Na křídlech vášně

Miroslava Fáčková

Přečti si napřed 1., 2. a 3. díl!

Ráno by se Radka byla snad nejraději neviděla. Smíšené pocity s ní lomcovaly a ona absolutně netušila, co si má o tom, co se stalo a o sobě samé myslet. Měla výčitky svědomí, ale na druhou stranu se poblouzněně usmála vždy, když si vzpomněla na svůj první orgasmus. Hlavou se jí honilo milion myšlenek. Je v pořádku, že něco takového dělala se ženou? Líbila se jí… jenže je normální, aby se jí žena líbila přesně tímto způsobem? Proč to samé nikdy neprožila s Bohoušem? Proč se to vlastně stalo?

Na křídlech vášně 4. díl

Bohouš za ní přišel a přinesl jí květiny. Radka je odložila na stůl, aniž by se na ně podívala. Bylo jí zatěžko s ním mluvit. Byla zmatená a všechno se v ní pralo. Milovala ho vůbec? A co k němu vlastně cítila. A co cítila k Nicky?

„Ty se zlobíš, viď?“ zeptal se starostlivě.

Měl výčitky svědomí, ale sám netušil proč. Uvědomoval si, že se předváděl, že Nicky očividně balil… Ale pak se mu všechno vpilo v jeden velký, smysl nedávající okamžik, jehož útržky se snažil od božího rána dolovat ze své paměti. Kocovina zapříčinila to, že mnoho událostí předchozího večera si nedokázal vybavit. Probudil se na trakaři v kůlně, ale z jakého důvodu, to už netušil.

„Jestli jsem něco udělal, tak se strašně omlouvám,“ tvářil se zoufale.

„Choval ses jako blbec. Namyšlenej frajer a to se máme brát!“ uhodila na něj Radka, protože jí naprosto vyhovovala myšlenka, že by chyba mohla být na jeho straně a ne na její. Přitom ona sama by měla stát na pranýři a zpytovat své svědomí.

„Radunko, já už to neudělám!“ sliboval a div si před ní na kolena neklekl.

„Dneska mě nech o samotě, musím si všechno nechat projít hlavou,“ rozhodla se a nechala ho topit se ve vlastní šťávě. Nechápala samu sebe, že mohla být tak neúprosná a tvrdá. Ale svým způsobem si na něj vybíjela vztek, který měla sama na sebe. A to jen proto, že i v něm dokázala Nicky vyvolat pohnutky. Jak jen to ta holka dokázala? Bohouš si uvědomil, že nemá smysl nic vysvětlovat ženské, která si postavila hlavu. Sklopil uši a odešel. Po zbytek dne se snažil přijít na důvod jejího vzteku a málem si začal myslet, že se snad s Nicky spustil.

Radka si uvařila silnou kávu a sedla si na dvorek. Nebyla schopna ničeho. Práce byla tím posledním, co by měla v plánu dělat. A když se u plotu objevila Nicky, cítila se ještě hůř.

„Dobré ráno,“ usmála se tím svým kouzelným úsměvem a Radce se opět podlomila kolena.

Nicky na nic nečekala a jala se Radku políbit. Ta ale zděšeně odstoupila, div dokonce neoskočila.

„Děje se něco?“ podivila se.

„Já nevím,“ pokrčila Radka rameny a sesunula se na dřevěnou lavičku.

Nicky se naštěstí dovtípila sama a chápavě si k Radce přisedla.

„Trochu se nám to vymklo z rukou, viď?“ usmála se na ni přívětivě.

„Trochu dost,“ vydechla Radka a tvářila se nešťastně.

„Nemusíš z toho dělat žádný závěry… jak se říká, jedna vlaštovka jaro nedělá…“ snažila se ji konejšit, „můžeme na to jednoduše zapomenout.“

„Zapomenout?!“ div nevykřikla, „Na tohle se přece zapomenout nedá!“

„Ale no tak,“ těšila ji Nicky a položila ruku jemně na Radčino koleno.

Ta ale okamžitě ucukla. Bránila se všem dotykům, které jí připadaly nádherné a ona nechtěla, aby je tímto způsobem vnímala. Nesnášela samu sebe za ty pocity.

„Nesahej na mě!“ řekla důrazně a vymrštila se z lavičky, jako by ji píchla sršeň do zadnice.

„Co to do tebe vjelo?“ nechápala Nicky.

„Jdi pryč. Kdybych mohla vrátit to, co se mezi námi stalo, okamžitě to udělám. Jsi nechutná!“ křičela jak  smyslů zbavená, aniž by si všimla, že okno do kuchyně zůstalo otevřené.

„To myslíš vážně?“ zeptala se Nicky vážně.

„Naprosto. Byla to chyba, nic víc,“ stála si Radka za svým.

Nicky na nic nečekala, vstala z lavičky a vydala se směrem k brance. Cestou se ještě naposledy otočila: „K ničemu jsem tě nenutila.“

Pak rázně vzala za kliku a zmizela za rokem baráku. Radka by byla nejraději zavolala, ať se vrátí. Ale proč vlastně? Vždyť přece sama chtěla, aby odešla. A nebo nechtěla? Absolutně netušila, co vlastně chce. Byla zmatená, sama sebou a tím vším, co se během tak krátké chvíle odehrálo. A tak se rozhodla, že na celou tu událost jednoduše zapomene.

Ale tak jednoduché to samozřejmě nebylo. Kdykoliv zavřela oči, zjevila se jí ta krásná tvář… a ona umírala touhou po jejích polibcích. Opět by se nejraději přemístila na zarostlý břeh rybníka a nechala se od Nicky laskat. Ale byla příliš zbabělá na to, než aby za ní šla.

Když došla k přesvědčení, že hůř se snad už cítit nemůže, na dveře jejího pokoje kdosi zaklepal. Na vyzvání nečekal a překotně vpadl dovnitř. Samozřejmě Bohouš, kdo jiný… Tvářil se divně. Vůbec ne tak odevzdaně a krotce jako předešlý den, kdy byl pln zoufalství a strachu z jejich rozluky. Předstoupil před Radku a rozepnul si poklopec. Vytáhl ven tu věc, která připadala Radce ještě nechutnější než kdykoliv předtím.

„Vykuř mi ho,“ poručil jí.

„Co blbneš?“ nechápala jeho jednání.

„Slyšíš, ne? Vykuř mi ho,“ stál si za svým.

„Bohouši, vždyť víš, že tohle nedělám,“ odpověděla zaskočeně a nenapadal ji jediný důvod, proč najednou po ní, po tolika letech, něco takového chce. Již dávno se domluvili, že určité věci prostě dělat nebudou. Nikdy dřív mu to nevadilo, alespoň si tedy nestěžoval…

„Takže kouření ti je proti srsti, ale lízání ti nevadí?“ uhodil na ni.

Radce se zatemnilo před očima. Kdyby neseděla, snad by v tu chvíli omdlela.

„Cože?“ snažila se dělat mrtvého brouka.

Ale nebylo jí to v podstatě k ničemu.

„Zapomínáš, kde žiješ? Nevíš, že to, co si jenom pomyslíš, vědí do hodiny na druhém konci vesnice?“

Najednou to byla Radka, kdo působil krotce. Okamžitě si vybavila to otevřené okno… Slyšet ji mohl kdokoliv a už nezáleželo na tom, kdo to byl. V danou chvíli to musela vědět celá vesnice.

„Ale lásko, to byla strašná hloupost,“ dušovala se, „byly jsme opilý, ale nic to neznamenalo.“

„To ti mám jako věřit, jo? Nejdřív děláš uraženou a přitom jsi to ty, kdo zahejbá!“ křičel na ni a ze vzteku mu naběhla žíla na čele, která se zlověstně kroutila vždycky, když nějakým způsobem změnil svůj výraz.

„Víš, že já bych to nikdy neudělala. To ona mě svedla! Sám jsi viděl, jaká je, jak se chová…“ snažila se z toho všeho vykroutit.

„Sorry, ale nepůsobíš moc přesvědčivě,“ kroutil hlavou a tvářil se jako bůh pomsty.

„Věř mi,“ prosila ho.

Nenáviděla samu sebe za to, co vypustila z úst. Ale mnohem více se nenáviděla za to, co prováděla s Nicky. Nebyla víc, než zbabělec. Nebyla připravená na to, aby se o ní hovořilo tímto způsobem. Celá vesnice ji měla za lesbu a ona by byla schopna udělat vše pro to, aby to tak nebylo, protože sama sebe odmítala jako lesbu vnímat.

„Miluju jen tebe,“ zašeptala.

A jako by to snad byla poslední záchrana před potupou, vzala do ruky jeho penis a udělala plna nechuti to, co se od ní očekávalo.

*  *  *

„No, to je hrůza,“ řekla Tereza a zatvářila se znechuceně.

Radka se cítila stejně, ale něco jí říkalo, že v tu chvíli neměla na výběr.

„A vyřešilo se tím něco?“ zeptala se opatrně.

V letadle„Samozřejmě, že ne,“ zakroutila hlavou Radka a o to hloupěji se cítila, „Celý vesnici jsem byla stejně pro smích. Nicky jsem už neviděla. Byla nucena odjet, protože se na ni všichni, stejně jako na mě, dívali skrz prsty. Chtěla jsem s ní o tom tolik mluvit… Nebyla jsem připravená. Ale od tý doby, co jsem objevila v šuplíku její adresu, kam jsem jí posílala ještě jako dítě dopisy, jsem pochopila, že jsem udělala chybu. A přišlo mi to jako znamení. Nikdy jsem nebyla dál jak v okresním městě. Chci jí dokázat, jak mě mrzí, co jsem udělala…“

„No, nevím. Upřímně… netuším, jestli bude nadšená, až tě uvidí. Nehledě k tomu, co jsi jí udělala,“ netvářila se Tereza příliš realisticky.

Pak ale musela dodat: „Ale obě dvě jsme svým způsobem naivní. Ještě něco jsem ti neřekla. Vím, na čem se chce Monika dohodnout. Potřebuje někoho, kdo se jim bude starat o domácnost. A taky hlídání… Možná ti přijdu jako ten největší zoufalec, ale já se přenesu přes ten fakt, že tam budu vídat ty dvě spolu. A to jen proto, že bych dala všechno za to, abych mohla zůstat blízko u Tomáška. Je jedno, jestli budu jeho máma nebo paní na hlídání. Až dospěje, sám si udělá úsudek, kdo je vlastně jeho matka. Jestli ta, co ho porodila, nebo ta, která by za něj položila život.“

Skončila svůj proslov a pohlédla na Radku. Té po tvářích stékaly slzy dojetí. Upřímně chytla Terezu za ruku a řekla: „Přeju ti, aby všechno dopadlo dobře.“

„Už to dobře dopadlo. Jedu za ním. Víc jsem od života stejně nechtěla,“ řekla smířeně.

Z reproduktoru se ozvalo upozornění pilota, že za pár okamžiků letadlo přistane v New Yorku.

„Páni, to ale uteklo…“ podivila se Tereza.

Tolik hodin strávených povídáním a sem tam i pospáváním.

„Dám ti na sebe kontakt, kdyby něco,“ podala Radce kousek papíru, na který napsala své číslo a adresu, na které se bude s největší pravděpodobností vyskytovat, „nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit.“

Rozloučily se. Radce se skoro ani nechtělo Terezu opouštět. Za těch pár hodin se stačily sblížit, byť se tomu sama divila. Byla to náhoda, že na sebe narazily v přeplněném letadle? Nebo to byl snad osud, že vedle sebe měly možnost sedět? Dvě ženy, které si byly vzájemně tolik podobné? Obě naivní a odevzdané… Bylo by dobré, kdyby se jedna druhé neztratily z dohledu, protože toho bylo ještě tolik, co si mohly vzájemně říci… Ale stejně rychle, jako se jejich cesty spojily, se zase měly rozdělit. Každá měla jít ku svému osudu svou vlastní cestou…  Radka ještě zahlédla Terezu, jak odchází směrem ke dvěma ženám. Obě byly moc hezké. Moniku poznala hned, spojila si ji s Tereziným vyprávěním.

„Mamíííí!!!“ zaznělo halou.

Tereza se překvapeně otočila a v ten moment jí do náruče skočil její Tomášek. Přeci jenom na ni čekali společně…

„Už nikdy mě neopouštěj!“ tisknul se k ní.

„Neopustím,“ slíbila mu a po tvářích jí stékaly slzy dojetí a zároveň nekonečného štěstí.

 

Přečti si také 5. díl!