Proč si nezačínat s nejlepší kamarádkouPřinášíme vám dva pohledy na věc od dívek, kterým se nevyplatilo zamilovat se do své nejlepší kamarádky. Je to sice jednoduché v tom, že ji nemusíte většinou složitě balit, na druhou stranu je to nebezpečné v tom, že když se vám to vymkne z ruky, těžko se pak vrátít zpět k přátelství.

Prvně si přečtěte, co si o tomto tématu myslí Tereza  a jaká je její zkušenost.

Tereza (26): Lepší je nechat kámošku kámoškou

I v téhle příšerné zimě, si určitě umíte představit krásný slunečný den.Právě končí pauza na oběd, do školy se Vám už nechce vracet. „Co teď?“ Jít do města s nejlepší kámoškou se zdá jako správná volba. Bude to určitě zábavnější než poslouchat ty „kecy“ obstarožní matikářky. Pokaždé, když spolu někam vyrazíte, smějete se jak puberťačky. Vždy si máte o čem povídat. Rozeberete trable, trapné rodiče a šílené spolužačky, co pořád blbě komentují každé Vaše zaškobrtnutí. Je to super. Jenže.. Jednoho dne, zrovna když se držíte za malíčky a štrádujete si to po hlavní třídě, si uvědomíte, že Vás nebaví jen provokovat kolemjdoucí, kteří nedokáží zakrýt rozpaky nad dvěma holkama, ale že Vás hlavně baví to, že držíte právě její malíček! V tu samou chvíli si zákonitě řeknete: „To je nesmysl. Je to moje nejlepší kámoška, zná mě už sto let. Přeci bych si s ní nemohla nic začít. Vždyť se jí líbí kluci, ani by mě nechtěla.“ A rychle myšlenku na cokoliv překračujícího přátelství zasunujete hluboko do podvědomí.

Všechno klape, jako dřív, jen vzpomínky na hezký jarní den se čím dál častěji vracejí. Až jednou, když trávíte odpoledne obvyklým způsobem – rozpláclá na koberci, hlavu v jejím klíně, necháváte si malovat cizí obličej na ten svůj a je vám fajn, vlastně víc než fajn, se osmělíte, zvednete se na loktech a dáte jí letmou pusu. Zkoumavě na Vás hledí, říká si: „Myslela to vážně? Co blbne?“ A pak – pak Vám tu pusu vrátí. Je to krása, žádný spěch, pomalu a jemně zkoumáte, co všechno si můžete dovolit…

Druhý den ve škole je to jako studená sprcha. Známý smích nezvoní po celé třídě, sedí sice vedle Vás, ale jako by tam nebyla. Přemýšlí, je v jiném světě a Vy už do něj nějak nezapadáte. Je to jako když se Vám ztratí jeden dílek puzzle. Obrázek vypadá skoro stejně, ale změnil se malý detail. Dny ubíhají, pomalu začíná mluvit, ale jen o běžných věcech, o písemkách, o počasí. Po čase se otevře víc, začíná svítat naděje, ale ne na dlouho, rozpovídá se .. Má nového kluka. Paráda! A je to všechno v nenávratnu.

Máte pocit, že Vám mluvím z duše? Mluvím, z té své. Stalo se mi to, bylo mi 15, kluka jsem ještě neměla, nebylo čím přispět do mlýna, když se rozebíral sex. Týna byla okouzlující, smějící se bytost. Nikdy neměla špatnou náladu. Nudu neznala. Věčně nás vyhazovali za dveře se slovy: „Vraťte se, až se uklidníte.“, jelikož náš řehot rušil celou třídu. Trávily jsme spolu každou volnou chvíli. Svěřovaly si své pocity, pomáhaly si. Pomalu jsme se poznávaly i intimně. Nemilovali jsme se, ale díky ní vím, jak reaguje mé tělo na polibky na krku, líbání ušních lalůčku, hlazení v rozkroku.. Patřilo to k vývoji, poznávání, hledání..já ani nevím, proč se to stalo, ale stalo se. Terezina zkušenostVšechno šlapalo jako dřív, nemluvily jsme o tom. Jednoho dne mi ale došly síly, dávala jsem do našeho přátelství všechnu energii, kterou jsem měla. Ale nedostávala jsem ji zpátky. A tak jsme se jednoho dne rozešly. Já se rozešla s ní. Nebyl to rozchod dvou partnerů, byl to rozchod dvou kámošek, ale šíleně – šíleně – to bolelo. Spoustu dní jsem chodila jako mátoha, plakala jsem, vyrovnávala se se ztrátou.

Nedokázala jsem kolem ní jen tak chodit, dlouho mi mé přesvědčení nevydrželo a tak jsme zase daly „dohromady“. Ale už to nikdy nebylo jako dřív. Byla mezi námi jakási neviditelná zeď, která všechno komplikovala. Dostudovaly jsme spolu, bok po boku udělaly maturitu, zvládly přijímačky na vysokou školu, bydlely spolu na kolejích.. Vzájemné spojení však zmizelo, nedalo se už říct „To jsou nejlepší kámošky.“ Už ne. Dnes se skoro nevídáme, sice si slibujeme, že zajdeme na kafe, ale nikdy to nevyjde, nehodí se to jí nebo mně…

Jak tedy odpovědět na otázku: „Zamilovat se do nejlepší kamarádky?“

Jednodušeji to sice zní, než se dělá, ale odpověď je (dle mě jednoznačná) „Ne!“

Nejlepší kámoška je totiž jen jedna, už nikdy se Vám nepovede takovou najít. Ta nit, která Vás k sobě váže, je tenká a když se jednou přetrhne, už nepůjde svázat. A když náhodou ano, zůstane na ní uzel, který bude vždy vidět. Lepší je nechat kámošku kámoškou – aspoň se jí budete moci svěřit, že se Vám líbí ta a ta holka a že nevíte, jak ji oslovit ;).

 

Karolína (25): Ztratila jsem víc než jen jedno přátelství

Je to přece tak jednoduché zamilovat se do někoho, kdo je vám nejblíž na světě, kdo vám rozumí a kdo je vám ochoten vždy pomoct. Jenže člověk by se měl rozhodnout, jestli mu přátelství opravdu stojí za tu oběť, kterou láska nebo zamilovanost v takové situaci vyžaduje. Zvlášť, když v sázce není jen přátelství.

Mám s tím dost bolestnou zkušenost a kupodivu není ani z teenagerských let a nejedná se ani o klasické zlomení srdce od heterosexuálky. Končila jsem vysokou školu a brigádně jsem pracovala v jedné gay friendly kavárně. Byla jsem zadaná, ale dělaly mi dobře všechny ty lačnící pohledy od slečen a žen, které k nám přišly posedět.

Přítelkyně si mě často hlídala a do kavárny chodila se svojí partou. Její kamarády jsem příliš v oblibě neměla, ale postupem času jsem si nacházela cestu k výstřední Markétě a dalo by se říct, že se stala i mou nejlepší ženskou kamarádkou. Nikdy mě nebavilo diskutovat o botičkách a řasenkách, takže jsem vždy měla spíš klučičí kamarády a mezi ženami jsem lovila jen do postele a na lásku. Markéta z party vyčnívala už jen tím, že byla tak nějak umělecky a alternativně založená, vegetariánka v květovaných košilích a obřích pohorkách, které možná pocházely z babiččiny skříně nebo aspoň sekáče, ale právě to společně s propíchnutým obočím a rtem z ní dělalo atraktivní osobnost, ne jen nějakou tuctovku. Markéta byla natolik alternativní, že se ani nezabývala kategorizováním svojí sexuality, jednou skončila v posteli s mužem, jindy s ženou, leckdy se pochlubila i se zážitkem z trojky nebo čtyřky.

S přítelkyní jsem si přestala rozumět, ne snad kvůli Markétě, ale zjistila jsem, že nás spojoval spíš sex než společné zájmy a navrhla jsem jí rozchod. Pavla to nepřijala zrovna s nadšením, ale nechodily jsme spolu moc dlouho a nakonec se ve víceméně dobrém rozešly. Parta tím zůstala skoro nedotčená, scházívalo se nás 7 nebo 8 a vztahy tam byly různě promíchané. Začala jsem s Markétou podnikat víc soukromých večírků a často jsme se provokovaly, škádlily a flirtovaly spolu. Markéta to nejspíš brala jako hru, u ní se nic moc vážného očekávat nedalo, ale já jsem se do ní začala postupně zamilovávat a snažila jsem se proti tomu všemožně bojovat. Nechtěla jsem náš vztah nijak narušovat a hlavně mi vyhovovalo mít ji jako kamarádku. Věděla jsem, že od ní se dočkám maximálně občasného sexu a stejně tak jsem věděla, že už nechci nic mít s někým z party.

Stejně jsem si ale nemohla pomoct a po jednom divokém večírku jsem skončila s Markétou v posteli. A ještě s Pavlou. Ano, se svojí bývalou přítelkyní a zároveň i s nejlepší kamarádkou. Markéta to celé vedla, určovala a dirigovala, kdo bude co komu provádět a my ji s Pavlou v alkoholovém a marihuanovém opojení poslouchaly. Byly tam dokonce pasáže, které si ani nepamatuji, až zpětně se mi hlavou mihly krátké výjevy. Ke všemu došlo u mě doma a když jsem se ráno probudila, zůstala jsem pod peřinami sama, holky mi akorát vyjedly ledničku a zmizely.

Karolínino ráno po osudové noci

Druhý den jsem se tak styděla, že jsem se neodvážila ozvat se ani Markétě, ani Pavle. Nebyl to můj styl a hlavně jsem nevěděla, co bude následovat. Bude mi to Pavla vyčítat? Bude mi to Markéta předhazovat? Jenže v kavárně se neukázala ani jedna z nich. Ani další den. Přišlo pár holek z party a bylo mi potvrzeno, co se dalo očekávat. Zbytek víkendu strávily Markéta a Pavla společně. Začala jsem se užírat a přemýšlet, komu z nich dvou vlastně chci udělat hysterickou scénu. Nalhávala jsem si, že to Pavla udělala naschvál, aby se mi pomstila za to, že jsem první krok k našemu rozchodu udělala já. A vsugerovala jsem si, že to udělala naschvál i Markéta, abych se do ní ještě víc zamilovala a ona si mě tak k sobě připoutala.

Když se mi pak Markéta ozvala, myslela jsem, že si ze mě střílí snad celý svět. Dělala, jakoby se nic nestalo, smska byla prošpikovaná smajlíky jako obvykle a ptala se, jestli bych jí nepůjčila svůj fotoaparát. Nevěděla jsem, jestli je to jen hra nebo jestli má i ona okno a nepamatuje si, co se stalo. Domluvily jsme se na schůzce, kam Markéta přišla s plnou náručí sebevědomí jako vždy, políbila mě na tvář a sama určila téma, o kterém se budeme bavit. Nemohla jsem to vydržet a vyjela na ni, že chci vysvětlit to, co se stalo onen večer a chci vědět, jestli pokračuje v mileneckém vztahu s Pavlou. Markéta prohlásila, že s Pavlou žádné plány nemá, že mě přece nikdo k ničemu nepřemlouval a víc se o tom nechtěla bavit. Během hovoru jsem jí já naivka samozřejmě vyznala lásku a chtěla vědět, jestli má tedy nějaké plány alespoň se mnou. Neměla.

Pro ni se tu noc opravdu nic zvláštního nestalo, prostě jsme se jen ve třech pobavily. Chtěla, aby naše přátelství pokračovalo beze změny, k mé zamilovanosti řekla jen tolik, že ji to mrzí, ale že si je jistá, že je to jen chvilkové poblouznění a že mě to brzo přejde.

Jenže já se s tímhle smířit nedokázala, opětovně jsem na ni naléhala, navrhovala jí společnou budoucnost, vyznávala jí lásku, ale k ničemu to nebylo. Věděla jsem, že o Pavlu nejde, ta to ovšem taky docela prožívala a pro jistotu přestala chodit do naší kavárny. Parta se podle toho zařídila a přestala k nám, resp. za mnou chodit taky. A Markéta mi dala ultimátum, že pokud se nedokážu znova chovat normálně a přestat ji „otravovat s nějakou láskou“, bude lepší, když se prostě přestaneme vídat.

Tehdy jsem to nesla hodně špatně, přestala jsem jíst a místo toho jsem vždy během pracovní doby stáhla třeba láhev vína nebo vypila čtyři pět panáků ginu. Škola šla tehdy taky stranou a vzpamatovala jsem se až tehdy, když mě z kavárny vyhodili. Trvalo to asi čtvrt roku, než jsem se ze všeho vzpamatovala, začala zase pracovat na diplomce a chodit zpátky mezi lidi. Markétu jsem od té doby zahlédla jen jednou v tramvaji, odjela na stáž do Francie a už jsem pak o ní neslyšela. S nikým z party už se taky nestýkám a byla to pro mě hodně nepříjemná a cenná zkušenost. Někdy si říkám, že ta osudová noc by konečný výsledek stejně moc neovlivnila, Markéta by se mnou nikdy chodit nezačala a mně by tak jako tak zbyly oči pro pláč. Teď se bojím si někoho připustit víc k tělu a kamarádství hledám opět raději u mužů. Vím, že není všem dnům konec a že jsem ještě mladá, ale nechci už stejnou chybu udělat znovu. Milovat nejlepší kamarádku? Ne, díky. Zajímalo by mě, jak by vypadal takový příspěvek od Markéty…

 

Máte naopak dobrou zkušenost s happy endem? Podělte se o ni, napište nám svůj příběh přes kontaktní formulář!