Tyhle dva příběhy se skutečně staly. Není to jen další z mých tragických výplodů fantazie, i když by to pár lidem usnadnilo život.

Představte si, že v Česku existují dva páry. Dva lesbické páry. Oba z nich mají jedinou touhu – mít dokonalou svatbu. Jeden z nich žije na jednom konci republiky, druhý z nich žije v zahraničí, ale s trvalým bydlištěm na druhém konci republiky od toho prvního. Logicky by měly mít oba páry stejná práva. Pokud mají stejný cíl – mít svatbu se vším všudy, neměl by být větší problém toho dosáhnout na obou stranách republiky za stejných podmínek.

Pár číslo jedna má nevýhodu, že nežije v krajském městě a navíc si přeje mít obřad v jiném kraji, stále ovšem na místě určeném pro uzavírání registrovaného partnerství. Vydání povolení pro účely uzavírání registrovaného partnerství na jiném matričním úřadu je zpoplatněno částkou 1000 Kč. Alespoň tak se to píše na všech krajských webech. Každý člověk,  který dokáže zdravě uvažovat, dospěje k závěru, že uzavírat registrované partnerství na jiných matričních úřadech, než pod který automatický spadá, možné je.

Druhý lesbický pár má nevýhodu v tom, že žije v zahraničí a v České republice se ukáže jednou za uherský rok, a proto plánování svatby není žádná sranda. Také se snaží o něco, co je téměř  nemožné – uzavřít registrované partnerství na místě, na němž jsou povoleny klasické svatební obřady. Nádherný zámek, svatba by to byla jako z pohádky.  Když se snaží zjistit, proč není možné na místě, kde měsíčně probíhá několik svateb heterosexuálních párů, uzavřít také registrované partnerství, dostává se mu pouze odpovědi: „Ještě jsme to nedělali, takže to asi nejde.“ Protože druhý pár nemá v tendenci nechat se odbýt, zjišťuje, jak to doopravdy je. Skutečnost je naprosto zarážející. Jediné dvě matrikářky v kraji oprávněné k tomu uzavírat registrované partnerství jsou příliš zdechlé na to, aby na zámek přijely. Nepomůže nic. Když nechtějí, nechtějí.

Čas plyne dál a oba páry se snaží udělat vše pro to, aby měly svatbu alespoň tak dokonalou, jak jen jim to česká legislativa umožní. První pár nakonec musí ustoupit, nemá nervy na to, aby se hádal s českými úřady o každou hovadinu. I když dosáhnou toho, že můžou mít „obřad“ na vytouženém místě, kvůli komunikaci s úřady, která jim jejich ideální den kazí už hodně dlouhou dobu dopředu, se zařídí po svém, místo velkého obřadu nakonec podepíší pouze papíry v kanceláři a mají celkově skromnější svatební den, než jak si to představovaly. Druhý pár, protože žije v zahraničí a je tak nějak otrkaný, chcete-li přidrzlý, nerad odchází s prázdnou a české úřady má na háku, nakonec víceméně dosáhne svého. Má nádherný velký obřad na magistrátu, na zámku si alespoň pořídí spoustu krásných svatebních fotek, velká hostina v úžasné restauraci, propařená noc ve vinném sklípku, prostě byla by to svatba jako ze žurnálu, kdyby si ženy mohly říct své ANO někde jinde než v neoriginální neromantické obřadní hale na magistrátu.

Dalším problémem je změna příjmení. Oba páry mají v plánu, že po svatbě, jak to normálně bývá, přijmou příjmení partnerky na základě jejich společné domluvy. Žádný zákon nezakazuje změnu příjmení po uzavření registrovaného partnerství na příjmení partnerky/partnera, pouze ukládá povinnost zaplatit poplatek ve výši 1000 Kč. Ovšem pozor, tato částka vám nezaručí změnu příjmení, slouží pouze jako nějaký administrativní poplatek za to, že se nějaký papaláš podívá na vaši žádost a bude-li se mu líbit, změnu příjmení odsouhlasí, ale bude-li například ve špatné náladě, mít doma problémy s manželkou či bude hrát „ententyky dva špaliky“ a váš formulář zrovna nebude mít štěstí, vaši žádost může kdykoliv zamítnout.

Že se vám to zdá přehnané? Pár číslo jedna bohužel opět štěstí neměl, byť splnil vše podle návodu, stejně tak jako druhý pár, který se již po třech týdnech od svatby mohl pyšnit stejným příjmením. Po nekonečném dohadování s úřady a x telefonátech na Ministerstvo vnitra naštěstí i první pár dosáhl svého, ale stálo jej to mnoho zbytečného úsilí. Ne, tohle opravdu není žádná pohádka, tohle se v České republice skutečně děje.

Kápnu božskou a přiznám se, že jsem jedna polovička páru číslo dvě. Svatba proběhla začátkem května a úplně změnila můj názor na Čechy a Češky. I když nám nevyšel obřad na zámku, měly jsme štěstí. Obě jsme byly nadšené z toho, jak se k nám každý při plánování svatby postavil, ať už to bylo ve svatebním studiu, při jednání s úřady, plánování svatební hostiny nebo novomanželské noci v hotelu. Když jsem ale nedávno slyšela příběh páru číslo jedna, byla jsem zděšena. Na malou chvíli jsem si totiž myslela, že se Česko probouzí a vylézá ze své homofobní kukly, aby se mohlo postavit po bok zemím, které můžou být na svou toleranci vůči homosexuálům právem hrdí.

Vám všem, kteří svatbu, tedy uzavření registrovaného partnerství, plánují, bych chtěla doporučit, abyste se nenechali v žádném případě nikým odbýt. Zejména pak ne českými úřady, které nemají ani nejmenší právo vám určovat, jak má váš vytoužený svatební den vypadat.

MonJan