Pokoj číslo čtyři

Miroslava Fáčková

Přečti si napřed 1., 2., 3. a 4. díl!

Lenčino chování začalo připadat Daně podezřelé. Zpočátku odmítání společných chvilek v jejich posteli přisuzovala tomu, že se na ni zkrátka pořád ještě zlobí. Ale když se do Lenčiných tváří vrátila barva, celé dny se potutelně usmívala a dokonce si chvílemi prozpěvovala, začala nad tím více přemýšlet. A když náhle jednoho večera napsala Daně zprávu, že toho dne domů nedorazí, okamžitě pochopila, o co jde. Cítila se zlomená, ale domnívala se, že není v pozici, aby mohla Lence cokoliv vyčítat. Jen přemýšlela nad tím, zda si tímto chováním její partnerka cosi dokazuje, či Danu trestá anebo hůř, že se opravdu zamilovala. Této možnosti se bála nejvíce, jelikož si nedovedla představit po dvaceti společných letech, že by od sebe odešly. Snad by jí tolerovala i příležitostný sex s někým jiným, kdyby do toho nepletla city.

Lenka přišla časně ráno, zaplula rovnou do sprchy...Lenka přišla časně ráno, zaplula rovnou do sprchy a v koupelně strávila nepochopitelně dlouhý čas. Dana už nespala. Respektive, nespala vůbec, protože se jí hlavou honilo tolik myšlenek, že jejich následkem ji začala bolet hlava a to už nemohla tuplem usnout. Čekala, až Lenka opustí koupelnu, aby si s ní mohla promluvit. Ale ta se k tomu neměla. Jakmile dokončila hygienu, začala si vyměňovat s někým smsky. Dana to poznala podle způsobu mačkání tlačítek. Lenka sice měla vypnuté zvonění, ale Danu tím rozhodně neobalamutila. Když konečně vyšla ven, Dana k ní přistoupila. Pohlédly jedna druhé do očí. V těch Lenčiných se odrážela jiskra po milostném vzplanutí, lehce zakalená výrazem provinilosti. Dana měla na jazyku tisíc slov… ale ani jedno nevypustila z úst. Jen nevěřícně zakroutila hlavou a odešla zpátky do ložnice. Tam dlouho plakala do polštáře a svůj úkryt opustila teprve tehdy, když zaslechla bouchnutí venkovních dveří.

Lenka se opravdu cítila provinile. Ale mnohem intenzivnější byla láska, kterou zrovna prožívala. Snažila se stále zdůvodňovat všechny hodnoty, v hlavě si sumírovala všechna pro a proti a dělala to proto, aby se necítila morálně nesvá. Na druhou stranu jí rozum připomínal těch společných dvacet let, během kterých se sice s Danou odcizily, ale k závažnému škobrtnutí došlo pouze jednou. A to jí teď oplácela, aniž by to předem plánovala. Měla po jejím boku všechno a mnozí by ji za pletky s Karolínou odsuzovali. Ale právě ta vášeň, touha a zvýšená hladina hormonů štěstí jí v tom zaběhnutém vztahu chyběly.

* * *

Jako má každý vztah určitý vyměřený čas, pak i chvíle nezkrotné vášně a vše naplňujícího štěstí mohou trvat různě dlouho. Lenka přemýšlela, zda to není trest. Jednoho dne začala Karolína masivně krvácet z rodidel. Byl to boj o život. Volání RZP, odjezd na gynekologii, kde Karolíně udělali tamponádu. Chtěli si ji tam nechat, ale Lenka je přesvědčila, aby Karolínu převezli k nim na oddělení. Myslela to dobře. Hodlala o ni pečovat a věděla, že když bude hospitalizována přímo u nich, dostane se jí té nejlepší péče. Navíc věděla, že bude moci být pořád s ní. Vyšetření, která měla zjistit příčinu krvácení, mohli udělat i od nich.

Její kolegyně však moc nadšeny nebyly. Staniční si dokonce vzala Lenku stranou.

„Ví, žes to myslela dobře. Ale uvědomuješ si, co vlastně děláš?“ mluvila jí do duše.

„Co je na tom špatného?“ nechápala Lenka.

„Nevím, jestli jsi to postřehla, ale všichni o vás dvou vědí… Jak k tomu přijdou ostatní pacienti?“ namítla staniční.

„Ubezpečuju tě, že se ke všem budu chovat stejně, starat se o ně stejnou měrou. Pochop mě, chci pro ni jen to nejlepší, když…“ nedopověděla to, protože se rozplakala.

Byla vystrašená a tušila, že to krvácení nebude jen tak. Snažila se uklidňovat tím, že důvodem byla pouze prasklá cévka, nic víc.

„Dobře,“ přikývla staniční, „už to necháme, jak to je. Ale pro příště. Takhle bude muset jezdit na převazy a výměnu tamponády každej den, kdežto kdyby ležela tam, nikam by dojíždět nemusela.“

Lenka byla u Karolíny pořád. Když zrovna nesloužila, seděla u její postele, povídala si s ní, předčítala jí. Doma vařila nejrůznější laskominy, aby Karolína nemusela jíst pořád jenom nemocniční stravu. Výsledky vyšetření bohužel potvrdily to nejhorší, čeho se Lenka obávala.

„Je mi to líto, Lenko,“ zašeptala staniční, „ale má toho plný břicho. Tumorové markery z krve narostly naprosto šíleně a uvnitř jí to všechno prorůstá. Primář Sojka říkal, že už když ji operovali, tak to byl příšernej nález a měli co dělat, aby všechno odstranili. Strašně rychle jí to roste, je mladá.“

Lenka ztěžka dosedla na židli a rozplakala se. Chvilku potřebovala sedět a vzpamatovat se, než mohla zase navštívit pokoj, kde Karolína ležela.

„Má nějakou šanci?“ zeptala se.

„Je mi líto,“ zakroutila hlavou staniční.

Lenka byla na podobné případy zvyklá. Ale nikdy předtím nebyla svědkem toho, aby umíral někdo natolik blízký, milovaný… Byla kvůli Karolíně silná a starala se o ni. Věděla, jak vše dopadne, ale jí pořád dávala naději, aby poslední týdny jejího života měly alespoň nějaký smysl.

Jak šel čas, všichni si na stav událostí zvykli. Pokoj číslo čtyři se stal Karolíniným novým domovem a personál její rodinou. Lenku trápilo, že nikoho jiného Karolína neměla. A často si říkala, že by přece její biologická rodina měla vědět, kde se Karolína nachází a v jakém stavu. Dostala další druh léčby, nádor se rozhodli ozařovat lokálně. Navíc brachyterapii spojili s dalším druhem chemoterapie. Karolína byla opět bez vlasů. Nádor jí prorůstal do tříselných uzlin, takže z toho důvodu jí otékaly nohy a byla prakticky upoutána na lůžko. Trápily ji mnohdy až nesnesitelné bolesti, které musely být tlumeny opiáty, jelikož nic jiného už na ně nezabíralo. Přesto Karolína neztrácela naději a doufala, že se vše dá do pořádku. Měla Lenku a to byl přece ten největší důvod, pro který by mohla žít.

Když jednoho dne Lenka zaskočila do Karolínina bytu zalít květiny, napadlo ji, že se podívá po nějakém kontaktu. Mezi dokumenty našla notýsek, který obsahoval potřebné informace. Opsala si adresu, kde měla bydlet její matka a notýsek zavřela. Poté vyrazila na zmíněné místo…

Karolínina matka byla velice elegantní žena. Bydlela v prostorném bytě a na první pohled bylo znát, že peníze opravdu řešit nemusí. O to větší kontrast proti tomu, jak skromně žila Karolína a stačilo jí to. Lenka uvnitř nebyla, ale tyto byty znala, když svého času vypomáhala mezi službami v domácí péči a jezdila k nemocným domů.

„Co si přejete?“ zeptala se žena.

„Já jsem Lenka Mrázová, přítelkyně vaší dcery Karolíny,“ představila se.

Jakmile tu větu dořekla, matka se jala zavřít dveře.

„Počkejte,“ zarazila ji, „Karolína je v nemocnici. Má rakovinu…“

Vypadalo to, že se s ní cosi pohnulo. Dlouze pohlédla Lence do očí, ruce se jí roztřásly, dech zrychlil… ale během půlminuty opět uchopila kliku a svůj předchozí záměr dokončila.

Lenka byla zklamaná, ale na druhou stranu si říkala, že udělala, co považovala za nutné. Snaha byla a více pro danou věc udělat stejně nemohla.

* * *

Ale Lenka nakonec paní Holubovou podcenila. Zřejmě si vše nechala projít hlavou a jednoho dne se objevila u nich na oddělení. Lenka toho svědkem nebyla, protože neměla službu a musela si zařídit mnoho důležitých věcí, na které neměla poslední dobou příliš času. Ale dozvěděla se to hned, jakmile se vrátila.

„Ty jsi za ní byla, viď?“ zeptala se Lenky.

Přikývla. Čekala, že na ní bude Karolína naštvaná. Popravdě nevěděla absolutně nic o tom, co se mezi nimi odehrálo. Čekala, že ji bude nesnášet. Ale Karolína se usmála a tiše řekla: „Děkuju.“

„Bylo to v pohodě?“ zadoufala Lenka.

„Jo i ne. Jsou věci, který se mezi náma nikdy nezmění. Jsem ráda, že tu byla, a že mě viděla takhle,“ ukázala na své tělo, které se nepopsatelně lišilo od toho, jak vypadalo předtím, „ale díky ní jsem si taky uvědomila, že jedinej člověk, na kterým mi záleží, jsi jenom ty, beruško.“

Nahnula se k nočnímu stolku a ze šuplíku vyndala obálku. Podala ji Lence se slovy: „Tohle si přečti, až budeš doma.“

„Přece si můžeme o všem popovídat…“ namítla Lenka a byla zmatená.

„Jsou věci, které se mi říkají těžko, tak je lepší o nich psát,“ vysvětlila Karolína.

* * *

Lenka obálku rozlepila okamžitě, jak opustila pokoj. Obsahovala formulář k uzavření registrovaného partnerství a vedle byl přiložen krátký dopis:

Beruško moje,
pokud se z toho někdy dostanu, budu si přát jen jednu věc. A to, abys opustila Danu. Protože s Tebou mám velké plány a ona v nich figuruje jenom jako účastník „rozvodového řízení“. Miluju Tě a vždycky budu!

Tvá Karolína

Lenka neměla daleko k slzám. Vzkaz četla stále dokola, chvíli se usmívala, chvíli zoufale hleděla před sebe, protože si nesmírně přála, aby se její žádost naplnila, ale obávala se, že tomu tak osud nechce.

Když došla domů, vyvenčila Bárnyho a něco málo snědla. Měla v plánu, že si s Danou promluví. Zatím vedle sebe žily, ale každá obývala jiný pokoj. Vycházely spolu, jak jen to šlo, protože prvotní návaly rozbouřených emocí se již zklidnily. Dana byla rozumná a nevyhazovala Lenku z bytu, který sice patřil jí, ale na chodu domácnosti a nákupu vybavení se dlouhodobě podílely obě. Bylo by těžké vyčíslit, co vše které z nich patří, ale neřešily to. Důležité bylo, že si vzájemně nepřekážely, přestože už spolu jako partnerky nežily.

Když si uvařily kávu a pohodlně se usadily na pohovku, aby probraly záležitosti ohledně jejich rozluky, zazvonil telefon. Lenka poznala, že jde o hovor z práce.

„Promiň, tohle musím vzít,“ vysvětlila a odešla telefonovat do jiné místnosti.

Volala staniční.

„Lenko, Karolína tě u sebe potřebuje. Je neklidná, prý se bojí a chce tě vedle sebe. Můžeš přijet?“

Okamžitě přislíbila, že přijede a rozrušeně se začala oblékat.

„Promiň, probereme to později, musím jít,“ vyhrkla a hrnula se ke dveřím.

Dana típla cigaretu a řekla: „Já tě tam hodím.“

Na místě byly do deseti minut. Lenka okamžitě zamířila za Karolínou. Ta ležela bezvládně na posteli a lékař zrovna prováděl diagnostiku smrti.

„Je mi to líto,“ řekl, „vypadá to na plicní embolii, zbytek ukáže pitva.“

Fonendoskop si položil přes rameno, sundal z rukou gumové rukavice a opustil pokoj.

Lenka ztěžka dosedla na kraj postele. Položila ruku na Karolínino zápěstí a rozplakala se.

„Ani jsem ti neřekla ANO,“ vzlykla.

Seděla u ní a plakala. Netušila, jak dlouho tam byla, než se ve dveřích objevily kolegyně.

„Lenko, nezlob se, ale budeme muset…“

„Já vím,“ přikývla.

Jakou cestu mělo podstoupit Karolínino tělo, to Lenka moc dobře věděla. Ale víc ji zajímala duše. Otevřela okno, jako to dělala vždycky, když jí někdo zemřel. Pak odešla.   
Pokoj číslo čtyřiStála před budovou a dívala se směrem k otevřenému oknu. Přála si, aby Karolínina duše našla cestu ven. Někam, kde nebude už nikdy cítit bolest… Byly spolu krátkou dobu na to, aby se dostatečně poznaly. Ale dost dlouhou k tomu, aby dokázaly jedna druhé dát to, co nikdo jiný nedokázal. I kdyby šlo o pouhý den, hodinu, vteřinu… Lenka věděla, že jakýkoliv vyměřený, sebe kratší čas bude tou nejdelší epizodou v Lenčině srdci, myšlenkách i vzpomínkách. Sedla si na lavičku pod chátrající břízu a rozplakala se. Dana stála opodál. Potahovala ze zapálené cigarety a odevzdaně čekala, co se bude dít. Když viděla plačící Lenku, něco se v ní pohnulo. Nedokázala ji nenávidět. Dosud uměla nenávidět jen samu sebe. Přistoupila k ní a posadila se na druhý konec lavičky. Podala Lence papírový kapesníček, aby si mohla setřít slzy z očí. To ji rozplakalo ještě mnohem víc. Chvíli tam ještě vedle sebe seděly. Lenka vzlykala, Dana se sklopeným zrakem do země sledovala lezoucí mravence a poletující zelený list. Pak se Lenka hlasitě vysmrkala a uplakaným hlasem do ticha řekla:    „Provinila jsem se víc…“

Dana na ni tázavě pohlédla.

„Tebe k nevěře přiměl momentální chtíč. Ale mě opravdová láska…“ vysvětlila.

Jakmile řekla slovo láska, opět se hlasitě rozvzlykala.

„Provinila jsem se víc,“ zajíkala se, div se vlastní bolestí nezadusila.

Dana ji soucitně objala a stiskla v náručí.

Když odcházely, Lenka se ještě několikrát otočila směrem k budově. Zapadající slunce se odráželo ve skle od otevřeného okna na pokoji číslo čtyři a Lenka si představovala, jak Karolínina duše pluje po jeho paprscích a míří do rudých červánků, které jí budou navždy připomínat Lenčiny polibky plné lásky.