těchto krátkých úvodních ceremoniálech do mě vrazí bez varování dva prsty. Na tohle nejsem zvyklá a ze rtů se mi dere zoufalý sten. Nezdá se, že by ji to nějak zajímalo, naopak začíná těmi prsty pracovat velmi vytrvale a rytmicky a jen co si moje tělo stihlo zvyknout, přidává k nim třetí. Za normálních okolností bych se okamžitě ozvala s protestem, ale v tenhle okamžik pozbývá slovo normální svůj význam.
Ležím na břiše, nohama doširoka rozevřenýma klečím na peřině a ruce mám pevně svázané za zády. Nemohu dělat nic jiného než ty tři prsty přijmout a vnímat, co s mým tělem dokážou.
Je to nepopsatelně krásné. Nikdy bych nevěřila, že se jednou moje tělo stane pouhou schránkou, na které nezáleží, a že moje mysl bude úplně svobodná a volná. Samozřejmě vnímám slastné pocity pramenící ze středu mého těla, ale myšlenky se mi rozbíhají do tisíce směrů najednou. Necítím v tu chvíli žádné břemeno, žádnou zodpovědnost, jen přijímám to, čeho se mi dostává a nezavazují mě žádná světská pravidla ani povinnosti. Už nevnímám ani nepříjemně a nepřirozeně napnutá ramena, ani tlačící kolena, nevadí mi absence rukou, zařezávající se provaz ani celkové nepohodlí. Moje duše levituje ve výškách, o kterých jsem neměla do dnešního dne ani ponětí a Katčino drsné přiražení mě jen utvrzuje v tom, že to, co děláme, je to jediné správné.
Z dálky slyším, jak moje vzdychání přechází v hlasité sténání. Já, holka, která se nejraději miluje po tmě a potichu, tady ležím svázaná a nedokážu mlčet. Neovládám se, a když mě začne brnět celé tělo v předzvěsti dechberoucího orgasmu, křičím. Moje slova nedávají smysl, ale cítím, že kdybych měla být potichu, rozpadla bych se na tisíc kousků a nikdy bych nebyla schopná sebrat se zase dohromady.
Svírá mě ta nejkrásnější křeč na světě. Trvá dlouho, než začne ustupovat, ale když začínám přicházet k sobě, cítím Katčin rychlý dech a váhu jejího těla, kterým na mě leží. Necítím bolest, ale vím, že za chvíli přijde. Sotva popadám dech a nemůžu mluvit, ale naštěstí se Katka vzpamatuje dřív.
„Neuvěřitelné,“ sotva znatelně hlesne. „ Rozvážu tě, ty ramena dostaly zabrat. Jsi v pořádku? Můžeš hýbat prsty? Nebolí tě nic?“ šeptá mi do ucha a zvedá se.
„Já…. Nemůžu moc mluvit, ale všechno je v pořádku,“ špitnu nazpátek.
Cítím, že mi povoluje tlak kolem zápěstí, Katka uvolňuje uzly a k mému překvapení to trvá mnohem kratší dobu než svazování. Za několik málo okamžiků mám ruce volné. Když se otočím, vidím, že provaz není rozvázaný, jen povolený a že ho Katka stáhla tak, jak byl. Neunikne mi, že celou délku provazu protínají zvláštní a výrazné uzly. Očividně ví, co dělá, a budeme si o tom muset brzy promluvit, na vteřinu mi probleskne hlavou.
Díváme se do očí, ani jedna nejsme schopna slova, ale to vůbec nevadí. Všechno, co je v tuhle chvíli důležité, si dokážeme říct pouhým pohledem a přesně tak to má být. Nakloní se ke mně, něžně mě políbí a já mám pocit, že nutně musím umřít samým blahem. Co se to se mnou jen stalo? Jakým kouzlem mě očarovala? Co to má znamenat?
„Děkuju, princezno, bylo to úžasné,“ zašeptá. „Pojď, na chvíli si spolu lehneme.“
Pomáhá mi vstát a já jsem za to vděčná, protože sama bych se na nohou nedokázala udržet. Brní mě ruce, ramena bolí jako čert, nohy mám jako z gumy a cítím, že i dole jsem dostala zabrat, ale nic z toho není v tuhle chvíli podstatné. Nemůžu najít vhodná slova a tak mlčím.
Pomáhá mi do postele, přikrývá mě peřinou a sama se svléká. Lehá si vedle mě, objímáme se, a ačkoliv žádná z nás nic neříká, obě víme, jak to je. Vychutnávám si sílu okamžiku a děkuji všem bohům, že mi do cesty seslali právě ji. Nevím proč, ale najednou mě přepadá neochvějná jistota, že s Katkou dokážeme velké věci.