Pokoj číslo čtyři

Miroslava Fáčková

Přečti si napřed 1. a 2. díl!

Hned následujícího pracovního dne se kvůli přibývajícím povinnostem vše vrátilo do původních kolejí. Dana byla zaměstnána až nad hlavu a díky tomu pocity provinilosti zcela vytěsnila. Znovuobnovené líbánky trvaly jen jediný víkend, ze kterého Lenka nadále žila. Ubezpečila se, že jejich milostný vztah nadále trvá a dřívější pochybnosti též odsouvala kamsi do pozadí. Život se vrátil přesně tam, kde jej opustily před Daniným odchodem na večírek. Lenka byla poměrně spokojená, protože prázdná místa v životě dokázala zaplňovat prací a péčí o jiné lidi. Navíc sobotní milování nadále zůstávalo v živé paměti. Takže byla po letech opět spokojená.

Žádný stav věcí však netrvá věčně. Stejně tak, jako ze života mizí úsměvy, slzy, láska i nenávist, se nedávno nabytá jistota vypařila a Lenka se znovu ocitla v sevření nejistoty a pochybností. Dana odešla na pracovní schůzku. Byla sice perfekcionistka, ale také velice roztržitá, což je opravdu nepříjemná kombinace. A díky své roztržitosti doma zapomněla tašku, kterou si pokaždé na podobná jednání nosila. Obsahovala totiž vše, co bylo třeba. Tentokrát ji nechala odloženou na botníku u dveří. Lenku okamžitě napadlo, že jí bude taška na schůzce chybět. Sáhla po mobilním telefonu a vytočila Danino číslo. Ta ovšem hovor nepřijala, ač to Lenka zkoušela opakovaně. Naštěstí se Dana před odchodem zmínila, kam měla se svým klientem namířeno. Proto se bez váhání oblékla a spěchala na dané místo, aby jí tašku donesla. Bylo by velice nepříjemné, kdyby musela Dana uprostřed jednání klienta opustit, aby se vrátila domů. Kavárna nebyla sice daleko, ale jakékoliv čekání by znamenalo špatnou vizitku. Na místě byla do patnácti minut. Rozhlédla se a spatřila Danu. Nakročila kupředu, ale vzápětí se zarazila.  Něco jí na pohledu, který se jí naskytl, zaujalo. Seděla tam s nějakou ženou a něco řešily. Dotyčná osoba seděla naproti Daně a se sklopeným zrakem zírala do stolu. Dana potahovala z cigarety, mluvila tiše, ale velice důrazně. A vůbec se nesháněla po pracovní tašce… Lenčin mozek začal pracovat na plné obrátky. Viděla někdy už tu ženu? Možná jí byla povědomá, ale jistá si tím nebyla. Odehrávající se scéna byla velice podezřelá a na první pohled šlo poznat, že se rozhodně nejedná o pracovní schůzku. Lenka zapomněla na své Dana s Blankoupůvodní úmysly a s hlavou těžkou jako balvan se vydala zpátky směrem k domovu. Tam odložila tašku na botník, kde byla předtím a vrátila se k přípravě oběda. Po celou dobu jí mozek pracoval na nejvyšší možný stupeň. Neustále zápasila s myšlenkou, kterak zjistit důvod, který jí vedl k přesvědčení, že zamlklá hnědovláska bude její sokyní v lásce. Ale pokaždé se ovládla a nezačala se prodírat Daninými soukromými věcmi, přestože několikrát  její emoce málem zvítězily nad rozumem.

Dana se vrátila asi za dvě hodiny. Lenka mezitím dokončila přípravu oběda a prostřela stůl.

„Jaká byla schůzka?“ zeptala se, když na prostírání pokládala talíře s kuřecí polévkou.

Své rozčarování na sobě nedávala znát, ale chvílemi jí to dělalo opravdu velké potíže.

„Jako vždycky, nic extra. Jsem ráda, že jsem doma,“ odpověděla Dana z koupelny, kde se před usednutím ke stolu umývala.

Pak jako by nic políbila Lenku na přivítanou. Žádná zmínka o tom, že by si něco zapomněla.

„Miláčku, ta polívka krásně voní, už se mi na ni sbíhají sliny,“ usmála se a vzala do ruky lžíci.

Lenka měla ještě větší obavy. Je opravdu možné, že by jí byla Dana nevěrná? Neměla žádné důkazy, ale hloupá také nebyla. Přestože měla plná ústa otázek a minimálně stokrát je málem vypustila ven, pokaždé si to na poslední chvíli rozmyslela. Přestože jí ty myšlenky neskutečným způsobem sžíraly, nedokázala se podívat tvrdé realitě do očí. A to proto, že dokud nic nevěděla s určitostí, měla pořád naději, že se mýlí a to ji uklidňovalo. Dokázala sama se sebou bojovat celý den, aniž by si Dana čehokoliv všimla.

Ovšem v práci to už bylo nad její síly. Nedokázala se na nic soustředit. Svou práci sice stále prováděla výborně, ale nebyla to ona. Pracovala automaticky, jako naprogramovaný robot a nebavilo ji to. Když měla všechny večerní ordinace hotové, usedla k dokumentacím a začala třídit jednotlivé nálezy. Karolína Holubová v tu chvíli vyrazila na první nejistou cestu z pokoje po další sérii chemoterapie. V ruce nešla skleničku, do které si chtěla z barelu pro pacienty načepovat čaj. Holou hlavu zakrývala černým motorkářským šátkem.

„Mohla jste mi říct, já bych vám to donesla,“ oslovila ji Lenka.

„Jste hodná, ale já to zvládnu. Nechci vás zdržovat od práce,“ odpověděla.

„Vy mě přece nezdržujete. Už jsem vám říkala, že se na mě můžete kdykoliv obrátit,“ reagovala Lenka.

„Já vím, vy jste prostě anděl,“ řekla to stejné, co Lenka slyšela už mnohokrát předtím.

„Děkuju,“ usmála se Lenka tím svým vděčným úsměvem.

Ale Karolína byla vnímavá a poznala, že je něco jinak, než obvykle. Ráda říkala sestře Lence takové věci, protože byla opravdu hodná. Navíc ji ráda viděla se smát. Ale tentokrát ji ten její úsměv příliš neuspokojil, byl zvláštní, přestože rozhodně nebyl neupřímný.

„Jste dneska nějaká smutná…“ reagovala na ten výraz Karolína.

„Ne, to je v pořádku,“ usmála se opět, „potřebovala jste něco?“

„Jen vám poděkovat. Musela jste se mnou prvně mít hroznou službu. Ale jste strašně moc hodná, to je pak člověku hned líp,“ odpověděla Karolína.

„Děkuju.“

„Kdepak, děkovat tady mám já. A myslím, že vám toho hodně dlužím… Co se vám stalo?“

Lenka nechápala samu sebe. Kde se to v ní jenom vzalo? Snad proto, že poslední dobou neměla s kým sdílet svoje pocity. Nedokázala o tom mluvit se svými kolegyněmi a vlastně ani s kýmkoliv jiným. Nechtěla, aby si kdokoliv jen pomyslel, že snad mají v partnerství nějaké problémy. Nebylo ani vhodné o tom mluvit se svou pacientkou. Ale jako by jí v tu chvíli byla nejblíže a zároveň nejdál. Neznaly se natolik, aby si o ní dělala nějaké soudy, ale úplně cizí si také nebyly.

„Myslím si, že mě moje partnerka podvádí,“ vydechla Lenka a jen ztěží se snažila zadržovat slzy. Konečně ta šílená a vnitřnosti rozdírající věta vyšla ven.

„Co vás k tomu vede?“

„Viděla jsem je. Schůzku s ní se snažila maskovat prací. A já na ni trpělivě čekám, vařím a ve všem důvěřuju. No nejsem já hloupá?“

Už se slzám neubránila. Karolína jí podala kousek buničité vaty, protože to bylo jediné, co měla v danou chvíli po ruce. A mlčky Lenku sledovala. Nevěděla, co na to říct, ale bylo jí Lenky nesmírně líto. Lenka si toho všimla, proto hned dodala: „Ale tím se netrapte, neměla bych s vámi vůbec rozebírat svoje soukromí. Víte, nikdy o sobě nemluvím…“

„Já vím,“ řekla tiše Karolína, „a to je právě chyba. Měla byste myslet taky trochu na sebe, ne jen na nás ostatní.“

Lenka se na ní překvapeně podívala. Vlastně neřekla žádné moudro, ale byla první osobou na světě, kdo jí něco takového řekl. Každý s díky přijal její pomoc, ale nikdo se nezeptal, jak se cítí ona a zda také něco nepotřebuje.

„Jestli vás vaše partnerka podvádí, je hloupá. Neví, jaký poklad má doma. Kdybych já měla takovou úžasnou ženu, jako jste vy, na rukou bych ji nosila. I když teď bych toho asi moc neunesla,“ rozesmála se a tím se jí podařilo rozesmát i Lenku.

Bylo jí lépe. Karolína byla prvním člověkem na světě, kdo se dokázal dostat k Lence tak blízko. Ani její nejbližší to nikdy nedokázali. Díky Karolíně se vrátila s chutí do práce a přestala své starosti řešit.

Po příchodu z práce to na ni však opět padlo. Přestože jí to připadalo hloupé, už byla rozhodnutá. Věděla, že se to nedělá a sebe samu za tento způsob zjišťování pravdy nesnášela. Ale jedině tak měla jistotu, že se dozví to, co potřebuje vědět. Dana k ní nemusela být upřímná a ona by další hodiny a dny v nejistotě prostě nezvládla. Proto využila Danina tvrdého spánku a zmocnila se jejího mobilního telefonu. Cítila se mizerně a v první chvíli vůbec ne kvůli několika textovkám od nějaké Blanky. Bylo to proto, že si uvědomila, jak moc jí Dana důvěřovala, když neměla potřebu inkriminované zprávy smazat. A Lenka tu důvěru pošlapala. To byla celá ona, jako první vždycky vinila samu sebe. Ovšem stačilo přečtení jediné smsky, aby ten pocit provinilosti eliminovala.

„Takže takhle to bylo? Chtěla sis užít a pak dělat mrtvýho brouka?“ četla z displeje mobilního telefonu a ruce se jí třásly. Tato zpráva přišla evidentně následkem mnoha předchozích nepřijatých hovorů, na které Dana ani jednou nereagovala. Do předchozího dne, kdy se s dotyčnou ženou sešla. Doufala snad Dana, že se tím na její prohřešek zapomene? Takovou radost jí Lenka odmítala dopřát. Přes svou něžnou a milou duši totiž dokázala být velice emotivní. Nechala mobil mobilem a rozrazila dveře do ložnice. Dana sebou polekaně trhla.

„Kdo je Blanka?!“ osopila se na ni.

Dana zalapala po dechu a její bušící srdce se dalo pozorovat na obou krkavicích: „Miláčku, o čem to mluvíš?“

„Nehodláš ze mě dělat debila, že ne? Ptám se tě snad jasně, kdo je Blanka?! A netvrď mi laskavě, že žádnou neznáš!“

„Bývalá kolegyně,“ špitla.

„Šukala jsi s ní?“ vyjela na ni a naštvaně stáhla koutky úst.

„Miláčku, to přece…“

„Odpověz!“ nenechala ji zapírat.

„Jo…“ polkla, „ale přísahám ti, že to nic neznamenalo.“

I kdyby mlčela, tak by si to Lenka dala do souvislostí. Bylo velice snadné spočítat, kolik je jedna plus jedna. Okamžitě našla spojitost s večírkem a smskami, a pochopila, proč na ni byla Dana den po večírku tak milá. Šlo jen o špatné svědomí, nic víc. To jí příliš dlouho netrvalo, když se snažila jen jeden den a pak se s ní ještě v klidu sešla, jako by se nechumelilo…

„Věř mi, že miluju jenom tebe… Kdybys jen viděla, jaký psí kousky dělala na tom parketu… já přece…“ snažila se svůj prohřešek obhájit, ale Lence připadal tento způsob neskonale trapný.

„To považuješ za omluvu? Ty jsi v tom vlastně úplně nevinně, co? Tys vůbec nechtěla, to ona tě asi znásilnila,“ křičela na ni Lenka, že i sousedi museli být svědky jejich rozkolu.

„Máš pravdu, jsem ten nejhorší člověk na světě, udělala jsem šílenou věc. Ale přísahám ti, že to bylo jen jednou a už nikdy víc se to nestane!“

Lenka se tvářila jako vrah. Cítila se podvedená, naštvaná a nešťastná zároveň. Žárlila na svou sokyni a nedokázala se smířit s myšlenkou, že její partnerka dělala s jinou ženskou to, co by měla správně provozovat jenom s ní. A navíc den předtím, než se s ní jako pokrytec pomilovala! O to hloupěji se cítila, jako by byla použitým hadrem určeným k okamžitému vyhození do odpadkového koše.

„Nejsem si jistá, jestli budeš mít šanci mi to dokázat,“ zasyčela jako had.

„Miláčku, no tak…“ snažila se ji usměrnit a zlehka se dotkla její paže.

„Nesahej na mě!“ ucukla, „jsi hnusná, odporná a…. panebože, kdybych mohla, tak řeknu, že tě nenávidím!“

Pak se rozplakala, z věšáku sundala svou bundu, popadla tašku přes rameno a práskla za sebou dveřmi.

LenkaBylo jí jedno, jestli ji někdo uvidí. Potřebovala být sama a co věděla naprosto jistě, že potřebovala být bez Dany. Únavou pletla nohama po probdělé noci, ale přesto by za takových okolností neusnula. Zamířila k lesu. Procházela se kolem rybníků, pozorovala kachny a přála si být jednou z nich. Třeba by v jejich kůži nepoznala, co to je být podvedená. Zaobírala by se pouhou myšlenkou, kterak se najíst. A uměla by létat, takže by nedělala nic jiného a z výšky vypadají všechny problémy nicotně. Ale při svém aktuálním pesimistickém pohledu na život byla přesvědčena, že by se beztak narodila se zlomeným křídlem, létat by se nikdy nenaučila a každého kačera by jí přebrala jakákoliv jiná kachna, která by uměla létat…

Když se po několika hodinách bezcílného bloudění lesem vrátila domů, Dana tam nebyla. Její rozhodnutí jít jí z očí, nadšeně uvítala. Potřebovala si vše nechat projít hlavou, protože sama nevěděla, jak se k tomu všemu postaví. Nesnášela Danu za její čin, ale nedokázala si po těch letech představit, že by ji opustila. Měla ji ráda a dokázala si vybavit krásné vzpomínky, které měla na počátek jejich vztahu. Kdykoliv si některou z nich vybavila, rozplakala se a přišlo jí naprosto nemyslitelné Danu opustit. Pokaždé však znovu před očima spatřila Blanku a představovala si scénu, ke které mezi nimi došlo. A to ji naopak nutilo okamžitě sbalit kufry a odejít od ní. Tyto dva protichůdné pocity se v ní praly, soupeřily mezi sebou bez vidiny brzkého výsledku.

Dana nepřišla domů ani před Lenčiným odchodem na noční směnu. Lenka měla úplně zarudlé oči od toho, jak s krátkými přestávkami celý den proplakala. Navíc byla nevyspalá.

„Stalo se ti něco?“ snažila se zjistit kolegyně, když ji spatřila.

Nemělo smysl tvrdit, že nic, protože by okamžitě poznala, že lže.

„Já o tom nechci mluvit,“ odpověděla tedy.

„Kdyby ses potřebovala vykecat, zavolej,“ navrhla jí kolegyně a starostlivě si Lenku prohlížela.

„Jsi moc hodná, děkuju. Já to zvládnu,“ odpověděla Lenka.

Brzy se natolik ponořila do pracovního procesu, že na slzy nezbýval čas a dokonce na to ani tolik nemyslela. Kolem půlnoci se konečně na chvíli posadila. Akorát se otevřely dveře pokoje číslo čtyři a na chodbu vyšla Karolína.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se Lenka.

„Se mnou ano,“ odpověděla Karolína, „ale s vámi ne.“

„Nezlobte se, ale opravdu bych s vámi neměla mluvit o svém soukromí,“ řekla tiše Lenka.

Hlas se chodbou dost rozléhal a byla by nerada, kdyby se jejich přičiněním probudili jiní pacienti.

„Ani nemusíte. Stačí se podívat do vašich očí, aby člověk poznal, že to, o čem jste včera mluvila, byla pravda…“

Lenka na to neříkala nic. Měla pocit, že by se okamžitě znovu rozplakala, jakmile by otevřela ústa.

„Co budete dělat?“ zajímala se Karolína.

„Nemám tušení,“ pokrčila rameny Lenka.

Dál už se nebavily, bylo opravdu pozdě. Karolína si šla lehnout, protože její křehké tělo opět zlomila únava a Lenka se dál věnovala práci.

* * *

Domů se netěšila. Nejraději by byla celé dny trávila v práci, aby se s Danou nemusela střetnout tváří v tvář. Ta to zřejmě cítila stejně, jelikož na jídelním stolku nechala Lence dopis.

Miláčku,

co se stalo, to už nezměním, ač bych si nepřála nic jiného. Kdyby existoval jediný způsob, jak tohle všechno vzít zpátky, neváhám ani vteřinu a udělám to. Odjela jsem na pár dní k našim a nechám Tě přemýšlet. Chci ale, abys věděla, že Tě opravdu miluju a ráda bych strávila zbytek života po Tvém boku. Pochopím ale, pokud mě budeš chtít opustit. Ať už se rozhodneš jakkoliv, příští týden se vrátím a o všem si promluvíme.

Dana

Lenka četla dopis a po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy. Zbabělec, pomyslela si, ale na druhou stranu dala Daně za pravdu. Akorát by vše řešily pod vlivem rozbouřených emocí. Bude lepší pár dní počkat. Sama ještě netušila, jak se k tomu postaví a zda by vůbec chtěla Danu ještě vidět. Měla dva dlouhé dny volna, takže plno času k přemýšlení. Ale ani po těch dvou dnech si nebyla jistá, co vlastně chce. Doslova se těšila do práce, aby přišla na jiné myšlenky. Sledovala filmy, z nichž vyloučila všechny romantické a dojemné. Ládovala se zmrzlinou, protože to bylo tím jediným, co její žaludek v sobě udržel.

Konečně dva dny uběhly a ona se vrátila do práce. Těšila se na povinnosti. Na své pacienty, na Karolínu… Ale pokoj číslo čtyři byl prázdný.

„Kde je slečna Holubová?“ zeptala se se zatajeným dechem.

„Přece doma… Holka šikovná, zvládla to. Na poslední sérii přijde ambulantně a pak už bude chodit jen na kontroly,“ odpověděla staniční.

Lenka v sobě měla smíšené pocity. Byla na jednu stranu nesmírně šťastná, že už měla Karolína náročnou léčbu za sebou. Ale objevil se v ní takový malý náznak smutku z toho, že se s ní nestačila rozloučit.

„Ale abych nezapomněla, něco ti tu nechala. Prý za to, že jsi byla jak anděl,“ vzpomněla si staniční a z denní místnosti přinesla kytici bílých růží ovázaných červenou stuhou.

Když služba skončila a Lenka zase osaměla, opět vypluly na povrch všechny její chmury. Ale byla náhle plná i jiných pocitů. Sedla si s kyticí růží na balkon a prohlížela si v telefonu Daninu fotku. Zastesklo se jí po ní. V seznamu tedy vyhledala její kontakt a několik dlouhých minut přemýšlela, zda to zelené tlačítko se sluchátkem má stisknout, či nikoliv.

 

Přečti si také 4. a 5. díl!