Večer v opeře – Sabine

Darovaný lístek na čtvrteční operní představení visí na lednici pod magnetkou z prosluněného Madridu. Letošní léto strávené pod žhavým sluncem zanechalo na mé právě mlékem natřené kůži patrné stopy. Je příjemné ušetřit za solárko a moci si nechat ušít nové večerní šaty se splývavou sukní s hodně hlubokým rozparkem. Rajcuje mě, když při každém kroku zahlédnu krajkový lem podvazkových punčoch.

Někomu to může přijít nechutně sexistické, pokud ano, nemusí se dívat. Dlouhý zástup za ním sklouzne svým zrakem k odhalenému stehnu. Pokud mám hodně rozvernou náladu, tak přes černý lem přetáhnu červenou mašli upevněnou na elastické růžové pásce. Při drobném kroku není vidět celá, jen kousek vykukuje zpod saténových šatů na úzkých ramínkách s vypuštěnými zády. Ten kousek nadýchaného k zemi sahajícího sexu budu mít zítra večer na sobě.

Vzrušení z dlouho plánované kratochvíle kazí rozchod s ex miláčkem. Přistižení v naší posteli s… Ne, nemohu na to jméno ani pomyslet, natož ho vyslovit. Slza stéká po hladké tváři. Vystěhované věci uvolnily tolik místa, které nebude snadné zaplnit, a to nejen v šatníku, ale hlavně pod hrudním košem.

Druhý lístek původně visící na lednici zmizel s posledním zavřením dveří a já mám teď dilema, zda jít či nejít. Nevím, jestli dokáži ustát případné shledání, na druhou stranu tu visí ty nádherné šaty, a to nemluvím o pravidelném navštěvování fitka doprovázeného hladovými večery s knížkou v ruce.

Musíš jít – hučí do mě Marie od vyzvednutí modelu, který by ráda prezentovala na své chystané módní přehlídce. Po návštěvě opery si tak užijí minimálně procházku po vyvýšeném molu v doprovodu vedle stojících naleštěných lodiček.

Nekonečná noc plná přemítání, zda jít či nejít, podpořená nespočtem otrhaných okvětních lístků umírajících kopretin, po nichž přišlo počítání oveček, jež šly spát pár hodin před rozedněním.

Naštěstí dnes nejdu do práce, mám naplánovaný rozmazlovací den, manikúru, pedikúru, vířivku, masáž, oběd s Marií, nakonec kadeřnici a kosmetičku. Večer mi budou k nohám padat muži a možná i některé ženy. Dnes je mi to jedno, které pohlaví přijde dřív, to vyhraje. Mám na to chuť, tak to budu mít. Jenom nevím, zda je opera nejlepší místo na smyslů zbavené řádění. Není místo ani situace, kterou nejde nevyužít k této bohulibé činnosti. Zda měl bůh na mysli moje pojetí, to nevím, a protože nemám šanci se ho zeptat, nebudu si tím kazit příjemný den.

Vše běží, jak má, po snídani vyrážím taxíkem do relaxačního studia, kde mě čeká nekonečný výčet procedur přerušených obědem s rozlétanou Marií.

„Ty jsi o sto let mladší,“ snaží se mi zalichotit, jen co mě zahlédne.

„Beru to jako poklonu,“ usedám vedle ní a začínám listovat jídelním lístkem.

Kosmetička i kadeřnice odvedly skvělou práci a já mohu zamířit domů taxíkem, vyměnit dlouhé kalhoty za ještě delší šaty. S bezpečnou časovou rezervou pak vyrazit do majestátně působící budovy v doprovodu své nové kabelky. Místo po mé levici zůstává prázdné, nemělo smysl shánět záskok, protože vstupenky nejsou mnoho týdnů k sehnání. Na druhou stranu mě nemusí rozptylovat nucená konverzace a já si mohu vychutnávat vše od zvědavých pohledů na můj rozparek až po romanticky působící osvětlení zaplněného foyer.

Dlouhý kabát s velkým límcem ozdobený přezkami místo knoflíků odkládám za pomoci jednoho mladého sympatického muže do šatny a pokračuji dál s připravenou vstupenkou. Dvě sedadla po mé levé ruce zůstávají volná až do poslední minuty, kdy přichází elegantní zrzka, usedající vedle mě. Tak ukořistěná vstupenka nakonec nezůstala v rukách, jimž byla původně určena. Lehký zdvořilostní trochu škrobený úsměv mým směrem pár okamžiků před samotným začátkem.

Přestávka přišla včas pro moji emocemi zmítanou nakřápnutou dušičku, jež potřebuje vydechnout.

„Jmenuji se Beatrix,“ natahuje ke mě zrzka svoji ruku.

Má snad pocit, že podlehnu jejímu francouzskému přízvuku? Tak to se šeredně plete, nemám chuť naběhnout si na připravené vidle promyšlené pomsty. Ten, kdo má právo na mstu, jsem tu přeci já. Postelové podvody nejde jenom tak přejít, a pokud má protějšek navíc pocit, že o nic nejde, je celkem jasné, jak celá aféra může skončit. Přesně tak také nakonec skončila.

Lehké kývnutí na znamení registrace její osoby při nesnadné cestě podél zaplněných sedadel diváků, kteří nemají potřebu protáhnout či občerstvit svá těla. Já mám potřebu obojího, protože to masérka přehnala, tak že cítím svaly, o nichž píší snad jenom knihy.

Stát ve frontě u šatny mi působí šílenou bolest, nejspíš díky vysokým jehlovým podpatkům, jež zase tak často nenosím. Konečně na mě přišla řada a já se mohu zabalit do teplého kabátu předtím, než vyrazím do mrazivého venkovního povětří, protože nějaký aktivní blb zrušil kuřácký koutek.

Zábradlí nabízí oporu mým bolavým zádům. Pohled na úzkou tyčinku mezi dlouhými opálenými prsty s rudě nalakovanými nehty vyvolává vzpomínky na poslední velmi bolestivý rozchod. Než ji stihnu zapálit, mám před obličejem Beatrix se svým francouzským zapalovačem. Nevím, jaké dostala instrukce, ale na mě si nepřijde.

„Jak se vám líbí?“ snaží se navázat hovor.

„Myslíte Toscu?“ Přikývla a potáhla ze své zapálené cigarety. „Vždycky mě dostane.“

„Mě taky. Přestávka přišla právě včas.“ Jako by mi četla myšlenky. „Koukala jsem, že je vyprodáno. To bývá vždycky?“

Moje podezření, že vím, od koho lístek dostala, stoupá s každým dalším slovem. Mít tak jistotu… Ještě lepší by bylo vybavit si její obličej z nějaké akce. Bohužel si ji i přes moji dobrou paměť na obličeje nevybavuji.

„Vždy ne, ale toto představení bylo vyprodáno několik měsíců dopředu.“

„Aha. Mně ji koupili kolegové k narozeninám.“

„Gratuluji,“ podávám ruku.

Nebylo by divu, pokud by ji odmítla, jako já před pár minutami při spěchání na cigaretu. Není tomu tak, přijímá moji gratulaci ke svým kulatinám, jak neochotně prozrazuje. Další zajímavá informace trochu rozptyluje moje podezření nachystané pomsty, pracovala několik let ve Francii a před pár dny přiletěla, aby zde začala řídit filiálku. Na otevřenou otázku, zda není dárcem lístku moje ex zlatíčko, mi pochopitelně neřekne, že ano.

Při návratu do budovy mi dává svoji vstupenku, aby si mohla sundat kabát. Pohled mimoděk sklouzl na svěřený lístek. Moment, ona nemá sedět vedle mě, ale na tom druhém volném místě.  Takže to není pomsta – chce se mi vykřiknout.

Přes gong oznamující pokračování představení jdu na záchod, přepudrovat si nos a ulevit přeplněnému močovému měchýři. Elegantní zrzka jde za mnou k velkému zrcadlu pokrývající celou jednu stěnu situovanou jako výklenek, do něhož mohl architekt umístit řadu honosně působících umyvadel.

‚Tady by se sexovalo,‘ napadá moji nadrženou mysl.

Jak nízké, až hulvátsky hrubé, myslet při prvních tónech opery, jež ke mně doléhají, právě na sex. Dohady mezi mnou a mnou, zda je to „politicky korektní“, přerušuje Beatrix svojí přítomností u vedlejšího umyvadla.

Být tady a teď dostává při pohledu na její alabastrový krk úplně jiný rozměr. Kdo a co se to vlastně vrátilo zpět, s kým a čím mohu počítat, koho a čeho se mohu dočkat? Jednotlivé pády mohou doplnit další pocity z toho, že stojí vedle mě v jednoduše nádherných, drobnými kamínky ozdobených šatech, jejichž cenovku nechci vidět.

Není to chtíč, co mě začíná ovládat, ale touha, které je jedno, jestli deska, na níž leží moje kabelka, udrží její sportem formovanou postavu, protože nemám vzpěračské ambice ji na tu desku posadit. Spíš s ní chci strávit další chvíle při tónech mé zamilované opery.

Před chvilkou převažující chuť strávit s Beatrix příjemné chvíle hovorem o mé zamilované Paříži změnilo jedno jediné nadechnutí na nezvladatelnou živočišnou potřebu vzít si ji. Pohled do zrcadla může udělat z mojí perfektně nalíčené tváře cokoliv, co si bude ošálené podvědomí přát. Pár inspirativních fotek prehistorických ještěrů mi právě probíhá před očima.

Beatrix

Není to exotický deodorant, co zapříčinil nečekanou změnu, dokonce ani její pižmo, možná to bude afrodisiakum, které používají samičky k přilákání pářeníchtivých samečků. Může tato chemická substance fungovat i na mě? Může ze mě udělat stejné zvíře, jaké po této planetě pobíhalo před mnoha a mnoha tisicíletími, z něhož se nakonec vyklubal člověk?

Moderní chemie zřejmě zvládne vše, já bohužel netuším, jak mám odolat svým základním pudům. Mohu jenom bezmocně sledovat, jak mě lapila do svých perverzně zvrhlých sodomistických klepet.

Další nadechnutí mě připravilo o zbytek soudnosti a vnímání reality. Porucha není na vašem přijímači – hlásily televizní obrazovky. Tentokrát je porucha na mém přijímači, bohužel nedokáži popsat, jaká. Barvy zůstaly stejné, tvary také nevykazují odlišnosti, slyším její příjemný hlas s francouzským přízvukem, sahat na ni raději nebudu, snad jenom netuším, co vdechuji.

`Proč ne? ` pochybuje moje podvědomí o správnosti takového rozhodnutí.

To samé podvědomí, které mi předestřelo pravěké ještěry místo mé nalíčené tváře. Stejné podvědomí, jenž mě nutí zhřešit proti mému přesvědčení, proti neotřesitelné víře.

`Už vím. Je to boží zkouška, kterou zvládnu a odolám ďábelským svodům.` Takové myšlenky přicházejí po dalším nádechu.

Už žádné další nadechnutí. Musím co nejrychleji vyběhnout ven, nebo mě vrhne rovnou do pekelných plamenů, kde budu umírat v šílených mukách. Tělo se přes naléhání odmítá pohnout. Dokonce ani oční víčko nechce klesnout, aby navlhčilo osychající rohovku.

Strnulá poloha nemůže trvat věčně, jednou její kouzlo pomine a já budu opět moci ovládat svoji tělesnou schránku. Další nádech. Konečně ze zrcadla mizí hlava ještěra. Bohužel pořád nemohu zavřít oční víčka. Vnímám její krouživý pohyb před ústy, nejspíš si rtěnkou obarvuje nádherně plné rty.

„Nezajdeme na skleničku?“ Její slova mě vysvobozují z nepochopitelného sevření trvajícího nekonečně dlouhé minuty.

Mám pocit srážky se samotným bohem, v jehož existenci může věřit snad jenom věřící. Proč mi vlastně vnukla myšlenku nepřijatelnosti homosexuálního sexu? Třeba jí pod vlasy raší malé růžky a za mě si má připsat body, aby mohla postoupit v pekelné hierarchii o stupínek výš.

`Do pekla se zatím nechystám, ale můžeš mi tam držet místo hned vedle ohně.` posílám myšlenku při pohledu na ni, než zvážím, zda někam zajdeme.

„Ne. Chci se s tebou milovat.“ Ústa vypouští přesně to, co mělo zmanipulované podvědomí na mysli.

Zajímavé, že nevypadá ani trochu překvapeně. Dokonce tuto odpověď čekala nebo si o ni řekla, aby teď mohla předstírat znechucený nezájem. Podobný nezájem, jaký ode mě okusila při odchodu na cigaretu. Může hnout alespoň brvou, která prozradí, co si o té opovážlivé nabídce myslí? Moje čertovsky rozdováděné já je na koni, přesně tohle chtělo celá léta zkusit.

`Prostě přijdu na záchod, podívám se na první hezkou ženu a zeptám se jí, jestli mi dá.`

Hulvátsky přízemní myšlenka z pochopitelných důvodů blokovaná právě spatřila světlo světa. Teď může zavládnout všeobecné veselí, doprovázené létajícími špunty z nekonečného zástupu lahví šumivého vína.

Jak nedospělé, dokonce dětsky infantilní, není přeci možné mít vše, na co si jenom pomyslím. Život má jisté zákonitosti a omezení.

„Tak jo,“ souhlasí dřív, než stihnu pokárat svoje nezbedné podvědomí.

„Vážně?“ nevěřím vlastním uším, a to mi sluch fungoval celkem spolehlivě, alespoň mám ten pocit.

„Sice jsem to nikdy se ženou nedělala, ale jak říká moje kamarádka – zkusit se má všechno, a vy nejste nesympatická. Tak proč ne.“

Moje uši právě přijaly příliš mnoho informací najednou. Možná mi to může zopakovat ještě jednou a pomaleji. Příště to nahraji na mobil, aby mi neuniklo jediné slovo z toho, co říká.

„Že bychom to zkusily rovnou tady?“ pokračuje moje podvědomí a ruce zkouší pevnost desky, na níž máme odložené kabelky.

„Měla jsem trochu romantičtější představu,“ zkouší vycouvat z vlastní nalíčené pasti.

`Kotě nedělej drahoty,` podvědomí se inspirovalo nepříliš povedeným filmem pro pamětníky.

„Jakou?“

„Nadýchané peřiny v posteli s nebesy,“ začíná snít o zámecké ložnici a zahradě plné okvětních lístků, kterými bude chtít pokrýt dřevěnou podlahu.

Můj možná trochu podezíravý pohled ji zarazil v dalším spřádání naprosto konkrétního místa prvního sexu se ženou. K něčemu tak všednímu přeci nepoletím do Versailles, kde nás lapí četníci a v poutech posadí do šatlavy za vniknutí do jejich kulturního klenotu. To mi nepřijde ani trochu romantické a už vůbec ne praktické. Romantika s praktičnem v jedné větě? Jak ohavně přízemní.

„Něco trochu blíž by nebylo?“

„Něco mezi královským palácem a toaletou v opeře? Můžeme ke mně.“

Vážně chci přeskočit oblíbenou část plnou dvoření, nadbíhání a svádění, aby došlo na možná zajímavý sex? Dychtivé očekávání mojí odpovědi naplňuje místnost, v níž trávím výrazně víc času než při jiných návštěvách.

Sex na záchodě je opravdu trochu mimo můj vcelku pestrý seznam možných destinací a navíc zrovna netrpím potřebou utlačující mozek. Vypadá to, že její afrodisiakum přestává působit. To také mohu uprostřed cesty dospět k poznání, že vedle mě sedí ošklivá ježibaba, která má na tváři obrovskou bradavici, na ní chlup, na něm blechu a ddt taky nesmí chybět.

`Odvážnému štěstí přeje,` raduje se rarášek schovaný za mé umravněné podvědomí.

Třeba z ní nebude odporná čarodějnice a já si po přeskočení všech úvodních činností užiji kvalitní sex ve francouzském stylu.

„Můžeme,“ souhlasím s vědomím, že z opery toho beztak moc nezbývá.

Dvě postavy zahalené do zimních kabátů sestupují ze schodů k přistavenému vozu, s nímž zmizí v chladu zimní noci.

Crrrrrr – proklínám ten ďábelský vynález nazývaný budík.

Drobná úleva přeci jenom přichází s otevřením levého oka – dneska je pátek, poslední pracovní den tohoto náročného pracovního týdne. Pohled kolem mě trochu překvapuje. Nemám ležet v jiné posteli a vedle mě úplně nahá zrzavá Beatrix s francouským přízvukem?

Pípající upomínka v mobilu nechává zrzku zmizet – za dvě hodiny manikúra. Proč mám podruhé za sebou stejnou upomínku? Zase tak moc se nerozmazluji. Po odmáčknutí upozornění mobil ukazuje čtvrtek ráno, diář pak nabitý program končící večerní návštěvou opery.

To má být déjà vu? Neochotně usedám ke stolu, dobrá, pojedu na manikúru a uvidím. Nejenom vidím, dokonce slyším stejně blbý moderátorský vstup jako včera. Recepční opět vstala pozadím napřed, manikérka si právě oblepuje prst.

Marie mi říká stejnou lichotkou – ty jsi o sto let mladší, jako včera. Stejný je i zbytek dne. Před odjezdem do opery přemýšlím, zda tam vůbec jet, když vím, jak dnešní den dopadne. No vlastně nevím, moje vzpomínky končí nasednutím do taxíku, který nás odváží k Beatrix domů.

No vida, třeba dnes prožiji ten nevázaný sex, který se mi kdovíproč nezdál. Mohu tak klidně usednout na své sedadlo a čekat, až přijde zrzavá Beatrix.

„Dobrý den,“ zdraví mě stejně jako včera.

„Dobrý den, nemáte chuť na sex?“ nečekám na přestávku.

„Co si to dovolujete?“ oboří se na mě a jen tak tak unikám facce.

„Ahoj drahoušku, málem jsem to nestihl.“ usedá Ivan na prázdné místo vedle mě.

 

Sabine d’iable