Nikdy tě neopustím

Miroslava Fáčková

5. část

Přečti si napřed 1. a 2. a 3. a 4. díl.

Pokud je pravdou, že andělé chodí po zemi a pomáhají lidem okolo sebe, pak Magda byla jedním z nich. Alespoň přesně takto ji vnímala Pavla. Mohla být ztělesněním všech dobrých vlastností, které existují. Byla trpělivá, pečlivá, vnímavá, milá… a přesto uměla být přísná a správným způsobem podnítit člověka k činnosti.
„Dneska vás musím pochválit,“ usmála se Magda tím svým úsměvem, který se Pavle líbil den ode víc a víc. Občas se Pavla přistihla, že se snaží dokázat mnohem víc, než je od ní očekáváno, jen aby spatřila ty roztomilé dolíčky. Zrovna spolu nacvičovaly chůzi o jedné berli. Veliký pokrok vzhledem k tomu, že ještě poměrně nedávno byla upoutána na lůžko. Však postupně vyměnila lůžko za chodítko, chodítko za berle a nyní již jen jedna berlička.
„Pomalu budete moci domů,“ usmála se Magda.
„Ještě nechci domů,“ zakroutila hlavou Pavla smutně.
I mluva, čtení, psaní a chápání se zlepšilo, přestože občas se nějaké mezery objevovaly.
„Kvůli Markétě?“ zeptala se Magda.
O jejich vztahu slyšela mnohé. Neznamenala pro Pavlu jen pomocníka s rehabilitací, byla i jejím ramínkem k poplakání, léčila její zlomené srdce.
Pavla přikývla.
„Jednoho dne to budete muset vyřešit. Vy svůj domov máte. A pečovat o sebe hravě zvládnete,“ mluvila jí do duše Magda.
Vlastně měla ve všem pravdu. I Pavla si uvědomovala, že nemůže zůstat v nemocnici věčně. Že bude moci vyřešit vše mnohem dříve, než původně myslela, zatím netušila.

Ale v sobotu dopoledne, když si Pavla přerovnávala věci, které jí do nemocnice přinesli rodiče, někdo zaklepal na dveře. Aniž by dotyčná osoba čekala na vyzvání, vstoupila dál. Byla to Markéta. Chvíli se dívala Pavle do očí, ale pak sklopila zrak.
„Pojď dál,“ vyzvala ji Pavla po chvíli plné rozpaků.
Srdce jí sice poskočilo leknutím, ale snažila se toto nenadálé střetnutí rozdýchat.
„Sluší ti to,“ řekla Markéta tiše, když nesměle zaujala místo u jídelního stolu.
Pavla neodpověděla. Jen si sedla na postel naproti Markétě a upřeně ji sledovala.
„Měly bychom si promluvit,“ prolomila ticho opět Markéta.
„To máš pravdu,“ souhlasila s ní Pavla, „už bylo na čase.“
„Je mi moc líto, jak jsem se k tobě zachovala… Byla jsem slaboch, to uznávám. Ale pravdou je, že tě miluju a chtěla bych ti to dokázat. Budu na sobě pracovat a všechno ti vynahradím. Když mi dáš ještě jednu šanci, můžeme…“
Pavla ji ale skočila do řeči: „Alice ti dala košem?“
„Na tom přece nezáleží… Chci bejt s tebou,“ namítla Markéta.
„Na tom právě záleží,“ nesouhlasila s ní Pavla, „Nemáš sebemenší tušení, čím jsem si musela projít. Bez tebe. Chápu, že to pro tebe taky bylo těžký. Ale jak ses k tomu nakonec postavila? Nechalas mě bojovat samotnou a teď… teď, když je po všem, přijdeš, jako by se nechumelilo?“
„Já tě ale opravdu miluju,“ řekla sklesle Markéta, „Když jsem ti tenkrát slibovala, že tě nikdy neopustím, cítila jsem to tak. Nevím, co se najednou stalo… ale chci to napravit.“
„Není co,“ zakroutila hlavou Pavla, „Já ti to nevěřím.“
Poté sáhla do nočního stolku a vyndala nějaké papíry.
„Chci, abys to podepsala,“ podala je nic nechápající Markétě.
„Co to je?“ zeptala se, ale bylo to jasné hned, jakmile očima přejela hlavičku formuláře.
„Chceš to ukončit?“ zeptala se Markéta, jako by si snad myslela, že Pavla žertuje.
„Už bylo načase. A ještě něco… Příští čtvrtek mě propouští. Chci, aby ses do té doby odstěhovala,“ stála si Pavla za svým.
„Přece nemůžeš zůstat sama… Měla bys mít u sebe někoho, kdo ti bude pomáhat,“ namítla Markéta.
Pavla se musela cynicky smát. Najednou má Markéta starost o to, zda všechno zvládne? S tím, ať se jde vycpat.
„Nepotřebuju ničí pomoc, jak vidíš, jsem soběstačná. A tvoji? Tu už vůbec ne,“ zamračila se.
Markéta pochopila, že tady již opravdu nic nezmůže. Podepsala tedy formuláře, podala Pavle ruku a odešla vstříc své nové budoucnosti. Cestou mohla zpytovat své svědomí a nadávat sama sobě. Za všechno si mohla samozřejmě sama.

* * *

Když Magda přišla k Pavle na další cvičení, ta jí radostně oznamovala, že vše nepříjemné má už za sebou.
„To je skvělé, to bychom měly spolu oslavit,“ usmála se Magda a pohladila jemně Pavlu po ruce. Ta instinktivně ucukla, ale ten dotyk jí rozhodně nebyl nepříjemný. Spíše naopak. Pocítila něco, co už dlouho ne. Něco, co by si byla nepomyslela, že se ještě může stát. Magda to cítila stejně. Jak tak Pavle pomáhala, něco se stalo a ona do toho vložila mnohem více emocí, než by z profesionálního hlediska měla. Zamilovala se do Pavly. Ale věděla, že zánik vztahu může být během na dlouhou trať, proto na sobě nedávala nic znát. Jen provázela Pavlu životem a radovala se ze všech drobných i velkých úspěchů. A pak nastal den propuštění Pavly z nemocnice. Přijeli pro ni rodiče a měli jí odvézt to bytu, který byl již připraven pro její návrat. Magda jí doprovázela k autu.
„Za všechno mockrát děkuju,“ podala jí ruku Pavla.
Magda se usmála. Najednou necítila jenom radost z uzdravení pacientky, ale i pocit vlastního štěstí.
„Tak mě napadlo,“ řekla předtím, než Pavla nasedla do auta, „nechtěla byste… nechtěla bys dneska na večeři?“
Najednou to byla Magda,kdo měl problém se vyjádřit. Ale jediný pohled mluvil za vše…
„Moc ráda,“ usmála se Pavla a vřele stiskla Magdinu dlaň.
Magda pro Pavlu nebyla jen člověkem, který jí pomohl, když byla v úzkých. Byla její vlastní vůlí, její silou, jejím uzdravením… a její novou láskou. Láskou, která má velikou šanci vydržet navěky bez ohledu na okolnosti, a které můžete bezpodmínečně věřit, když vám slíbí: „Nikdy tě neopustím.“