Neodolatelná láska…

Miroslava Fáčková

Přečti si napřed 1. díl.

V ulicích už byla tma, jen pouliční lampy je lehce prosvěcovaly a díky tomu mnoho věcí vypadalo jinak, než za bílého dne. Martina měla večery ráda. Vždycky si připomínala, že den už se chýlí ke konci a ona jej ve zdraví přežila. Naproti tomu nesnášela rána, jelikož se jen těžko smiřovala s pouhým pomyšlením, že jí čeká další dlouhý den. Stejný, jako x dní předtím. Možná, že kdyby ve svém životě měla světýlko, které by jí činilo šťastnější, z příchodů nových dnů by se radovala. Nechala se vést svým vlastním stínem, potahovala ze zapálené cigarety, co chvíli se zastavila a přemýšlela nad tím, co bude dělat. Nenapadalo ji ale vůbec nic, žádný způsob, jak se z těchto spárů beznaděje vymanit. Jediné, k čemu cestou došla, bylo to, že musí Evu vidět. Nemohla si pomoci, bylo to silnější, než ona sama. Proto zamířila k domečku, kde Eva bydlela. V dolním patře se svítilo. Dle digestoře, která byla odtud vidět, usoudila, že se jedná o kuchyň. Netrvalo příliš dlouho a zahlédla ji. Akorát ukládala cosi do lednice, načež světlo zhaslo. Martina se zamilovaně usmála a pomalu se vydala zpátky domů. A tímto způsobem to chodilo každý den. Každý den se procházela okolo domu a dívala se do oken, aby byť jen na malinký okamžik zahlédla její stín. Byl jejím přáním před spaním, jejím velkým tajemstvím… Však žádné tajemství se neudrží dlouho, není možné jej skrývat navždy. Vždycky existuje riziko, že vás někdo uvidí z okna. A v tomto případě si jí všimla sama Eva. Když ji zahlédla poprvé, domnívala se, že jde o náhodu. Když ji však viděla i následující dny, uvědomila si, že o náhodu rozhodně nepůjde. Zajímalo jí, o co studentce jde. Z jejích hodin utíká nebo se jim vyhýbá a pak se na ni chodí dívat… Byť pro Martinu chovala určitý zvláštní druh pocitu, tento způsob jí nepřipadal příliš příjemný. Proto následující den vyčkala na její příchod a pak prostě vyšla ven.

„Proč to děláte?“ zeptala se zaskočené Martiny.

„Co dělám?“ snažila se zakrýt své úmysly, ale již předem věděla, že Evu rozhodně neobalamutí.

„Každý den sem chodíte. Každý den se nám díváte do oken…“ připomněla jí.

Martina se podívala Evě upřímně do očí. Jako by se chtěla co nejvíce nabažit jejího vlídného pohledu, ale cítila se proto velice provinile. Pak se zhluboka nadechla, jako malé dítě, které cosi provedlo a snažilo se nejrychleji uvést věci na pravou míru, a vydechla: „Protože vás nemůžu dostat z hlavy. Umřela bych, kdybych vás před spaním neviděla…“

Na reakci nečekala. Otočila se a odešla.

Eva byla zmatená. Kdykoliv spatřila Martinu, srdce jí poskočilo. Tyto podivné pocity navíc ještě umocňoval fakt, že nebyly jednostranné. Nejraději by ji zastavila, zavolala na ni… Ale co by jí vlastně říkala? Nemohla by dělat nic, jen opět trapně mlčet… A tak ji nechala odejít. Ovšem z hlavy ji stejně vyhnat nedokázala.

Netrvalo dlouho a musela to sama sobě přiznat. Zamilovala se do ní. Do ženy, do člověka, kterého vlastně vůbec neznala, do své studentky! Nesnášela sebe samu, protože to brala jako svoje profesní selhání. Občas se snažila mezi všechna proti vpasovat nějaké pro… Martina byla přece dospělá a věděla dobře, co dělá… Přesto Eva nechtěla něco takového dopustit. A i kvůli tomu, že šlo o ženu! A byla přece vdaná! Snažila se najít cestu k Honzovi, říkat si, že její místo je jedině a pouze po jeho boku. Ale všechny kroky, které pro to učinila, ji akorát přesvědčily o opaku. Spala s ním absolutně bez citu už mnoho let, ale najednou se jí dokonce začal hnusit.  Byla ztracená, avšak odhodlaná, že v sobě tyto nové pocity nějakým způsobem zapudí a Martinu nadobro pustí z hlavy.

Následující den si ji zavolala k sobě do kabinetu. Věděla, co jí řekne, měla jasno. Tohle musí jednou provždy skončit. Žádné stepování před domem, žádné pohledy plné touhy, žádné hříšné myšlenky…

„Nepřeju si, abyste se chodila dál potloukat před náš dům,“ řekla jí rázně, ale hlas se jí chvěl.

Nedokázala potlačit emoce, přestože si přikázala zůstat klidná. Martina si lehkých vibrací jejích rtů všimla. Poznala, že to, o co jí žádá, ve skutečnosti není až tak upřímné. Něco uvnitř jí pomohlo tento pocit rozpoznat.

„Nemusíte se bát, já vám neublížím,“ zašeptala Martina a letmo se dotkla její ruky.

Evě poskočilo srdce a cítila mravenčení v místech, kde už dlouho žádný podobný pocit nezažila.

„Tohle ne,“ řekla tiše a dívala se na Martinu div ne prosebně.

Ale její srdce, jako by jí našeptávalo: „Udělej to. Nebraň se tomu.“

Eva však byla rozhodnutá tyto impulsy zcela ignorovat. Martina však ne. Jemně stiskla její dlaň a přiblížila se do její těsné blízkosti. Ještě jednou pohlédla Evě do očí a jelikož v nich neviděla žádný náznak nesouhlasu, zlehka ji políbila na rty. V Evě se však objevil poslední záchvěv rozumu, jako by snad byla tonoucím v oceánu emocí a zoufale se držela stébla, aby unikla záhubě. Prudce ucukla a instinktivně vlepila Martině facku.

„Tohle už nikdy nedělejte!“ křikla, ale v zápětí se uklidnila.

Dostala strach, že Martině ublížila. Položila svou dlaň na její tvář, která byla červená a horká od políčku.

„Nezlobte se,“ špitla.

„To nic,“ řekla Martina, odtáhla od sebe Evinu ruku a opustila kabinet.

Evě stále ještě bušilo srdce. Byla plná smíšených pocitů. Zlobila se sama na sebe, že zareagovala tímto způsobem, ale zároveň byla ráda, že pokušení nepodlehla. Avšak její srdce, jako by šeptalo: „Ještě,“ a ji sužovaly obavy, že třeba jednou přijde den, kdy se již neubrání…

 

Uběhly asi dva týdny, kdy kolem sebe Eva s Martinou kroužily, vyhýbaly se jedna druhé, potají se vzájemně sledovaly a toužily se setkat o samotě. K tomu došlo jednoho pátečního odpoledne, kdy se chodby školy zcela vyprázdnily. Martina pohlédla Evě do očí. Sálala z nich vášeň a chtíč se v nich odrážel jako v zrcadle. Ona sama byla ztělesněním touhy, přestože se snažila předstírat, že tomu tak není. Přitom vzrušení pociťovala v každé buňce svého těla. Ve škole už nikdo nebyl a zamčený kabinet nabízel vlídný ostrov soukromí. Eva byla ztracená. Opojena nečekanými pocity hleděla na svou studentku, třásla se nervozitou, jelikož rozum ji udržoval do jisté míry na uzdě, ale uvnitř pomalu tála. Martina se osmělila a políbila ji. Eva instinktivně ucukla a zastřeným hlasem zašeptala: „Nedělej to…“

Ale Martina si pevně stála za svým. Přitiskla se k ní a rukou přejela po její šíji. Zastavila se na zadní straně hlavy, kde se prsty vpletla mezi husté vlnité vlasy. Eva zavrněla jako kočka, ale potichu a tvářila se provinile.

„Nikomu o tom nepovíme,“ zašeptala Martina a chtivě sevřela Evino ňadro. Tím spustila vlnu elektrických impulsů, které Evino vyprahlé tělo zcela pohltily a naprosto dokonale otupily všechny zábrany, které do té doby měla. Zatmělo se jí před očima a omámeně se opřela o dveře. Martina se přitiskla k ní a spojila jejích chtivé rty ve vášnivý polibek. Zajela nenechavou rukou pod blůzku a chvíli si pohrávala s jejími bradavkami. Poté jí vykasala sukni, klekla si na zem, přičemž jí hbitě stáhla spodní kalhotky. Vášnivě ji líbala v místě, kde narůstalo Evino vzrušení tak dlouho, dokud ji nepřivedla ke slastným vzdechům doprovázejícím vyvrcholení. V tu chvíli Eva zřejmě vzývala všechny anděly i svaté, či samotného boha. Své vzdychání vnímala spíše z dálky, ale byla si jistá, že tuto krásnou píseň vášně musí zcela jistě slyšet i štamgasti z putyky naproti škole. Bylo jí to ale jedno. Nechala se unášet jako papírová loďka po potoce a nehleděla na okolní svět i případné důsledky tohoto činu.

* * *

Během hodiny nemohla Martina spustit z Evy oči. Cosi vyprávěla u tabule, ale ona ji nevnímala. Kdykoliv, byť jen na vteřinu, vzpomněla na předešlý den, se jí vzrušením zježily všechny chloupky na těle. Za několik málo okamžiků už byl její rozkrok v jednom ohni. Co chvíli se ocitala v záplavách euforie, pochybovala o skutečnosti toho, co se mezi nimi odehrálo a přála si opět splynout s jejím tělem. Topit se v jejím rozkroku a opět slyšet to přenádherné sténání. Představovala si ji na katedře, na školních toaletách, opřenou o tabuli… Zkrátka všude tam, kde by ji mohla naplnit slastí. Nesoustředila se na obsah přednášky, byla úplně ztracená. Eva se věnovala výkladu, udržovala oční kontakt se všemi, jen očím Martiny se vyhýbala. Jednou o ně svým pohledem mimoděk zavadila, aby jej hned na to s ruměncem ve tváři odvrátila. Styděla se za sebe. Za to, že zapomněla na svou profesionalitu a podlehla. Vyčítala sama sobě, že něco takového vůbec dopustila, ale uvnitř jí srdce poskočilo vzrušením, kdykoliv na jejich „prohřešek“ vzpomněla. Ty chvíle byly nekonečně dlouhé, přesto jednou musely skončit. Jakmile dav studentů opustil přednáškovou místnost, Martina kvapně chytla svou lásku kolem pasu.

„Počkej, tohle nejde,“ bránila se Eva rozrušeně.

„Včera ses nebránila,“ připomněla jí Martina a dotkla se její bradavky. Toho místa, o kterém bezpečně věděla, že je tím nejzaručenějším místem pro ztrátu zábran.

„Co kdyby nás někdo viděl,“ zašeptala zoufale, jelikož byla opět plná touhy.

Měla pravdu, bylo to příliš riskantní. Celá budova se hemžila lidmi, mohl sem kdykoliv někdo přijít.

„Pojď na záchod,“ zašeptala vzrušeně Martina.

Eva se nebránila. Následovala Martinu do kabinky. Nebylo to příliš romantické prostředí, ale ani jedna na to nehleděla.

„Strašně mě přitahuješ. Ani si neumíš představit, jak moc,“ šeptala Evě do ucha vzrušeně a jemně ji při tom kousala do ušního boltce.

„Udělej mi to,“ sykla vzrušením Eva a pouze touto větou způsobila u Martiny v rozkroku hotovou bouři.

Zajela tedy rukou Evě pod kalhotky, načež i její ruku uchopila a položila ji na to správné místo.

„Musíme být strašně potichu,“ šeptala vzrušeně Eva, vědoma si toho, že tam může kdokoliv přijít. Nebylo jí skoro rozumět, jelikož se zmítala ve slastných periodických křečích.

„Ano, já vím, ale nepřestávej,“ přikývla Martina a dál se roztouženě třela o Evinu ruku. Totéž dělala i Eva.

„Bože, já už budu,“ vzdychla Eva a přisála se Martině ke krku, aby co nejvíce tlumila své vzdechy.

„Já taky,“ přitiskla se k Evě ještě víc.

Jako by se na okamžik staly jednou jedinou osobou s jedním tělem a jednou duší. Naplňující orgasmus prostupoval jejich těla současně a odrážel se v jemných kousancích tlumících hlasité projevy vášně. Poté se políbily a opatrně opustily kabinku, načež se vydaly každá svou cestou.

* * *

„Nechceš mi něco říct?“ oslovil Martinu Pavel, když před školní budovou společně inhalovali cigaretový kouř. Neušlo mu, že Martina poslední dobou zářila jako vánoční stromeček. Ne, že by to nebylo milé, ale po těch letech mu to připadalo spíše podezřelé. Stála před budovou s nepřítomným úsměvem, třímala v ruce cigaretu, na kterou občas úplně zapomněla a kochala se ze zjištění, že jí Eva zřejmě vykouzlila na zádech pěkné škrábance. Slabě pálily, ale nebylo to nepříjemné. Kdykoliv si je uvědomila, vzpomněla si, za jakých okolností k nim došlo a opět se ocitla v sedmém nebi. Na krku jí zářil modrofialový flek, který se jí naštěstí povedlo okamžitě zakrýt vysokým límcem. Ani si nedělala hlavu s tím, jak to vysvětlí doma, pokud si toho Romana všimne. Žila pouze tímto okamžikem a nic jiného si nepřipouštěla.

„Asi bych ti to neměla říkat,“ zakroutila hlavou, ale oči se jí leskly radostí.

„Jsem přece tvůj nejbližší kámoš. Můžeš mi říct všechno,“ namítnul a cítil se trochu zklamaně. Předpokládal, že bude vždycky prvním člověkem, který se dozví o jejím štěstí, neštěstí, trápeních i radostech.

Martina si toho výrazu všimla. Proto zašeptala: „Nesmíš to ale nikomu říct.“

„No jasně, že ne, ty tajnůstkářko. Myslíš si, že jsem nějaká drbna?“ předstíral uraženého, ale ve skutečnosti hořel zvědavostí, co že se to za Martininým tajuplným výrazem skrývá.

„Já s ní něco mám…“ pošeptala mu do ucha a zatvářila se šibalsky.

„S kým?“

„S Evou,“ odpověděla a div se při vyslovování toho jména nezajíkla štěstím.

„S jakou Evou?“ nechápal.

„Dobře… S magistrou Šmídovou,“ rozzářila se.

Pavel se zakuckal tabákovým dýmem a vytřeštil oči: „To si ze mě děláš prdel?!“

„Ne, drahoušku. Ale nikomu ani muk.“

*  *  *

Sobotní ráno bylo jako v pohádkovém snu. Honza byl na služební cestě a Romana měla za to, že Martina tráví noc oslavou Pavlových narozenin. Ve skutečnosti se rozvalovala s Evou v obří manželské posteli po takřka probdělé, vášní přesycené noci. Eva se cítila nadmíru spokojeně. Prožívala s Martinou věci nevídané, nikdy předtím nic podobného neprožila. O mnoha pocitech neměla sebemenší tušení. I Martina byla nesmírně šťastná. Ale mezi snové prožitky občas prostupovaly i jiné, úzkosti podobné pocity. Uvědomovala si totiž, že k Evě cítí mnohem víc, než by bývala byla schopna sama sobě dovolit. Vzhledem k tomu, že byla vlastně zadaná. A bohužel si uvědomovala, že mnoho věcí by bylo nemyslitelných. Hlavně z toho důvodu, že Eva vůbec nepatřila jí, ale svému manželovi. Když ležela v jejím náručí, dovedla si představit svůj život strávit po jejím boku. Kdyby tak mohla žít s Evou přesně tak, jako žila s Romanou… Všechno by bylo jiné, celý svět by byl lepší, protože teprve tehdy by začal dávat smysl. Její rána by byla spokojená a přestala by je proklínat. Políbila Evu něžně na ústa a prsty jemně přejela přes její obnažené intimní partie. Nebylo to stejné, jako poprvé, kdy v zamčeném kabinetu nad rozumem zvítězil chtíč a vzájemná přitažlivost. Náhle se pod těmi dotyky skrývala něha, porozumění, a že by i láska? Evin vlídný pohled doslova sváděl k tomu, aby Martina zašeptala: „Miluju tě…“

Ale hodilo by se to? A nebylo by to příliš brzy? Namísto slůvek lásky uchopila Eviny tváře do dlaní a něžně ji políbila na rty.

 

Těšte se na třetí díl – vychází 26.12.2012!