Na křídlech vášně

Miroslava Fáčková

 

Na křídlech láskyJako v mraveništi. Takový pocit měla Radka ve chvíli, když vystoupila na pražském Hlavním nádraží. Už v průběhu cesty si připadala jako sardinka, když se v přeplněném kupé tísnila mezi dvěma břichatými muži v propocených košilích. Pořád měla pocit, že jejich pižmo cítí, jako by jím byla sama nasáklá. A teď tam stála na perónu a nevěděla kudy kam. Měla problém najít cestu z nádraží, natož se dopravit na letiště. Pro vesnickou holku, která nikdy předtím v Praze nebyla, to byl téměř nadlidský výkon. Naštěstí měla u sebe z internetu vytištěnou mapu a instrukce, díky nimž by přesun na letiště neměl být až tak velký problém.

Tereza, jakožto rodilá Pražanda, měla jasno. V době, kdy Radka roztěkaně hledala nástupní ostrůvek smluvního autobusu pro přesun na letiště, už dávno seděla v hale, obklopena svými zavazadly a z plastového kelímku popíjela kávu z automatu. Prohlížela si časopis, který si z nouze koupila na cestu, aby se v letadle nenudila. Po náhodném prolistování několika stránek však zjistila, že nebyl tou správnou volbou. Uložila jej tedy do jednoho ze zavazadel s myšlenkou, že třeba jednou zužitkuje dvacet zaručených rad, kterak připravit pleťové masky k důkladnému vyhlazení vrásek. S vidinou dlouhé a ničím neutěšené cesty se otráveně zvedla a vydala se k odbavovacím pásům.

Radka dorazila na poslední chvíli. Než se jí podařilo vymotat z pro ni složitého bludiště, byl nejvyšší čas k odbavení. Měla vysloveně štěstí. Ještě chvíli a s největší pravděpodobností by svůj let propásla. Udýchaná se rozhlížela zoufale kolem sebe, načež začala nervózně listovat ve vytištěných lejstrech. Byla natolik rozčilená, že jen těžko by v nich nalezla potřebnou informaci, i kdyby na ni přímo z prvního listu „křičela“ pomocí tučných velkých písmen. Naštěstí si jí všimla jakási cizí paní ve stejnokroji.

„Mohu vám pomoci?“ oslovila roztěkanou Radku.

Radka zvedla oči od papírů, a aniž by ženu pozdravila, jí strčila do ruky letenku. Teprve poté si uvědomila, co si o ní žena asi musí myslet a špitla: „Dobrý den.“

Žena se chápavě usmála, pohlédla na letenku a řekla: „Pojďte se mnou.“

Pomohla Radce projít celým odbavovacím procesem, načež ji předala do rukou zkušené letušky.

„Příjemný let!“ popřála jí.

Uvnitř bylo již plno.

„Tamhle je vaše místo,“ ukázala letuška přes uličku doprava.

„Děkuju,“ usmála se na ni již klidnější Radka.

Poté svůj úsměv vyslala dál, směrem k tmavovlasé ženě s výrazně čokoládovýma očima.

„Dobrý den,“ pozdravila ji.

„Dobrej,“ odpověděla Tereza a dál se zamyšleně dívala z okénka na sluncem rozpálenou asfaltovou přistávací plochu.

Proběhla krátká instrukce s ukázkou použití záchranných vest a Radka od té chvíle cítila své bušící srdce až v krku. Když se rozeběhly motory a letadlo se po krátké projížďce po runwayi naklopilo dozadu, Radka se s výrazem smrti v očích předklonila. Tereza opustila své myšlenky a překvapeně na Radku pohlédla.

„Letím poprvé,“ podala jí vysvětlení a křečovitě se chytla postranice sedadla.

„Klid, nic to není,“ usmála se na Radku přívětivě a snažila se ji přivést na jiné myšlenky.

„Já jsem Tereza,“ podala jí ruku.

„Radka,“ stiskla její dlaň, která byla horká.

Na rozdíl od té její. Radka měla, zřejmě ze strachu, všechny akrální části těla zcela vymrzlé, přestože bylo venku bezmála třicet stupňů ve stínu.

„Jedeš na dovolenou?“ zeptala se.

„Spíš za prací,“ odpověděla Radka.

„No vidíš, tak to jsme dvě,“ usmála se Tereza, „Máš v New Yorku někoho známýho?“

„Jednu kámošku,“ polkla.

Výhled z letadla na azurové nebeZasněně pohlédla směrem k okénku, odkud neviděla nic víc než bílé oblaky plující po azurovém nebi. Letadlo se již vznášelo vzduchem ve výšce přibližně 10 kilometrů a původní obavy byly ty tam. Zřejmě proto, že je vystřídaly zcela jiné pocity. Jen ona sama věděla, kdo se skrývá za označením „kámoška“. Okamžitě viděla před očima její vlnité blond vlasy, pronikavé oči, pihovatý nosík a sytě rudé rty. Krásná Nicky…

„Já tam mám syna,“ ozvala se Tereza, čímž vrátila Radku zpátky do reality. Zalovila v příruční tašce a vyndala peněženku. Z průhledného rámečku se usmíval pětiletý chlapeček.

„Ten je krásnej,“ rozzářila se Radka, „jak se jmenuje?“

„Tomášek,“ odpověděla a se zjihlým výrazem uklidila peněženku zpět na své místo.

Její příběh se začal odehrávat několik let předtím, než ten Radčin…

*   *   *

Moniku poznala mezi regály v obchodě se sportovním oblečením. Zvláštní místo na setkání, ale v tu chvíli to Tereze tak nepřipadalo. Vnímala Moniku jenom jako osobu, která jí „přebrala“ naprosto dokonalé tričko zrovna ve chvíli, kdy k němu sama měla nakročeno. Mohla si za to svým způsobem sama. Tričko několikrát nerozhodně vzala do ruky, aby ho poté opět odložila na původní místo. Jako naschvál měli jenom jedno jediné a pro obě doslova šité na míru. Tereza však nebyla příliš průbojná. Naštvaně, ale přesto rezignovaně se smířila s tím, že její záměr nevyšel a otráveně se vydala ke dveřím. Dotyčná si toho však všimla a oslovila Terezu: „Stejnej vkus?“

Tereza se na ni otočila a v první chvíli se cítila dotčeně, protože byla přesvědčena, že si z ní zvědavá holka utahuje. Ale Monika se usmála a přívětivě nakročila směrem k ní. Tričko přiložila na Terezinu hruď a od pasu nahoru si ji změřila.

„No jo, máš pravdu. Hodí se k tobě,“ uznala, „Koupíš si ho.“

„Cože?“ nechápala Tereza.

„Běž si to vyzkoušet,“ trvala na svém.

Měla pravdu. Když si Tereza tričko oblékla, měla pocit, jako by je ušili jen a jen pro ni. Monika sledovala její perfektně formované křivky, dva kopečky v popředí, které tričko obtahovalo a perfektně je zvýrazňovalo. Chvíli se nechala unášet tím obrazem dokonalosti a nato se zalíbením pronesla: „Není co dodat.“

Tereza se na Moniku usmála a vydala se k pokladně, aby svůj úlovek zaplatila. Když vycházela ven, Monika ji zastavila mezi dveřmi: „Ale víš, že mi teď něco dlužíš…?“

Tereza na to nic neříkala, jen stála a čekala, co dalšího z Moniky vypadne. Ta ji nenechala dlouho čekat: „Možná, že by to spravilo jedno kafe.“

Tereza byla lehce zmatená. Možná proto, že nikdy předtím takto bezprostředního člověka nepoznala.

„Předpokládám, že teď čas nemáš,“ řekla Monika a z příruční tašky vyndala peněženku, ze které vyndala svou navštívenku, „A ne, že se mi neozveš!“

Tereza přemýšlela dlouho… Pořád si prohlížela šedě lemovanou navštívenku, na níž stálo: „Monika Pokorná, manažerka“.

Proč jí tolik záleží na nějakém kafi? Co tím vůbec sleduje? Dělá si z ní jenom blázny? Ale v obchodě byla přece milá… Přenechala jí tričko, které sama chtěla… Nakonec se rozhodla a Moniku kontaktovala. Možná v tom byla jenom zvědavost nebo částečně určitý projev vděčnosti. Sešly se v pátek odpoledne, nedaleko nákupního centra, ve kterém se poznaly. Restaurace byla přímo u ruky, takže stačilo pár krůčků a měly před sebou dvě sklenky jasmínově vonící tekutiny. Monika místo smluvené kávy změnila plán a objednala láhev pravého libanonského vína. Když Tereza zahlédla cenu, protočily se jí panenky. Monika si toho všimla a usmála se: „Neboj, dneska platím já.“

„Máš dobrej vkus,“ uznala Tereza, když lehce smočila rty.

„Říkala jsem si, že by ti mohlo chutnat,“ byla potěšena správnou volbou, „Člověk si musí vzácný příležitosti okořenit kvalitníma produktama.“

„Považuješ naše setkání za vzácnou příležitost?“ podivila se Tereza.

„Musím se ti k něčemu přiznat,“ polkla Monika, „Vlastně mi vůbec nešlo o to tričko… Ale o tebe…“

„O mě?“

„Hned, jak jsi vešla do toho krámu, tak jsem věděla, že tebe prostě bez vizitky odejít nenechám,“ vysvětlila Monika.

„Takže to bylo něco jako kamufláž?“

„Přesně,“ přikývla, „Všimla jsem si, že se ti líbí a jen jsem využila situace.“

Tereza kroutila hlavou. A nejen nad tím, co se právě dozvěděla, ale nad Monikou jako takovou.

„Jsi zvláštní,“ řekla Tereza o poznání tišším hlasem.

Na Monice bylo opravdu něco podivného. A nebylo to jen o tom, jakým způsobem se projevovala. Vyzařovalo z ní cosi magického, charismatického a živočišného…

„To slýchám často,“ přiznala.

„O tom teda nepochybuju… O co ti jde?“

„Chceš to opravdu vědět?“ zatvářila se šibalsky.

Na souhlas nečekala. Dopila svou sklenku a řekla: „Pojď se mnou.“

Tereza nechápala, proč ji Monika zrovna teď vede do nákupního centra. Ale lehce ovíněná ji poslušně následovala. Byla napůl zmatená, napůl zvědavá. Monika ji odvedla do obchodu, kde se seznámily.

„Chtěla bych ti něco ukázat,“ pokynula rukou, popadla z regálu ramínko s kostkovanou košilí a rozhrnula závěs u převlékací kabinky. Zaplula dovnitř, chvíli tam cosi prováděla a pak zavolala: „Můžeš mi pomoct?“

Nic netušící Tereza ji následovala do kabinky. V první moment se spíš lekla. Monika před ní stála úplně nahá. Svůdným pohledem a s jiskrou v oku se na Terezu uculila a uchopila její dlaň, kterou poté položila na své ňadro. Tereziny tváře pokryl ruměnec, který mohla sama sledovat v protějším vysokém zrcadle a nesmírně se za něj styděla. Neprůhledný závěs od kabinky sahal až k zemi, s jehož pomocí malá místnost působila dojmem naprostého soukromí. Monika přitiskla Terezu ke zdi a pomalu rozepnula všechny knoflíčky od její košile. V nedočkavých rukou ukryla její ňadra a roztouženě se přisála k jejímu krku.

„Jsi krásná,“ zašeptala Tereze do ucha a pevně semknula její ušní lalůček mezi rty.

Tereza byla sice nečekaným sledem událostí stále vyvedená z míry, ale vzrušení ji ochromilo natolik, že v sobě již nenašla sílu protestovat. Pohodlně se tedy opřela a sledovala v zrcadle, jak Monika svými plnými rty rozsévá polibky po její hrudi a pomalu sjíždí po jejím těle níž a níž, až si nakonec klekla na zem a plynule své rty spojila s prostorem mezi důkladně vyholenými třísly. Tereza vzdychla. Její vzrušení bylo umocněno optickými vjemy, které se odrážely v zrcadle, z něhož po celou dobu nespustila oči. Bylo nesmírně vzrušující sledovat rytmické pohyby hlavy a pružnost Moničina ladného těla. Monika stiskla Tereziny půlky a zintenzivnila tlak ve svém jazyku. Tím v Tereze vzbudila takovou vlnu vášně, že nechala stranou veškerý stud, sklonila se k nahé Monice a za ramena ji vytáhla k sobě nahoru. Pevně ji sevřela ve svém objetí a začala ji vášnivě líbat na ústa. Zůstala stát naproti zrcadlu a otočila Moniku zády k sobě. Levou rukou sevřela její ňadro a pravou zajela do jejího vlhkého klína. Prsty ji dráždila, vzrušeně stiskla její bradavku a líbala ji po šíji. Oči nechávala ale otevřené a celou scénu sledovala v zrcadle, čímž si ji užívala mnohem víc. Po několika vteřinách se Monika malátně opřela o Terezu a skousla kůži na svém předloktí, aby pokud možno co nejvíc tlumila vzdechy způsobené pomalu nastupujícím orgasmem. Tereza byla rovněž na samotném vrcholu blaha. Zrychlila pohyby pravé ruky, více přitlačila na konečky prstů a svou levou ruku přemístila do vlastního klína. Nemohla si pomoci. Nahá Monika zmítající se ve vlnách orgasmu v ní vyvolávala touhu po okamžitém uspokojení…

Ale když bylo po všem, opět zrudla a provinile sklopila zrak.

„Uvidím tě ještě?“ špitla.

„To je přece jasný!“ usmála se Monika a laškovně stiskla Terezin nos.

*  *  *

Letadlo se poklidně vznášelo vzduchem, jen občas s ním lehce zatřásla menší turbulence.

„Otec Tomáška je v New Yorku s ním?“ zeptala se Radka, čímž vrátila Terezu zpátky do reality.

„Ne,“ zakroutila hlavou, „je tam s ním jeho matka.“

Radka se zarazila. Slyšela dobře? Bylo to vážně tak, jak to vyznělo? Avšak stejně jako prý všechny cesty vedou do Říma, tak i všechny rozhovory, události, myšlenky i příběhy druhých lidí ji přiváděly ke vzpomínkám na krásnou Nicky…

 

Přečti si také 2., 3., 4. a 5. díl!