Pokoj číslo čtyři

Miroslava Fáčková

Přečti si napřed 1., 2. a 3. díl!

O půl roku později

 

Celý svět se asi zbláznil. Alespoň tak to vypadalo ve městě, kam se Lenka proti své vůli po dlouhé době vydala. Byla nucena nakoupit dárek pro tchýni k narozeninám, protože Dana pořád neměla čas. Oddalovala a oddalovala, až nakonec na poslední chvíli a těsně před narozeninovou oslavou tu výpravu musela podstoupit Lenka. Příliš se zdržovat nechtěla, měla v plánu kouknout, koupit a jít. Proto se ani moc kolem sebe nerozhlížela.

 

„Sestřičko, jste to vy?!“ ozvalo se nečekaně.

Lenka se otočila a zahlédla za sebou usměvavou Karolínu.

„Páni, vypadáte úžasně!“ uznala Lenka a podala Karolíně ruku na přivítanou.

Vlasy jí začaly pomalu dorůstat a do tváří se dávno vrátila zdravá barva.

„Jsem důkazem toho, že jste nelhala, když jste mi slibovala ještě kvalitnější vlasy. Nikdy jsem neměla takhle hustý,“ křenila se a snažila se prohlížet v každé výloze.

„Já nikdy pacientům nelžu,“ ubezpečila  ji Lenka.

„Ani milosrdnou lží?“ zkoušela jí Karolína.

„Ani tou,“ zakroutila hlavou.

„Jsem ráda, že jsem vás potkala, sestřičko. Víte, nikdy jsem se nesetkala s takovým člověkem, jako jste vy… Napadlo mě, mohla bych vás třeba pozvat někam do cukrárny nebo na čaj…?“

„Jste moc milá, Karolíno, ale…“

„Prosím vás, hlavně neříkejte ne. Vždyť co je na tom špatného, už se u vás neléčím… Navíc přece vůbec o nic nejde…“

„Nejde, jenže…“

„Jde o ní, že jo?“ dovtípila se Karolína, „zůstala jste s nevěrnou partnerkou…“

„Ano,“ přikývla Lenka.

„To přece nevadí. Nebo je posezení se známou v cukrárně něco nezákonnýho“

„Vlastně máte pravdu,“ nechala se přesvědčit Lenka, „v pátek mám noční, mohla bych dopoledne.“

„Budu se těšit,“ usmála se Karolína.

Poté se jejich cesty rozdělily. Karolína zmizela za prvním rohem a Lenka zavítala do cukrárny, kde nakoupila celou krabici zákusků, v samoobsluze vybrala dobré bílé víno, v květinářství puget a v keramice nějakou „hliněnou blbost“, protože přesně na tohle si tchýně potrpěla nejvíce. Tím byla hotova a mohla se vrátit domů, aby se pustila do přípravy oslavy pro Daninu matku, když sama Dana na nic z toho neměla čas. Ale přes původní nechuť jí na rtech vykvetl spokojený úsměv a srdce jí bušilo rozrušením, protože pořád myslelo na příjemné setkání s Karolínou.

Příprava

V den schůzky byla Karolína jako na trní. Lenka se jí líbila od první chvíle, co jí viděla, byť byly její prvotní pocity zkresleny stavem, který prožívala. Nevadil jí ani ten patnáctiletý věkový rozdíl. Lenka vypadala velmi mladě a těch pár vrásek jí spíše dávalo šmrnc, než aby jí dělaly starší. Říkala, že o nic nejde, ale to nebyla zase až tak pravda. Svědčily o tom i ty hodiny strávené před zrcadlem, to množství vyzkoušených a zkombinovaných oděvů a módních doplňků. Chtěla na ní udělat dojem. Chtěla se jí líbit. Přála si, aby jakmile ji zahlédne, její srdce patřilo už jenom jí. Najednou ráda vzpomínala na pobyt v nemocnici. Dokonce i na chvíle, kdy myslela, že od samého zvracení vypustí duši. Vzpomínala na tyto chvíle s láskou, protože právě tehdy u ní seděla Lenka, držela ji za ruku a ona se díky ní cítila v bezpečí a neohrožená. Samozřejmě odbíhala i za ostatními pacienty, ale i když u ní nebyla, Karolína věděla, že tam je stále pro ni a díky této myšlence cítila, že vše dopadne dobře a ona se uzdraví. Teď už byla vyléčená, poslední testy dopadly perfektně a ona si připadala, že už má dostatek sil, aby mohla Lenku nosit na rukou.

 

I Lenka se na setkání chystala s určitým vnitřním neklidem, avšak narozdíl od Karolíny absolutně netušila, co by to mohlo být.

„Nezdá se ti, že se nějak moc nakrucuješ před tím zrcadlem?“ oslovila ji nečekaně Dana.

Lenka se lekla, jelikož o její přítomnosti neměla ani tušení.

„S kým, že se to dneska máš sejít?“ chtěla se ujistit Dana.

„S jednou pacientkou, už jsem ti to říkala,“ odpověděla Lenka a dál se věnovala přípravám.

„A nehrozí něco?“ jako by se chtěla ujistit.

Na to měla Lenka výborný recept. Kdykoliv totiž Dana sama v sobě objevila určitou pochybnost, jako by nahrála Lence na smeč. Jakákoliv podobná věta zaručovala, že bude Daně opět předhozen její nedávný úlet s kolegyní Blankou.

„Pokud vím, tak na to jsi tady expert ty. Nebo to bereš jako – podle sebe soudím tebe?“

„Snad jsem zase tak moc neřekla,“ oklepala se Dana a vrátila se ke svému nejbližšímu příteli – notebooku.

Anebo k Blance ve virtuální podobě… Lenka samu sebe přistihla, že by jí to vlastně bylo asi jedno. V hlavě měla jenom setkání s Karolínou. Brala to tak, že se schází s osobou, se kterou si vzájemně něco daly, když to nejvíce potřebovaly. Bylo to jenom mezi nimi a nikdo jiný by ten pocit vzájemného porozumění nepochopil.

 

Když Lenka došla na smluvené místo, Karolína už tam čekala. Měla před sebou šálek čaje a na druhé straně čekala káva pro Lenku.

„Moc vám to sluší,“ usmála se Karolína a aniž by si to sama uvědomila, lehce jí zčervenaly tváře.

V tu chvíli si Lenka uvědomila, že v tom zvláštním pocitu sounáležitosti je vlastně mnohem víc, než si původně myslela. Ale nedávala na sobě znát, že si toho všimla. Dál upíjela ze svého šálku s kávou a jen mlčky Karolínu pozorovala.

„Proč jste s ní zůstala?“ zeptala se po kratším tichu.

„Není jednoduchý udělat silnou čáru za něčím, co trvá už dvacet let. Ne vždycky to mezi námi bylo takový, jaký to je teď. Zažily jsme spolu moc hezký chvíle, hlavně v začátcích… ale postupem času člověk stárne, mění se a začíná se odcizovat. A to přece nemusí být důvod k tomu, aby toho druhýho opustil,“ vysvětlila.

„A nevěra není?“ zeptala se Karolína.

„Máte pravdu, je… Ale já jí to odpustila. V tomhle věku a po tolika letech by bylo směšný, kdybych se přes to nějak nepřenesla.“

 

Když dopily a zaplatily, vydaly se na procházku k řece. Po jejím proudu plavalo několik kachen a některé z nich se snažily zuřivě vylovit nějakou dobrotu. Karolína s Lenkou se na chvíli ocitly samy. Když přecházely přes most, Karolína se zastavila a pohlédla dolů. Byla zase bledá, ale jinak, než když se poprvé setkaly.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se starostlivě Lenka.

A pak ji políbila...„Jste ještě strašně mladá na to, abyste zestárla,“ řekla tiše Karolína a pohlédla Lence upřímně do očí. Chytila ji kolem ramen, jako by se bála, že upadne. A pak, bez delšího váhání, Lenku políbila…

 

Lence chvíli trvalo, než si uvědomila, co se děje. Něco podobného se jí nestalo už tak dlouho, že byla naprosto ochromená. Teprve po chvíli se odtáhla a řekla: „Proč to děláš?“

Poprvé za celou tu dobu použila tykání.

„Asi bych dneska neusnula, kdybych tě nepolíbila,“ odpověděla bez rozmyslu Karolína a opět spojila jejich rty. Tentokrát se už Lenka, byť jí rozum od celé této situace odrazoval, nebránila. Nedělala si starosti, že by je někdo spolu mohl zahlédnout. Na ničem víc nezáleželo, protože její rty byly vyprahlé, chtivé po líbání a mladičká Karolína moc dobře věděla, jak je má naplnit vášní.

 

V práci se nemohla skoro na nic soustředit. Pracovala jako naprogramovaný robot, ale myšlenkami pořád utíkala ke Karolíně, k jejím rtům a k tomu zázračnému polibku na mostě. Tváře jí hořely a chůzi měla vláčnou, div se při ní nenadnášela.

„Nejsi nemocná?“ zeptala se kolegyně, která s ní byla ve službě.

Nebylo totiž zvykem vídat Lenku v takovém rozpoložení.

„Ne, to bude dobrý,“ zakroutila hlavou a zasněně pohlédla z okna ven.

Během služby odcházela na pokoj číslo čtyři, protože jí připomínal Karolínu. Dívala se z okna, aby viděla pohled, který se jí během hospitalizace naskýtal. Nikdy dříve se ničím podobným nezaobírala a najednou jako by v tom existoval nějaký smysl.

Kolem půlnoci jí přišla textová zpráva. Přečetla si ji a zřejmě se na displej nevědomky culila, jelikož kolegyně zakroutila hlavou a poznamenala: „Já nevím, ale tohle je nějaký podezřelý. Ty někoho máš a neříkej, že ne.“

Lenka se usmála a ještě jednou si přečetla ta sladká slova: „Nemůžu spát a přeji si, aby ses mi zdála… Přeji Ti klidnou noc a posílám ještě větší pusinku, než takovou, kterou jsi ode mě dostala. Tvá K.“

 

* * *

 

Pouhé dva dny se nemohly sejít a co to způsobilo stesku. Karolína již byla opět rovnýma nohama v pracovním procesu a energicky zvládala všechny úkoly, až by jeden neřekl, že měla kdy rakovinu. A Lenka se snažila vymyslet výmluvu, kterou by naservírovala Daně, aby ji opět z něčeho nepodezřívala. Poprvé v životě by se nemýlila. Lenka se styděla, ale byla v tom až po uši, tak si žádné výčitky nepřipouštěla. Navíc měla stále na paměti, že Dana byla první, kdo do jejich vztahu zabodnul dýku. V úterý se jim konečně podařilo urvat kousek času jedna pro druhou. Karolína pozvala Lenku k sobě domů. Důkladně uklidila celý byt, připravila pohoštění a nechybělo ani šampaňské s jahodami.

„Máš to tu vážně hezký,“ uznala Lenka, když se porozhlédla po bytě.

Chtěla ještě něco říci, ale Karolína jí nenechala a nedočkavě ji začala líbat.

„Nezlob se,“ omluvila se, „ale byla to celá věčnost. Nemohla jsem se tě dočkat…“

Lenka se chápavě usmála a něžně uchopila Karolíniny tváře. Posadila se na pohovku a podala Karolíně ruce, aby si sedla vedle ní.

„Připijeme si?“ zeptala se Karolína.

Na odpověď nečekala a sáhla po jahůdce, kterou vložila Lence do úst. Sekt nalila zhruba do půli sklenky a další jahůdku ponořila do lehce perlivé tekutiny.

„Vím, že to bude asi těžký, když jsi ještě vdaná… Ale přála bych si, aby nás dvě nic nerozdělilo,“ řekla Karolína smutně.

Lenka ji objala a podívala se jí do očí.

„Já to nějak zařídím, ano? Dej mi čas…“ slíbila jí.

Pak vypustila z hlavy všechny starosti, všechny myšlenky, výčitky i pochybnosti a nechala se od Karolíny líbat. Karolína jí seděla na klíně a nepřestávala se věnovat Lenčiným rtům krku i ušním lalůčkům.

„Strašně moc po tobě toužím,“ zašeptala a tiskla se více k Lence, „jsi tak nádherná…“

Lenka byla v sedmém nebi. Nechala se líbat a dokonce Karolíně povolila prozkoumat okolí jejích ňader. Sama zajela Karolíně pod tričko a hladila je. Její bradavky byly okamžitě v pozoru a začaly toužit po líbání. Ale Lenka se na víc ještě necítila. Karolína jí připadala tak křehká… Připadalo jí, jako by byla z cukru a mohla se pod vlivem jejích polibků rozpustit. Toho dne dál, než k líbání a jemným dotykům nezašly. Ale i to stačilo bohatě ke stavům malátnosti pramenící z nenadálé zamilovanosti.

 

* * *

 

„Dneska večer bychom mohly zajít do kina, co myslíš?“ napadlo Danu, když se Lenka vrátila domů z tajné schůzky.

„Abych řekla pravdu, tak se mi moc nechce,“ přiznala se Lenka, ale důvod neprozradila.

„A můžu tě pozvat aspoň někam na večeři?“ zkusila štěstí v jiné sféře a láskyplně se k Lence přitiskla.

„Můžeš uvařit,“ odpověděla Lenka a předstírala zaneprázdněnost.

Dana neprotestovala. Asi jí chtěla udělat radost. Dojela nakoupit, aby opatřila chybějící ingredience a začala kouzlit hotové gastronomické orgie.Romantická večeře

„Nemusíš to tak přehánět,“ podotkla Lenka, když spatřila, co všechno se odehrává v kuchyni.

Ale Dana byla připravena si ten den užít stůj co stůj. Připravila předkrm v podobě zapečené bagetky s rukolou a sýrem, hovězí steak s hranolky, které tvořila sama z brambor a jako dezert piškot plněný vanilkovou zmrzlinou. Dala si s tím opravdu práci, což Lenka ocenila. Povečeřely spolu a kolem deváté se odebraly do ložnice. Dana se roztouženě přitiskla k Lence, políbila ji a v dlaních sevřela její ňadra. Lenkou projela vlna vzrušení, ale pak se zarazila.

„Já nemůžu,“ zašeptala.

„Ale miláčku… vždyť už to je tak dlouhá doba… asi se zblázním, jestli mě necháš ještě čekat,“ zakňourala Dana.

Byla přesvědčena, že se Lenka vyhýbá milování z toho důvodu, že jí ještě neodpustila nevěru. Ale byla vedle jak ta jedle. Nemohla se s ní milovat, protože měla plnou hlavu Karolíny. A sex s vlastní partnerkou by paradoxně považovala za zradu vůči ní.

 

* * *

 

Ale milovat se samozřejmě chtěla. Jenže ne s Danou. Když Karolínu navštívila podruhé, věděla, že k tomu dojde. Ač si pořád dokola opakovala, že to není správné, nesmírně po tom toužila. A čím víc si společné chvíle odpírala, tím více ji chtěla.

Dech se jí zatajoval, když Karolínu ve svitu svíčky pomalu svlékala a postupně odhalovala její partie. Byla tak krásná… Sama se před ní styděla, protože se bála, jakým způsobem se věkový rozdíl mezi nimi projeví . Ale ukázalo se, že šlo o zcela zbytečné obavy, protože Karolína očima hltala každý záhyb Lenčina těla a nesmírně ji vzrušovalo. Když se jedna před druhou ocitly zcela nahé, zachumlaly se do jedné peřiny a tiskly se na sebe. Horká těla se o sebe třela a ani jedna z nich nešetřila vášnivými polibky. Nešlo ani o pocity uspokojení, ale o vzájemnou sounáležitost a pochopení, něhu a laskavost…něco, co by se dalo popsat jako „emocionální orgasmus“. A krátce na to, když hvězdy zasypaly nebe a měsíc prosvítil jejich lože svou září, se pod vlivem polibků a něžných dotyků objevilo i to skutečné vyvrcholení.

„Miluju tě,“ vzdychla Karolína a položila hlavu do Lenčina právě uspokojeného klína.

 

Přečti si také 5. díl!