Sladký démon

Miroslava Fáčková

 

Přečti si napřed 1., 2., 3. a 4. díl!

Otevřela oči. Několik vteřin rozespale sledovala bílý strop, jako by snad na něm bylo něco fascinujícího. Jeho hladký povrch hyzdila nehezká puklina v omítce a opodál seděla ospalá moucha. Několik dalších se lehce vznášelo vzduchem a společně spolu laškovaly. Pootočila hlavou mírně doprava. Na infúzním stojanu visela láhev s modrým nápisem NaCl, na níž bylo černým fixem cosi připsáno. To už ovšem Petra nepřečetla, oči měla stále rozespalé a její průzor byl z toho důvodu lehce rozmazaný. Posadila se na posteli. Než ale stačila cokoliv udělat, ozval se vedle ní přísný hlas: „Ležte!“

Opatrně pohlédla daným směrem a spatřila korpulentní postavu v bílém plášti s nehezky udělanou trvalou, jež ji činila ještě hrozivější než by se mohlo na první pohled zdát. S rukama založenýma v bok na Petru přísně hleděla. Petra si tedy poslušně opět lehla, aniž by tušila proč. Ale za žádnou cenu ji nenapadlo protestovat. Měla v hlavě tolik otázek… Přemýšlela nad tím, kde se nachází, proč, co se stalo a jak se tam vůbec dostala. Sestra budící respekt několikrát prošla kolem, zkontrolovala infuzi, přísně si Petru změřila od hlavy až k patě a ta nenašla za celou dobu odvahu se jí na cokoliv zeptat. Byla tedy nucena ve stavu bolavé nevědomosti setrvat několik dlouhých hodin. Ze strachu před obří ženou se raději ani nepohnula. Až s večerem přišla jiná sestra, na první pohled milá.

„Jak se cítíte?“ zeptala se vlídně a usmála se na ni.

„Divně,“ odpověděla.

„Chcete si o tom promluvit?“ nabídla se.

„Jak jsem se sem dostala?“ zeptala se.

V danou chvíli už víc vědět nepotřebovala. Za těch několik hodin se mnohého dovtípila sama.

„Nepamatujete si?“ řekla spíše pro sebe, načež dodala, „Zavolám vám pana doktora.“

Lékař byl poměrně sympatický a vyhublý muž menšího vzrůstu s brejličkami alá John Lennon. Sednul si na židli vedle lůžka.

„Pokusila jste se o sebevraždu,“ řekl bez předchozího chození okolo horké kaše.

„Cože?!“ skoro vykřikla a snažila se zmateně ve své hlavě narazit na jedinou vzpomínku, která by potvrdila správnost jeho slov.

Sladký démon

„Našli vás sousedi. Použili rezervní klíč… Prý jste několik dní vůbec nevycházela z bytu.“

„To není možný! Nikdy bych si neublížila!“ nesouhlasila.

„Vedle postele ležel dopis na rozloučenou,“ vyvedl ji z omylu.

„To ne já… To určitě Anna, to ona se mě snažila zničit. Proboha, věřte mi! Ta holka je mnou úplně posedlá. Je schopna čehokoliv. Zná moje heslo, nabourala se mi do mailu a zničila mě přede všemi. Otrávila mýho kocoura, úplně mě znemožnila,“ překotně se snažila vypovědět vše, co postihlo její život poté, co se rozhodla Annu opustit.

„Uklidněte se,“ těšil ji lékař.

„Jak se mám uklidnit?! Právě se mě pokusila zabít! A vy nic neděláte, musíte zavolat policii,“ začala být hysterická.

„Slečno Poláčková, my to s vámi myslíme dobře,“ hovořil k ní vlídně, ale pro daný okamžik již zbytečně.

Petra již byla mnohem dál a hysterický záchvat ji zcela otupil. Křičela, kopala nohama a lapavě dýchala.

„Sestro, ampuli Tisercinu!“ zvolal, čímž dovedl jejich objasňující rozhovor ke konci.

Injekce štípla v hýžďovém svalu a za několik okamžiků již Petra spala tvrdým spánkem nevědomosti.

*  *  *

Probudila se úplně jinde. Již předtím vnímala určitou manipulaci s jejím tělem, procházela jakousi chodbou, cizí lidé jí zvědavě hleděli do tváře a ona se na ně výrazem právě probuzeného štěněte škaredila. Jakási starší paní s obličejem podobným slupce svraštělé brambory jí zvědavě stiskla nos, snad aby zjistila, zda je Petra vůbec živá. Stála tam totiž jako socha. Otupělá a pod vlivem léků byla nucena držet se na nohou.

„Chci se napít,“ zavzlykala podrážděně a měla pocit, že jí suchý jazyk v ústech nadobro přiroste k měkkému patru.

Pak objevila piano. Jako smyslů zbavená svou pozornost přenesla jen k němu. Hrála celé hodiny, jako by ji jenom ty tóny, byť rozladěné, měly udržovat při životě. Když pro ni po několika dnech spaní a hraní přišli ohledně sezení s psychoterapeutem, byla již lehce probuzena. Pochopila sama, že se z JIPu přemístila na psychiatrii. Zřejmě standardní postup po proběhlém pokusu o sebevraždu. Ve chvíli, kdy tělesné funkce nebyly v ohrožení a z toho důvodu nevyžadovaly žádnou zvláštní péči, nastal čas pro řádný úklid duše. Terapeut byl starší prošedivělý pán. Svým zjevem budil dojem vlídného dědečka z pohádky. Petra se však nedokázala ubránit pocitu, že se za jeho bezelstně vyhlížející tváří skrývá lstivý dědek se zlými úmysly. Proto zaujala místo naproti němu s notnou dávkou nechuti, po celou dobu neobratně seděla na židli a byla připravena k okamžitému odchodu.

medicina„Jak se cítíte?“ začal obvyklou otázkou.

Petra se zatvářila otráveně, protože za posledních několik dní se jí pomalu na nic jiného neptali.

„Vidíte, ne?“ odpověděla neurčitě.

„Jaký z toho máte pocit?“

„Pocit,“ procedila otráveně mezi zuby, „Hned zpočátku bych vám ráda řekla, že tohle všechno je omyl. Měli byste zavřít ji, ne mě. To Anna za všechno může. A vůbec, neměla by tohle všechno řešit policie?“

„Obávám se, že policie s tím, milá slečno Poláčková, nic nezmůže.“

„Proč? Anna je typický stalker a to je přece trestný… Nehledě k tomu, že se to stupňuje. Otrávila mi kocoura, pokusila se mě zabít!“ zdůraznila poslední větu.

„S tím skalkingem máte pravdu… Nicméně pomoci vám nemůžeme, protože Anna Houfková ve skutečnosti vůbec neexistuje,“ oznámil jí zdrcující informaci.

„To není možný! Je to přece dcera mýho šéfa!“ argumentovala.

„Je mi líto, ale pan Houfek žádné děti nemá… Obávám se, že všechno vzniklo ve vaší hlavě.“

„Pane doktore, to musí bejt omyl! Prosím vás, zavolejte mojí kamarádce. Jmenuje se Renata Michálková. Ta vám řekne, jak to bylo. Všechno o mně ví!“ prosila jej zoufale.

Odmlčel se a látkovým kapesníkem setřel rašící pot ze svého čela.

„Slečno Poláčková… Vím, že to pro vás bude bolestné zjištění… ale musím vám bohužel opět připomenout, že Renata Michálková je již rok po smrti.“

„To přece není možný, vždyť se denně vídáme!!! Nemohla zemřít, to není pravda!“

„Je mi to nesmírně líto. Zemřela v autě, na železničním přejezdu… Byla jste u toho. Dodnes to popíráte a věřte, že byla jen otázka času, abyste se dostala sem.“

„To byl přece jenom zlej sen. Sen, kterej se opakuje, žádná skutečnost!“

Rozplakala se. Začala si připadat jako ptáče lapené v obrovské kleci, odkud není úniku. Jak může člověk v takové pozici přesvědčit okolí, že byl obelhán a podveden? Jak může v očích ostatních vypadat jakožto jedinec s jasnou myslí, když po zdánlivém pokusu o sebevraždu jej drží pod vlivem uklidňujících léků na psychiatrii a on nemá byť jenom minimální šanci přesvědčit své okolí, že všechny proběhlé události nejsou pouhým bludem v jeho pomatené hlavě?

„Hodnotili jsme to jako typické popření skutečnosti, se kterou se odmítáte vypořádat. A taky ji vnímáme jako spouštěč paranoidní schizofrenie, kterou nyní trpíte.“

„Lžete! To není pravda, jsem úplně zdravá!“ protestovala.

„To je také typické. U psychiatrických onemocnění vždycky chybí náhled… Dokud si některé věci nepřipustíte, nehnete se z místa. Když nám ale dáte příležitost, pomůžeme vám.“

„Chtěla bych už jít,“ řekla vzpurně.

„Můžeme pro vás ještě něco udělat?“ zeptal se se zájmem.

„Zavolejte Lucii,“ zašeptala zoufale a rozplakala se.

 *  *  *

Lucie na sebe nenechala dlouho čekat. Setkání bylo však tentokrát o poznání jinačí, než před nedávnem. Žádná slova chvály, žádné slibování romantické večeře ve dvou, která by mohla předznamenávat znovuobnovení jejich lásky.

„Myslela jsem, že jsi konečně dostala  rozum. Ani si nedovedeš představit, jak jsem na tebe byla posledně pyšná. Když jsem tě slyšela hrát, jako by se splnilo vše, v co jsem ani nedoufala. Ale spletla jsem se… Dneska ti můžu už na rovinu říct, že je mezi náma konec. Definitivně.“

„Nezlob se… Vždyť tohle všechno je nějakej omyl. Sama nevím, co se to děje!“ prosila ji zoufale.

„Jak bys taky mohla, vejpitko jedna!“ řekla tvrdě.

„Dej mi šanci, napravím to…“

„Ne,“ zakroutila rezolutně hlavou, „říkala jsem ti, že problémy alkoholem nevyřešíš. Už si nepamatuješ, v jakým stavu jsem tě musela denně vídat? Myslela jsem, že ses změnila, že ses ze všeho poučila. Ale spletla jsem se a už ti nevěřím.“

„Prosím…“ rozplakala se.

„Ne… Pro mě už nejsi nic víc, než troska.“

Tím skončil rozhovor mezi dvěma ženami, jejichž světy do sebe nikdy nepasovaly. Poslední díl, který by je byl kdy spojoval, se nenávratně ztratil.

*  *  *

Co učiní lapené ptáče, které si nepřeje nic jiného, než být vypuštěno? Obvykle přistoupí na hru druhých. Přijme přesvědčení ostatních za svá, aby pro ně přestal být zajímavým. Aby nemusel spát v čtyřhranné místnosti bez kliky a s oknem s mříží. Aby nebyl dopován utlumujícími léky, které potlačují všechny chutě života, kromě chuti k jídlu. Stane se někým úplně jiným. Všechny tyto změny podstoupí zcela dobrovolně, přestože uvnitř sebe sama bude vždycky bezpečně vědět, kým skutečně je a jaká je pravda.

Na tento způsob řešení Petra přistoupila. Díky čemuž byla jednoho krásného dne z psychiatrie propuštěna. Vyšla ven a s pocitem vítězství a radosti nasála nosem. Vzduch voněl svobodou a počínajícím létem. Srdce by plesalo radostí z pocitu výhry nad všemi chmury i nepřáteli… Ale opodál stála Anna. Jakmile Petru spatřila, ústa roztáhla do širokého úsměvu. V očích se jí zračilo štěstí a možná i jistý pocit zadostiučinění. Petra jí směle vyšla vstříc. Došla až k ní a zastavila se.

„Ještě si myslíš, že si nejsme souzený?“ oslovila Petru se slabým nádechem ironie v hlase.

Petra neodpověděla. Jen se na Annu lehce usmála a vyšla vstříc modravému obzoru, novým zítřkům a své budoucnosti na svobodě. Anna ji následovala…

Světlo na konci tunelu