Tak jsem do toho práskla. Jsem vdaná, pardon registrovaná, ovšem to slovo se mi hnusí, jelikož pro mě neznamená nic, co by vyjadřovalo nějaké city či lásku. Registrují se podle mě tak akorát auta či dobytek. Svatba to byla dokonalá, přesně podle našich představ, ale o tom jindy. Co mě mrzí, je, že pro někoho mohla být ještě mnohem významnější, kdybych nebyla taková kráva. Snažím se ostatní přesvědčovat, že není nutné házet všechny do jednoho pytle, ale sama jsem byla plná předsudků. Trapných, zbytečných předsudků.

Již v mém coming out příběhu jsem se zmiňovala o tom, že jediný, kdo o mé sexuální orientaci neví, jsou dvě babičky – jedna z pobožné rodiny a druhá – prababička, které je přes devadesát let. Jakmile začalo jít do tuhého a přišlo na rozesílání svatebního oznámení, dostala jsem se do pořádně komplikované situace. Co teď? Nastala otázka, zda do toho vlítnout za zády obou babiček, či sebrat všechnu odvahu a vylézt s pravdou ven. Protože v naší rodině lze jen stěží něco takového utajit, na samotný obřad bylo pozváno několik desítek lidí a svědomí by mi to později dalo asi hodně sežrat, musela jsem se přiklonit k té pro mě drastičtější variantě – všechno vyklopit. Ono na rozmýšlení nebylo ani moc času, jelikož jsem zrovna trávila poslední týden v Česku před tím, než přijedeme na samotnou svatbu.

Jen stěží se popisují pocity, které jsem měla, když jsem seděla u prababičky na gauči, dlabala chleba s řízkem, zapíjela to medovinou a věděla, že za pár minut nastane buď a nebo. Upřímně, dokonce jsem se bála, že by to s ní mohlo seknout. Nevěděla jsem jak začít. I když jsem o tom hodně přemýšlela a myslela si, že mám skvěle vymyšlené, jak to co nejjemněji nastolit, najednou bylo ticho po pěšině. V hlavě totální prázdno, myslela jsem jen na to, jak bych se z toho mohla vyvlíknout. Naštěstí mě zachránil babiččin zájem o fotky z Mexika, kde jsem byla pár týdnů zpátky na dovolené. Když přišla řada na fotku, na které se se svojí nastávající držíme navzájem okolo pasu a babička zkonstatovala, že „ta moje kamarádka vypadá strašně mile“, sebrala jsem všechno, co ve mně v té chvíli bylo a rádoby sebevědomě, ovšem velmi hrdě, jsem pronesla: „Babi, já bych ti chtěla něco říct. Není to pro mě vůbec jednoduché, ale potřebuji, abys to věděla. Tohle není jen moje kamarádka. Tohle je moje přítelkyně, snoubenka, kterou si za tři měsíce beru.“

I love my gay granddaughter

Čekala jsem ticho, které ovšem nemělo ani na malou chvíli šanci, jelikož to babička nedovolila. „No a šak co, šak mně je to jedno, jestli jsi s holkou nebo s klukem. Hlavně že jsi šťastná a je vám spolu dobře.“

WOW! Něco takového jsem ani ve snu nečekala. K***a, který idiot mi kdy řekl, že staří lidé nemají pochopení? Proč jsem něčemu takovému kdy věřila? A odkud tento blud pochází? Netřeba zmiňovat, že s druhou babičkou, babičkou, která je v kostele pečená vařená, byla situace téměř totožná.

Slovy se těžko vyjadřuje, jak mě bude ještě hodně dlouho mrzet, že jsem nekápla božskou mnohem dříve, aby i babičky měly možnost pořádně poznat tak úžasného člověka, jako je moje žena.  Je ale příliš pozdě na to, abych mohla něco změnit. Obřadu se sice alespoň prababička zúčastnila, ale o mojí ženě neví téměř nic.

Jasně, v mém případě byla úspěšnost stoprocentní, chápu, že ne vždy to funguje podle návodu, ale uvědomte si, že pokud to aspoň nezkusíte, nikdy nebudete vědět výsledek. Právě teď máte možnost něco změnit, umožnit vašim blízkým být součástí vašeho života. Když o tom tak přemýšlím, ono to ani nemůže dopadnout špatně. I negativní reakce vám může ukázat směr. Často to chce čas, ale pokud ani tohle nepomůže, budete mít alespoň jistotu, že pro daného člověka nejste vším a budete si moci bez jakýchkoliv výčitek svědomí žít svůj vlastní život.