Neodolatelná láska…

Miroslava Fáčková

Přečti si napřed 1. a 2. díl.

I Eva měla stejné pocity. Byla do Martiny zamilovaná jako malá holka. Když ale člověk prožívá vrchol štěstí, někdy se stane něco, co celou záležitost obrátí úplně jiným směrem. A to se stalo právě v jejich případě. Ostatně, nepříjemnosti se daly očekávat ze všech stran. Kdykoliv a kdekoliv se o nich mohl dozvědět někdo, před kým by toto tajemství mělo zůstat utajeno. Ale nic takového se kupodivu nestalo. Naopak, došlo k něčemu, s čím Eva ani trochu nepočítala. S Honzou se pokoušela o dítě dlouhá léta. Navštívili spolu bezpočet odborníků, podstoupili nekonečné množství mnohdy i ponižujících vyšetření. Nic nenasvědčovalo tomu, že by jeden z nich měl mít problém s plodností. Nakonec se Eva od lékařů dozvěděla pouze to, že se na otěhotnění příliš soustředí. Dávno přestala své mateřství řešit, dávno se smířila s tím, že ona prostě matkou nikdy nebude. A najednou seděla na toaletě s pozitivním gravitestem v ruce a nevěděla, co si počít. V tu chvíli se to hodilo úplně nejméně a dalo by se i říct, že už dítě ani nechtěla. Určitě ne s Honzou. Jak se to jenom mohlo stát? Snad proto, že po letech prožívala něco nového, nepopsatelně krásného a vzrušujícího. Hormony namíchaly koktejl štěstí a lásky a ona byla najednou jako přetékající pohár. Perfektní příprava na otěhotnění… Mělo to ale háček. Ta kvanta endorfinů a bůhvíčeho ještě, neprotékala jejím krevním řečištěm kvůli Honzovi, tudíž neměl sebemenší právo se jakkoliv podílet na vzniku nového života. Tímto způsobem to cítila. Ale stalo se a Eva byla plná rozporuplných pocitů. Nechtěla ohrozit čerstvě vyklíčenou lásku mezi ní a Martinou. Vždyť nikdy předtím nic podobného nezažila. Něco tak krásného a výjimečného, že se toho nemohla nabažit. Zároveň si moc dobře uvědomovala, že došlo k něčemu, po čem mnoho let předtím toužila. Vzpomněla na všechny ty dlouhé roky, kdy každý měsíc úzkostlivě hlídala svůj cyklus a toužila jen po otěhotnění. Pouto mezi ní a Honzou nikdy nebylo bůhvíjaké. Možná myslela, že mnoho prázdných míst v životě by jí mohlo dítě vyplnit. Náhle však přišla láska a s ní i dítě. A co si s tím počít? Ať přemýšlela, jak přemýšlela a dívala se na svůj život ze všech možných úhlů pohledu, došla k jedinému. Věděla, že dítěte se prostě nevzdá. Když se jí konečně splnilo letité přání, přece nakonec nepoběží na potrat… Vždyť se na ni jednoho dne může Martina vykašlat a co potom? Přeci jenom byla ještě mladá, nemusela ten vztah brát vážně… S Honzou se sice nudila, ale na druhou stranu už věděla, co může očekávat. Život byl stereotypní, ale zaběhnutý. Kdykoliv však vzpomněla na Martinu, vybavila si její tvář, srdce se jí rozbušilo a ona si nedovedla představit, že by vše najednou mělo skončit. Ale přesto všechno k ní chtěla být upřímná.

„Jsem těhotná,“ řekla Eva tiše a dívala se do země. Martina zaskočeně stála nad ní a mračila se. Nezainteresovaný člověk by v tu chvíli nepoznal, která z těch dvou je vlastně učitelka, jelikož Eva zaujímala podřízenou pozici.

„Jak těhotná?“ zalapala po dechu Martina.

„Prostě těhotná,“ pokrčila rameny Eva a sedla si na pohovku.

Martina chvíli mlčela, jelikož měla pocit, že se nemůže nadechnout. Přisedla si k Evě, ale zaujímala úplně jinou pozici. Jako by byla připravena každou chvíli vstát. Ani v ten okamžik nemyslela na to dítě, ale veškeré myšlenky jí zalila žárlivost. Byla jí nasáklá jako houba po dešti. Před očima okamžitě viděla svou lásku, jak si to rozdává se svým manželem. Měla bohužel velice bujnou fantazii. Viděla proto každý detail jejich milostného aktu, včetně praktik, které s otěhotněním absolutně nesouvisí. V jejích představách si Eva vzrušeně pohrávala s jeho penisem, čiperně přirážela, slastně vzdychala a spokojeně se usmívala. Všechny tyto představy měly neblahý vliv nejen na její tepovou frekvenci, ale hlavně na stav psychický. Domnívala se, že na místě musí zemřít, že něco takového přece nemůže rozdýchat. Jako by se rozpadala na miliony malých kusů, které už nikdo nikdy neposbírá. Pak přešla z bojovného postoje do pozice podřízené, opřela se a zoufale se rozplakala. Eva na ni opatrně pohlédla, ale nic neříkala.

„Jak jsi mi to mohla udělat?“ promluvila konečně plačtivě.

„Myslela jsem, že nemůžu mít děti… Sama nechápu, jak se to mohlo stát…“

„Jak se to mohlo stát?“ zvýšila hlas Martina a opět se napřímila, jelikož jí znova před očima přeběhla inkriminovaná scéna, jak vystřižená z nějakého pornofilmu, „promiň, ale jsi dost stará na to, abys nevěděla, jak se to mohlo stát!“

„Nikdy jsem ti nelhala. Moc dobře jsi věděla, že s ním občas spím. Je to přece můj manžel… Ale taky jsem ti říkala, že mi to je odporný a dělám to jen z povinnosti,“ snažila se jí všechno vysvětlit. Jenže Martina byla úplně na jiné frekvenci. Žárlivost si s ní pohrávala, zcela propadla svým vykonstruovaným představám.

„Nevím proč, ale já ti tyhle kecy nevěřím,“ odsekla Martina a tvářila se jako had.

Evu to nesmírně bolelo, ale nemohla si pomoci.

„V tom případě je úplná ztráta času ti cokoliv vysvětlovat,“ řekla tiše a bez dalších slov odešla. Martina propukla v pláč, ale byla natolik ovlivněna svými představami, že se ani nepokusila Evu zadržet.

* * *

Kdyby se daly všechny problémy světa řešit alkoholem, pravděpodobně by byli všichni lidé totálně namol. Martina se zřejmě domnívala, že s pomocí zelenookého démona zapomene na své trápení. Ne, že by začala pít pravidelně, ale poté, co se s Evou rozloučily, nedělala nic jiného.

„Neměla bys už pít,“ domlouval jí Pavel, se kterým se rozhodla své trápení řešit.

„Chyba, musím,“ nesouhlasila Martina a vypila dalšího panáka.

„Takhle se mi nelíbíš,“ zamračil se Pavel.

„Víš, že mi to je jedno?“ škytla Martina.

Popadla poloprázdnou flašku vodky a rozhodla se, že okamžitě musí k Evě domů, aby si to s ní vyříkala.

„Ne, nikam nepůjdeš,“ nesouhlasil Pavel, „raději tě odvedu domů.“

Cestou měl co dělat, aby se mu opilá Martina nevysmekla a nešla za Evou vše „vyřešit“, či dokonce „rozbít tomu hajzlovi hubu“, jak po celou dobu vyhrožovala. Naštěstí jí s každým dalším krokem i douškem vodky ubývalo sil, takže posléze se již návratu domů nezdráhala.

„Teda, tys jí ale zřídil,“ kroutila hlavou Romana, když je mezi dveřmi spatřila.

„Výjimečně jsem to nebyl já, tohle je její práce,“ vysvětlil jí.

„Co jí to vůbec napadlo?“

„Ale nic, má nějaký problémy ve škole. Musí se vyspat a bude to dobrý,“ mávnul nad tím rukou.

Martina už byla celá vláčná, takže jí akorát svalili do postele a byl od ní pokoj.

„Tak ti děkuju,“ usmála se Romana na Pavla.

„Nemáš za co. Snad jí ráno bude líp.“

Romana se vrátila do ložnice a svlékla Martině kalhoty. Když jí láskyplně přikrývala peřinou, Martina zamumlala: „Zlomila mi srdce.“

„Kdo?“ podivila se Romana.

„Eva přece…“ zívla a opět usnula.

Romana si sedla na postel, podívala se na Martinu a pak dlouho hleděla před sebe. Věděla, že tohle jednou přijde, ale ještě na to nebyla připravená.

 

Ráno bylo bolavé, jako pro všechny, kteří prožili noc v alkoholovém opojení a následně by si přáli zemřít. O to více, když Romana Martině položila nůž na krk hned, jakmile otevřela oči.

„Nebudu se zajímat o to, kdo je Eva. Zajímá mě jediná věc, miluješ ji?“ uhodila na ni.

„Co je to za otázky?“ zeptala se zcela nezaujatě, ale ve skutečnosti v ní hrklo.

„Odpověz mi úplně normálně. Chci, abys ke mně byla upřímná. Miluješ ji?“ zkusila to znovu.

„Já nevím,“ pokrčila rameny, „jediný, co teď vím naprosto jistě, že jí nenávidím.“

„A miluješ mě?“ zeptala se znovu.

„To je křížovej výslech, nebo co?“

„Odpověz,“ stála si za svým.

„Ne, nemiluju,“ zakroutila hlavou.

Chvíli mlčela. Asi potřebovala vstřebat informaci, o které celou noc přemýšlela. Stále se snažila sama sobě namluvit, že se plete, že její poměr s nějakou Evou vůbec nic neznamená. Ale spletla se. V ní i v sobě.

„Chci, aby ses odstěhovala,“ řekla Romana suše a opustila byt.

Zase tak těžké to nebylo. Martina příliš věcí nevlastnila, všechno patřilo Romaně. Naskýtala se jediná otázka a to kam se odstěhovat. Věděla, že stěhovat se k rodičům nemá řešení. Aby slyšela od matky tu větu, kterou tolik nesnášela? Něco ve stylu: „Já jsem ti to říkala“? Vždyť to byla hloupost, Romana ji nezklamala. Ale těžko něco vysvětlovat člověku, který vůbec ničemu nerozumí a snad ani rozumět nechce. Tím nejvhodnějším řešením se zdál být v danou chvíli Pavel.

* * *

Ani Eva to neměla příliš jednoduché. Věděla, že si chce miminko ponechat, ale rozhodně neměla v plánu zůstávat s Honzou. V tom měla jasno. Bylo toho na ní moc, tak často propadala zoufalství. Naštěstí měla velice všímavou kolegyni a tou byla Marta Horádová.

„Evičko, můžeš mi říct, co tě trápí? Vždyť na to se už nedá ani koukat…“ oslovila ji Marta poté, co odpřednášela další hodinu, při níž marně hledala mezi posluchači svou Martinu.

„Já jsem se zamilovala…“ vydechla, aniž by přemýšlela nad tím, zda je vhodné o tom komukoliv říkat. Prostě to někomu říct musela. Přestože byla zvyklá se svými problémy zabývat sama, tohle bylo mnohem větší sousto.

„A manžel to není, že?“ odhadla Marta.

„Ne, není. Ten to nikdy nebyl… Ale asi je konec. No, to je jedno, já chci opustit manžela, jsem těhotná, nešťastná, bože je to hrůza,“ vychrlila ze sebe všechno naráz, že to zřejmě ani smysl nedávalo.

„To dítě je manželovo, nebo…“

„Bohužel ano,“ přikývla.

Poté jí vylíčila všechny své myšlenky a obavy. Jen jediné si zatím nechala pro sebe. Neřekla Martě o té osobě, která jí zcela popletla hlavu, a která byla toho všeho důvodem.

„Evo, já bydlím v prostorném bytě po rodičích úplně sama… Jestli potřebuješ, můžeš u mě být, jak dlouho budeš potřebovat. I s miminkem,“ nabídla jí Marta.

„Jsi hodná, ale tohle přece nemohu přijmout…“ zdráhala se Eva.

„Ale můžeš. Nech si to projít hlavou,“ stála si za svým.

* * *

„Chci se rozvést,“ řekla Eva pevně.

Byla už rozhodnutá. Ať už to s Martinou dopadlo jakkoliv, s ní nebo bez ní, věděla, že její život po boku Honzy nemá žádný význam. Uvědomila si, že si celý život stále jenom něco nalhávala. Naučila se potlačovat své pocity, jen aby si nemusela přiznat, že jí toho v životě tolik chybí. Možná i proto tolik toužila po dítěti. Najednou bylo dítě na cestě a ona pociťovala k Honzovi den ode dne větší a větší odpor. Nechtěla, aby její potomek vyrůstal v takto disharmonickém prostředí, bez lásky. To jej raději bude vychovávat sama…

„Co to plácáš za nesmysly?“ vytřeštil oči Honza a upustil skleničku, do které si zrovna naléval pivo. Ruce se mu začaly klepat a zornice se rozšířily. Neuměl takové záležitosti řešit v klidu. Možná to připadne leckomu sobecké, ale Eva se rozhodla o svém těhotenství mlčet. Kdyby věděl, že spolu čekají dítě, vše by bylo mnohem komplikovanější.

„Máš jinýho chlapa?“ uhodil na ni, ale na odpověď nečekal, „Jestli je v tom někdo jinej nepočítej s tím, že ti něco z toho nechám,“ ukázal do prostoru, jako by zrovna na nějakém majetku Evě záleželo.

„Chci se normálně dohodnout,“ řekla Eva smířlivě.

„Není o čem. Ty se chceš rozvádět, tak se starej. Všechno jsem vybudoval já, pamatuješ? Přišlas ke mně s holým zadkem…“

O to raději Eva byla, že mu o svém těhotenství neřekla. Byl by schopen udělat vše pro to, aby dítě dostal do péče on. Ne však kvůli tomu, že by o něj nějak výrazně stál, ale spíše proto, aby se jí pomstil.

Naštěstí nemusela příliš věcí řešit, protože měla kam jít a to byl základ. Už od prvního okamžiku věděla, že Marta Horádová je úžasný člověk. A rozhodla se, že její nabídku s díky přijme.

„Toho se neboj, já mám kam jít,“ řekla pevně a šla si balit kufr.

Moc věcí opravdu neměla a ani nepotřebovala. Když člověk začíná od začátku, je jedno, s jakým materiálem do toho půjde.

 

O NĚKOLIK MĚSÍCŮ POZDĚJI

Konečně bylo po šichtě. Předvánoční chaos byl znát na každém kroku a v obchodních domech tou největší měrou. Martina byla vážně utahaná. Celý den kasírovala zákazníky s přeplněnými nákupními vozíky a měla dojem, že se všichni úplně zbláznili. Kolik potravin jsou lidé schopni nakoupit, to si nikdy předtím neuměla dost dobře představit. Tohle byla její práce. Markovat, markovat, markovat… Příliš jí to nebavilo, ale byla ráda, že vůbec nějakou práci má. Poslední měsíce nebyly ani trochu jednoduché. Musela se odstěhovat od Romany, najít si práci… Ukončila studium, protože si nedovedla představit, že by nadále potkávala Evu s postupně se zakulacujícím bříškem. Od toho osudného dne se neviděly. Ani jedna druhou nekontaktovala. Pořád ji milovala, to ano… Ale nedovedla si představit pokračovat ve vztahu tímto způsobem. Scházet se s ní tajně, za zády jejího manžela a navíc brát dítěti matku. Tímto způsobem to cítila a proto se neozvala. Ač si mnohokrát uvědomila, že to byla ona, kdo měl udělat první krok k vysvětlení. Ale neudělala to. K Pavlovi také nakonec bydlet nešla. Nečekaně si našel přítele a ona nechtěla překážet, ač jí mnohokrát od tohoto přesvědčení odrazoval. Rozhodla se, že si život musí uspořádat sama a našla si pronájem na okraji města. Dojíždění nebylo tak hrozné a finančně to také zvládala. Na setkávání s Pavlem nezbýval čas. Ale po této službě se rozhodla, že s ním zajde na jedno pivo, aby přišla na jiné myšlenky. I když i jeho měla spojeného se svou bolestnou láskou.

„Vypadáš dobře,“ usmál se Pavel, když se střetli před pivnicí, kterou dříve celkem často navštěvovali.

„Ty taky. Je vidět, že ti život ve dvou prospívá,“ uznala Martina.

„Není to tak ideální, jak se zdá,“ zakroutil hlavou, ale vzápětí dodal: „Ale kdo to ideální má, viď?“

„Že by nějaká vztahová krize?“ zajímala se, když už upíjeli ze dvou sklenic plných zlatavého moku.

„To ani ne… Spíš na sebe nemáme moc času. To víš, škola… Všechen volnej čas věnuju sepisování absolventský práce,“ vzdychnul.

Ach, ano, absolutorium… Nechybělo moc a Martina též mohla na tomto životním prahu stát. Ale život to chtěl zřejmě jinak, její srdce to chtělo jinak. Nedokázala si představit, že by chodila do školy jakoby nic a předstírala, že se mezi ní a Evou vůbec nic nestalo. Svým způsobem to byla zbabělost. Dnes už se na to dívala jinak a trochu litovala toho, že to takřka před cílem vzdala.

„Pořád vás učí Eva?“ zeptala se.

Pavel očekával, že tato otázka přijde. Bylo to jasné dávno předtím, než se ti dva sešli.

„Ne, ta je přece na mateřský,“ zakroutil hlavou.

To vážně tak letí? Jako by se všechno odehrálo před měsícem a ono už je dítě na světě!

„To je u nich doma určitě veselo,“ řekla cynicky.

Pavel zakroutil nevěřícně hlavou: „To tě to pořád drží? Myslel jsem, že dostaneš rozum. Nevím, co je na tom pravdy, ale slyšel jsem, že se Eva rozvedla a i s dítětem bydlí u  Horádový…“

„Cože?!“ vytřeštila oči Martina, „Tím je myšleno, že jako bydlí, nebo s ní žije?“

Pavla její vyděšená reakce pobavila: „Ne, jen u ní bydlí.“

Martina dopila své pivo a vyhrkla: „Budeš se hodně zlobit, když to naše posezení přesunem na jindy?“

„Ale vůbec ne,“ zakroutil hlavou a pořád se smál.

V očích se mu zračila radost.

Martina nechala Pavla Pavlem, oblékla si bundu a pospíchala zasněženou ulicí tam, kde cítila tlukot svého srdce. A to bylo jenom na jednom místě. Cestou proklínala samu sebe, za svou žárlivost a nedůvěru, kterou k Evě měla. Bylo jí nesmírně líto, jak se k ní zachovala. A proklínala svoje vlastní nohy, že nedovedou běžet rychleji, protože její duše tou dobou byla už úplně někde jinde.

 

„Myslím, že bude hezčí v červené barvě,“ řekla Eva sledujíc Martu při zdobení stromku.

Do Štědrého Dne zbývalo ještě pár dní, ale do zdobení se pouštěly o něco dřív. Jednak šlo o první Vánoce po dlouhých letech, které neměla strávit Marta sama, tak si přípravy vyloženě užívala. A pak, byly to první Vánoce novorozené Elišky. Ještě z ničeho z toho pochopitelně neměla rozum, ale už jen její přítomnost dělala předvánoční přípravy zcela jiné, krásnější.

„Asi máš pravdu,“ uznala Marta a začala v krabici hledat všechny červené ozdoby.

„Stejně ji pořád miluju,“ vzdychla Eva a vlahýma očima sledovala blikající světélka.

Tato věta absolutně nesouvisela s předešlým rozhovorem, se zdobením stromku, se všemi těmi přípravami… ale právě všechny tyto věci Evě ještě více připomínaly, že ač má věrnou kamarádku Martu, jedno velké místo v jejím srdci je pořád prázdné.

„Třeba není všem dnům konec,“ těšila ji Marta.

„Jsi moc hodná… Ale bude lepší, když přestanu doufat. Udělala jsem všechno proto, abychom mohly být spolu, rozvedla se s Honzou… a ona zbaběle uteče. No rozumíš tomu?“

„Třeba o tom ani neví…“ namítla Marta.

„Kdyby o mě měla zájem, všechno by věděla,“ zakroutila hlavou Eva.

Dál se na toto téma nebavily. Pokračovaly ve zdobení stromku, desítky malých světýlek svítilo v bytě, ale v srdcích bylo nadále prázdno. Až náhle někdo zazvonil. Marta odtáhla záclonu a podívala se z okna. Ústa se jí roztáhla do spokojeného výrazu. To ona vyslala Pavla, aby o všem Martině řekl. Věděla, že je někdy třeba osudu trochu pomoci…

„To je pro tebe,“ řekla Evě.

„Pro mě?“ nechápala, „Kdo mě tady může hledat?“

„Ježíšek,“ odpověděla Marta a oči se jí leskly.

Eva na ní nedůvěřivě pohlédla.

„No co… Vždyť jsou Vánoce, ne?“ namítla Marta a vzala na ruku malou Elišku, aby Eva mohla vstát z křesla a jít k oknu.

Opatrně odtáhla záclonu. Sněhové vločky padaly a tvořily nadýchanou peřinu v ulicích i na trávníku. Pod lampou stála zasněžená postava a dívala se do okna. Jediný člověk, kterého chtěla a zároveň nechtěla vidět. Vzpomněla si na to, jak ji opustila, když ji nejvíce potřebovala. Jako zbabělec se vypařila a zanechala po sobě jenom zlomené srdce a trápení. Ale dokázala ji předtím naplnit láskou… Eva stála bez hnutí a dívala se Martině do očí. Po tvářích jí stékala slza a oči se leskly radostí i smutkem. Pak se usmála tím svým vlídným úsměvem a už věděla, který z těch dvou protichůdných pocitů vyhraje.