Pondělní ráno považuji za nejkritičtější část z celého týdne. Cestou do práce vás povzbudí otrávené ksichty lidí jedoucích stejně jako já do práce. Po vydařeném víkendu obvykle vyrážím od své přítelkyně, bydlící na opačném konci města než pracuji. Také si mohla najít bydlení blíž. Naštěstí tyto dvě místa spojuje jedna autobusová linka, a pokud máte štěstí, jako já dnes ráno, tak vám ujede váš oblíbený řidič se škodolibým výrazem ve tváři.

Následující spoj obsadili stejně přívětiví lidé, jenom mi nechali možnost výběru kam si sednout. Raději budu jezdit později, abych si sedla. Volné čtyřsedadlo v zadní části autobusu není špatné. Z kabelky vytažená čtečka zobrazuje poslední čtenou stránku. Pár odstavců zpět mi oživí, co moje oblíbená postava v pátek říkala neoblíbenému šéfovi. Jako bych slyšela sebe.

Jedna zastávka přichází za druhou a proti mně usedá sportovní blondýnka. Asi bych jí nevěnovala víc pozornosti, ale zajímavě střižené mikádo zaujalo. Právě takový sestřih by slušel té mojí, stále trvající na delších vlasech. Nosívala kratší, teď o nich nechce ani slyšet.

Prohlížení účesu jí nemohlo uniknout. Zkoumavý pohled jak kadeřník vykouzlil zadní prostřih opětuje. Modré oči přebíhají po mém obličeji. Zírat na ni jenom tak, asi se začnu červenat. Jazyk přejíždějící po rtech zbarvených hnědou rtěnkou na sebe strhl veškerou pozornost. Minimálně tu moji. Paní sedící vedle mě nerušeně pokračuje čtením článků dnešního denního tisku.

Teplo vážně zalévá moji tvář. Přičítat tento zvláštní stav počasí vážně nejde. Konec léta žádné tropické teploty po ránu nepřináší. Čtečka padající do klína odhaluje další zajímavá zákoutí laškující spolucestující. Tílko odhaluje přesně tolik, aby zaujalo kolemjdoucí muže a jistě také pár žen. Elegantní černé bokovky dodávají slečně šmrnc.

Teď si ještě začne přejíždět rukou po tílku tam, kde tuším bradavky, a mě odvezou s podezřením na srdeční příhodu. Titul nejmladšího kardiaka v mamky ordinaci mohu pořád ještě pokořit.

Kdyby po tílku, její ruka směřuje do kalhot. Ani nejsem schopná říci kam přesně. Ona se snad chce… Kývnutí mým směrem naznačuje, abych udělala to samé. Přeci nebudu na sedadle plného autobusu onanovat.

Poučka o zdraví prospěšné onanii z úst jednoho populárního sexuologa zní pro mnohé puberťáky povzbudivě. Naprosto souhlasím a nepolemizuji. Jedno malé ale bych přeci jenom měla, když mám přítelkyni, dávám přednost společným hrátkám s jejím úžasným tělem.

Od poučky k modrým očím je hodně dlouhá cesta. Hypnotizující pohled říká přesně, co mám dělat. Nedokážu změnit jedinou vnuknutou myšlenku.

‚Zasuň ruku pod kalhoty jako já‘, neodbytné podvědomí nachází cestu jak mě znemožnit před všemi kolem.

Zásuvka – sex na veřejnosti – patří mezi ty pečlivě zavřené. Petlice a masivní řetěz brání narůstajícímu chtíči uvězněnému v podpalubí starého škuneru vyplout na hladinu. Snad jenom poznámka drobným písmem napsaná zapadává prachem. Co je na tom lístečku drobným písmem napsané, není nutné rozebírat.

Přítelkyně by nejspíš do něčeho tak vzrušujícího nikdy nešla. Zatažené závěsy a zhasnutá světla předcházejí všemu, co děláme ukryté pod peřinou. Kdo ví, zda je to strach z vlastní nahoty. Její dokonalé tělo nepřipouští sebemenší mindrák. Jednou jsem ji zahlédla ve sprše, samozřejmě o tom neví.

Moje ruka zajíždí do klína, na němž leží pootevřená kabelka. Vážně poslechnu to, co chce neznámá sedící na protějším sedadle?

‚Nemáš na výběr,‘ souhlasí vnitřní hlas, přebírající kontrolu nad pozemním provozem.

Pracovní deformace zasahující do osobního života, co by na to řekl náš firemní psychouš? Jistě by zvedl obočí, pak tužku a nakonec doporučil pár dní zůstat mimo dosah počítačů vykreslujících čáry letu s tečkami představujícími letadla.

Prostředníček právě pronikl pod tanga. Šňůrka zařezávající se mezi půlky rozechvívá mišpulku a ta pak bradavky. Vzrušení postupuje celým tělem od zaťatého palce u nohy až k ušnímu lalůčku, čekajícímu na dotek vlhkého jazýčka, který nechá padat lavinu rozkoše. Nohy lehce roztažené jak to jenom stísněný prostor umožňuje.

‚Vážně to chci?‘ otázka kolující celým mým tělem nepřináší žádnou odpověď.

Je to sotva dvacet minut, co jsem přivedla přítelkyni k neskutečnému orgasmu. Ještě teď špatně slyším na ucho, do něhož pronikala její spokojenost. Na moji spokojenost bohužel už nezbyl čas. To bych mohla šéfovi rovnou zavolat, že dnes nedorazím do práce.

Netrvá mi dlouho přijít do varu, koneckonců začínám cítit, jak tanga vstřebávají, ale nemám ráda rychlovky. Nabídka kvalitního sexu není v reklamní přestávce mezi dvěma telenovelami. Spíš tak místo nich. Pomalé a oddalované, přesně takové to chci mít.

Jak to jde dohromady s jízdou do práce, kdy za pár minut může blondýnka klidně vystoupit a mně zůstanou akorát mokrá tanga. Její ruka mi podává bílou krabičku se dvěma tlačítky plus a mínus. Palec mačká plus a zase plus. Než stihne zmáčknout plus potřetí, blondýnky přivřené oči mizí pod víčky a hrudník nadouvá zrychlené oddychování.

Nutkání zmáčknout plus nakonec překonává šibalské – když vím, na co ta krabička je, tak si tě trochu potrápím. Dvě mínus nepatrně rozšiřují skulinku mezi očními víčky, zpomalené oddychování přichází až na další zastávce, kde vystupuje většina cestujících. Posledních pár stanic jezdívám většinou sama.

Ukazováček nachází poštěváček vykukující z mišpulky. Vlastní mizející obraz okolí neubírá na snaze dohnat její náskok. Lehké přejíždění sem a tam dráždí smysly směřující za jediným cílem. Stihnu překonat kopec ubíhající pod nohama, než dojede řidič na konečnou?

Další plus vyluzuje vzrušující vzdechy. Stačí vnímat napětí těla na protější sedačce. Stačí pomyšlení na moc, jíž má malá bílá krabička. Další plus by ji vystřelilo střechou ven z autobusu. Mínus a u mě plus. Prsteníček krouží z druhé strany poštěváčku. Ještě kousek a budu. Plus za poslední zatáčkou přivádí poslední dvě cestující k nepopsatelné rozkoši.

Barvy ztrácejí na síle a intenzitě. Autobus stojí nehnutě pár metrů před zastávkou, než přijde poslední vlna, která zalije celé tělo nevýslovným štěstím. Pulzující rozkrok nutí roztřesené nohy zůstat tam, kde byly posledních pár minut.

„Konečná dámy. Vystupovat.“ vrčí nerudný řidič, zatímco vracím bílou krabičku a snažím se dostat svoje tělo ven.

Kouzelný úsměv mizí pryč. Usazena na lavičce čekám, až odezní ten slastný pocit nepopsatelné blaženosti. Vlastně nechci, aby zmizel. Jenom nemám odvahu vsunout ruku zpět pod tanga.

„Se tu opaluješ?“ ruší moje blondýnkou ovlivněné představy kolegyně.

Už aby bylo zase pondělí.

 

Sabine d’Iable