Pokoj číslo čtyři

Miroslava Fáčková

Polední sluneční paprsky se vtíravě propletly mezi žaluzie a téměř neúprosně začaly prostupovat mezerami od lehce pootevřených víček. Karolína sebou znechuceně trhla a zachumlala se pod peřinu. Byla sice vzhůru, ale snažila se přemlouvat samu sebe, aby se jí ještě podařilo usnout. Postel jí v tu chvíli přinášela kousek nebe na zemi, jediné místo na světě, kde by nemusela nic řešit, povedlo-li by se jí znovu se vydat do říše snů. Stejně tak, jako večer předtím, kdy s pomocí zkonzumovaného alkoholu pro sebe vytvářela hojivý  kout nevědomí. Ale ať už ho vypila sebevíc, vždycky musela nakonec vystřízlivět a vrátit se zpátky do tvrdé reality, kde nic nevypadalo tak jednoduše, jako ve spánku a v bezesném bezvědomí. Převalovala se ze strany na stranu a snažila se uniknout vtíravým myšlenkám, jelikož jejich přičiněním se spánek vzdaloval víc a víc. Nakonec boj s nimi musela vzdát. Omámeně se posadila na posteli a protřela od ospalků slepené oči. Zhluboka vydechla. Její ústa byla nasáklá nepříjemnou pachutí. Jen zachytila nosem kousek toho odéru a celá znechucená sama nad sebou se otřásla. Opatrně vstala a vrávoravě došla do kuchyně, kde ještě takřka poslepu nahmatala vypínač rychlovarné konvice. Doufala, že už jen pouhá vůně kávy ji postaví na nohy. To aroma, které se vznášelo místností, v ní obvykle vyvolávalo příjemné pocity. Tuto vůni měla spojenou s příjemnými zážitky, asociovala jí radost a klid. Možná byla jen natolik „zblblá“ z televizních reklam, že to tak vnímala. Najednou totiž necítila nic z výše zmiňovaných pocitů. Hlavou jí neustále cestovaly chmurné myšlenky na předešlý den, vznášely se nad ní jako Damoklův meč. A nešlo zrovna o morální kocovinu, které by se v tuto chvíli snad sama od srdce zasmála. Tyto chvíle jako by byly nenávratně pryč. Najednou už nešlo o hloupé a možná i pro okolí vtipné myšlenky typu: „Proboha, co jsem to zase vyváděla? To tedy musela být ostuda…“

Tentokrát tyto dětinské paranoidní myšlenky po prohýřených nocích vystřídaly zcela jiné, závažnější. Stále viděla bílý plášť primáře Sojky, jeho vážné oči schované za silnými dioptrickými brýlemi. Jeho soustrastný výraz a tón hlasu, kterým jí sděloval informaci, na kterou by nikdy dříve v životě nepomyslela. A myslela i na naději, kterou jí dal… Ovšem zrovna tato maličká informace se schovávala někde mezi všemi těmi ostatními větami, které nedaly Karolíně spát. Vzala tedy svou vonící kávu na balkon, sedla si na čtverhrannou plastovou židli, zapálila si cigaretu a čekala. Na co? Snad na znamení od boha, na vliv pozitivní energie, na kroupy a déšť nebo na mocný hlas padající z nebes… Ničeho takového se ovšem nedočkala. Bylo úplně normální sobotní odpoledne, vzduch voněl jarními květinami a na pískovišti pod balkonem si hrála skupinka rozjívených dětí.

*  *  *

„Zlato, pospěš si. Dneska musím vyřídit asi tisíc věcí. Jestli hned nevyjdeš ven, tak si do práce jeď, jak chceš,“ zvolala Dana za dveřmi koupelny.

Pokoj č. 4„Buď v klidu, vždyť je ještě málo hodin,“ uklidňovala ji Lenka a prohlížela si svou tvář v zrcadle.

Nechápala, kam Dana tak spěchá, když má na zařizování celé dopoledne, ale ničemu se nedivila. Za těch dvacet let, které po jejím boku strávila, ji měla dokonale přečtenou. Byla přesvědčená, že už ji nemůže ničím překvapit. Ale nechtěla ji zbytečně škádlit, takže přestože bylo teprve šest hodin, pracovala od sedmi a do práce to měla autem pouhých deset minut, provedla rychle ty nejnutnější úpravy svého zevnějšku a vyšla z koupelny ven.

„No to je dost!“ zalapala po dechu Dana a z věšáku u dveří nervózně sundávala klíče od auta.

„Dokud jsi dělala ve fabrice, bylo to s tebou lepší,“ rýpla si do ní Lenka.

Měla svým způsobem pravdu. Dana byla nervák vždycky, ale od té doby, co začala podnikat, mnohem více vypluly na povrch určité vlastnosti, které se jí předtím celkem dobře dařilo skrývat. Možná chtěla být vážně dobrá, což opravdu byla, ale také na sebe byla příliš tvrdá a málokdy polevila. Život po jejím boku byl někdy opravdu složitý, jelikož to stejné, co očekávala sama od sebe, vyžadovala od druhých a proto často zapomínala, že i ostatní mají nějaké pocity a tužby. V jádru nebyla zlá ani sobecká… ale byla natolik zaměstnána sama sebou, že ji to formovalo do zcela jiné podoby, než jakou důvěrně znali pouze její nejbližší.

„Tak pa a neztrať nikde hlavu,“ políbila Danu na rozloučenou Lenka a vystoupila z auta.

Čekal ji další pracovní den. Dvanáct hodin fyzicky i psychicky náročné práce, kterou však zvládala z úsměvem, protože přes mnohá úskalí ji právě tato práce naplňovala. Dávala jí smysl a nedovedla si představit, že by pracovala jinde. Oblékla tedy svou sesterskou uniformu a s úsměvem na rtech se vydala mezi své pacienty.

Lenku v práci přezdívali „Sestra Stephanie“. Možná proto, že byste během její směny nenašli nespokojeného pacienta. Měli ji rádi, chovali k ní obdiv i úctu a s důvěrou se na ni obraceli. Nikdy neměli obavy, jelikož když byla v práci Lenka, jako by o ně pečoval anděl. Léčba, která ve všech vyvolávala jen nejistotu a strach, nebyla tak zlá, když jim léky podávala ona. Na onkologickém oddělení pracovala už dvacet let, takže měla mnoho zkušeností a vzhledem k její mírumilovné a přesto stabilní povaze se nikdy nestala obětí syndromu vyhoření, jako některé její kolegyně. Dalo by se říci, že byla zvyklá úplně na všechno. Přesto v sobě ale skrývala lehké rozčarování, zejména, když se na jejím poli působnosti objevil někdo, kdo v ní vzbudil určité sympatie. Vcítit se dokázala do každého pacienta a nečinilo jí to žádné obtíže. Pokud ale pocítila i sympatie a připustila si daného člověka až moc k tělu, občas přistihla samu sebe, že se jeho nemocí, bolestmi nebo smrtí hluboce trápí. Naštěstí byla opravdu silná, takže si od podobných pocitů dokázala sama pomoci. Když ale v čekárně mezi ostatními pacienty k přijetí zahlédla mladou dívku se ztrápeným výrazem, pochopila, že tohle pro ni bude opravdu těžká zkušenost.

„Bože, je tak mladá,“ zašeptala Lence do ucha její kolegyně, držíc v ruce přijímací dokumentaci, „mohla by to být moje dcera…“

„Ukaž, já to udělám,“ rozhodla se Lenka a složku si od kolegyně vzala.

Z administrativní listiny četla: „Karolína Holubová, ročník 1988“. Nahlédla rovněž do listiny, kde byla popsána diagnóza a předběžné určení léčby: „Rozsáhlý karcinom hrdla děložního, 3.stadium, pacientka po totální hysterectomii přichází ke konkomitanci…..“

První, co Lenku napadlo, bylo, že tak mladá dívka s takto rozsáhlým nálezem a po radikální operaci, po které už nikdy nebude biologickou matkou… Ale zhluboka se nadechla, srovnala všechny ty papíry do desek, připravila si příjmovou anamnézu a vykoukla směrem do čekárny.

„Slečno Holubová, pojďte si dál,“ oslovila dívku.

Ta zbledla, mlčky uchopila tašku a následovala sestru do vyšetřovací místnosti.

„Dobrý den, já jsem sestra Mrázová,“ podala Karolíně ruku a ukázala na červenou plastovou židli, „tady se posaďte.“

Poté s ní vyplnila příjmovou anamnézu, ptala se jí na životní návyky, množství vypité tekutiny za den, stravování, kouření, vyprazdňování… Karolína nebyla zvyklá na podobné dotazy. Ale na druhou stranu jí to nevadilo, protože se zaobírala něčím úplně jiným. Od jejího probuzení s kocovinou uběhlo už několik týdnů, za tu dobu stihla operaci i návrat domů, ale psychicky na tom byla pořád stejně. Ne-li ještě hůř. Protože s každým dnem jí to začalo víc a víc docházet.

„Všimla jsem si, že nemáte vyplněnou kontaktní osobu pro podávání informací,“ oslovila ji Lenka.

„Ano, to je v pořádku,“ přikývla Karolína.

„Nemáte nikoho, kdo je vám blízký?“

„Věřte mi, že nikoho, kdo by stál o informace o mém zdravotním stavu. Leda, že byste tam napsala mýho psa,“ řekla cynicky Karolína.

„Dobře,“ přikývla chápavě Lenka a dál se nevyptávala. Jen Karolínu změřila, zvážila a odvedla na pokoj číslo 4.

„Toalety jsou hned tady. Kdybyste cokoliv potřebovala, tak mně nebo jakékoliv jiné sestřičce můžete říct. Tady je když tak zvoneček, stačí zmáčknout tu sestru v bílém kroužku,“ podala jí sluchátko od nemocniční signalizace, „nebo si můžete pustit rádio. Zatím to je ode mě vše a za chvíli si vás přijme paní doktorka.“

Karolína zůstala na pokoji  sama. Pohlédla z okna. Na protější budově zrovna přistávala nemocniční helikoptéra. Od pár set metrů vzdáleného stadionu se linula vůně pečených buřtů a klobás, vůně točeného piva a vzduchem se nesl pobavený ryk fotbalových fanoušků. Lípa v parčíku byla obsypána zvědavým ptactvem, které svým zpěvem vítalo krásné počasí. Kdyby tak Karolína měla chuť do zpěvu. V danou chvíli však byla dobrá nálada zcela neznámým pojmem.

* * *

„Představ si, že k nám dneska přišla mladá holka,“ řekla Lenka Daně, když se večer sešly u jednoho stolu.

„Říkaly jsme, že si nebudeme domů tahat věci z práce,“ odpověděla Dana.

„Já sem taky nic netahám, jen s tebou sdílím aktuální pocity… Nehledě k tomu, že ty máš co říkat,“ ukázala na hromadu papírů na jídelním stole, přes kterou nebylo kam odložit talíř s večeří, zapnutý notebook a plno jiných chaoticky rozložených věcí. Ano, Dana na sebe byla přísná a opravdu tvrdě pracovala… ale systém v tom neměla vůbec žádný. Nebo mu alespoň Lenka nerozuměla.

„Já už končím, neboj. Pak si otevřeme víno a pustíme si nějakej lesbickej slaďáček, co ty na to?“ slíbila Dana.

„Tak jo,“ usmála se Lenka s vidinou příjemného večera a chvilek plných vášně v jejich nadýchaných peřinách. Šla se tedy předběžně osprchovat, kdyby k milostným scénám mělo začít docházet už v průběhu sledování filmu, jako se u nich poměrně často stávalo. Poté vybrala tematicky vhodný film, který by je obě mohl navnadit. Načež se rozvalila na pohovku a už jen čekala…

Pokoj číslo 4Probudila se hodinu po půlnoci. Dana pořád mžourala do pomuchlaných lejster, brýle měla zapletené mezi vlasy a v její dávno vychladlé kávě plavala utopená moucha. Lenka odnesla kávu do kuchyně, kdyby ji náhodou chtěla její roztržitá a unavená partnerka vypít, políbila Danu na tvář a zašeptala: „Dobrou noc.“

Dana zvedla unavené oči od papírů a provinile pohlédla na Lenku: „Nezlobíš se?“

Lenka zakroutila hlavou. Byla příliš chápavá na to, aby se na ni zlobila.

„Já ti to vynahradím, třeba zítra!“ slíbila Dana.

„Zítra mám noční,“ připomněla jí Lenka a odešla do ložnice.

* * *

„Měla bys mít docela klid,“ předávala Lence kolegyně, která měla denní směnu, „slečna Holubová na čtyřce ještě kape platinu, na pětce jsou dva konťasy, na sedmičce tři a jinak jen pan Vomáčka s antibiotiky na devátou a na pátou ráno. Všechno jsme dneska stihly přes den. Leda, že by něco chtěli ozařovaný, ale před chvílí jsem obcházela a nikdo nic nechtěl.“

„Díky, tak běžte domů,“ poslala je Lenka a šla si projít všechny dokumentace, aby podle nich připravila ordinace. Pak začala obcházet pokoje. Na pětce akorát končil jeden vak, tak připravila na stojan nový a nastavila pumpu na dalších osm hodin. Na čtyřce ležela bledá a uslzená slečna Holubová. Z černého vaku jí přes pumpu kapala chemoterapie.

„Ještě poslední hodina a pak už vás vysvobodím,“ usmála se na ní Lenka.

„Vždyť tam mám ještě dvě láhve,“ ukázala zoufale na přepravku s infúzními roztoky.

„To už je jen na zavodnění. Tohle je poslední vak s chemoterapií. Jak vám je?“

„Blbě. Jako bych měla žaludek naruby. Nemůžete mi, prosím vás, tu poslední flašku odpustit?“ žadonila.

„To nejde,“ zakroutila hlavou Lenka.

Karolína se rozplakala. Než ale stačila cokoliv říci, zvedl se jí žaludek a byla by se pozvracela snad na zem, kdyby jí Lenka duchapřítomně z nočního stolku nepodala pro tyto účely určený vak.

„Děkuju,“ špitla Karolína, když dávivé reflexy na chvíli ustaly, „to už je dneska asi popátý…“

„Píchnu vám injekci proti zvracení,“ slíbila jí Lenka a vrátila se na sesternu, aby z dokumentace vyčetla, jaký lék může v případě nevolnosti pacientce podat, případně jak často.

Během chvilky se na pokoj vrátila již s připravenou dávkou. Karolína se krčila v rohu postele a ani se nehnula.

„Copak? Přede mnou se přece nemusíte stydět. Dám vám to do žíly, zadeček mi ukazovat nemusíte,“ uklidnila ji Lenka.

Než injekce alespoň trochu zabrala, prožívala Karolína krušné chvíle. Lenka k ní chodila každou chvíli. Odnášela použité emitní sáčky, nosila nové, držela Karolínu za ruku, otírala jí uslzené oči a doprovázela ji na toaletu, jelikož byla slabá jako moucha.

„Můžu vám sem přivézt toaletní křeslo, abyste nemusela chodit až na záchod,“ nabídla jí Lenka.

„Ne,“ zakroutila hlavou Karolína, „stačí, že po mně odnášíte zvratky, ještě tohle k tomu…“

„Opravdu se nemusíte stydět. Vždyť takové věci dělám běžně,“ přesvědčovala ji Lenka, až nakonec Karolína souhlasila. Sice se stále cítila trapně, ale nevolnost a únava byly mnohem výraznější, takže se přes svůj stud přenesla. Co chvíli se celou chodbou rozléhaly zvuky od dávení, vzlykání a prosby o pomoc. Kolem druhé hodiny ráno byla situace téměř neúnosná. Ordinovaná injekce proti nevolnosti zabrala jen na chvíli a bylo ještě příliš brzy aplikovat další. Lenka tedy zatelefonovala sloužícímu lékaři a popsala mu celou situaci. Po chvíli přišel, zvážil všechny možnosti a naordinoval jinou medikaci. Netrvalo dlouho a Karolíně se ulevilo. Už tolik nezvracela a byla i klidnější.

„Přála bych si vás poznat za jiných okolností,“ zašeptala, když Lenka vynášela sběrnou nádobu z toaletního křesla.

Ale uvědomila si, že ať už by si člověk přál cokoliv, osud si to stejně všechno zařídí podle sebe.

„Snažte se trochu prospat,“ doporučila jí Lenka a zavřela za sebou dveře.

„Můžete prosím nechat aspoň malou škvírku, ať vím, že jste poblíž,“ zaslechla za dveřmi.

Znovu je tedy otevřela a popřála Karolíně dobrou noc. Cítila vůči ní velikou lítost a doufala, že příští série bude probíhat alespoň o trochu klidněji.

 

Přečti si také 2., 3., 4. a 5. díl!