Jet do Vídně na Pride, resp. Regenbogenparade, jsem chtěla už dlouho, předloni jsem v tu dobu byla na dovolené, vloni jsem pochod promeškala, protože byl „příliš“ brzy. Konal se 16. června 2012, tedy dva měsíce před pražskou Pride, takže jsem úplně zapomněla, že ne všude jsou Prides až o prázdninách. Utřela jsem tedy slzičku a těšila se na svoji premiéru do Prahy. Neposkvrněná pochodem hrdosti jsem si Prahu užila na 150 %, extrémně příjemně překvapená a hladová po dalších pochodech. Tehdy jsem poprvé viděla tolik queer lidí na jednom místě, užívala si radost a zábavu a pokorně děkovala heterákum, že odhodili předsudky a šli do pochodu s námi. Dychtivě jsem si fotila především právě hetero páry a rodiny, protože v nich vidím naši budoucnost – teplí si sami ty zákony nejspíš nevytvoří a neschválí…

Že se v sobotu 15. června krátce po poledni objevím ve Vídni, jsem ještě v pátek večer netušila. Samozřejmě jsem na tuhle akci opět zapomněla a dozvěděla se to až někdy kolem osmé hodiny večer. Naštestí ještě byl prostor pro zorganizování výletu, a tak jsme s partnerkou vyrazily vlastním autem a naložily ještě kolegu s jeho manželem. Moc jsem od toho neočekávala, přece jen moje vazby na naše jihozápadní sousedy nejsou tak silné jako třeba k bratrům Slovákům a taky bude na první pohled poznat, že jsem vidlák z česka, na druhou stranu jsem věřila, že to budou mít organizátoři zmáknuté na jedničku, když už se jedná o 13. ročník a bude to příjemný zážitek.

Do průvodu jsme se stačili zamíchat včas právě na otevření zábran pro první alegorický vůz. Všude kolem se dychtivě mačkali diváci a účastníci pochodu. Těžko říct, kdo se nakonec zapojil a kdo jen koukal, ale stát na místě a nejít s průvodem aspoň kousínek je podle mě velká chyba. Jak graduje atmosféra, jak
stoupá euforie a jak se pod vlivem tepla rozmazává makeup účastníků a barvy na tělo začínají tát a ukazovat ještě více z téměr nahých těl… to by měl člověk jednoznačně vidět ;).

Nejprve jsme nechali projet několik alegorických vozů a pak se připojili k tomu, jehož hudba se nám nejvíce líbila. Rozestupy nebyly příliš veliké, takže se dalo vždy dav předběhnout nebo naopak zpomalit a jít podél vozu s tou kterou hudbou. Zároveň od sebe vozy byly tak akorát daleko, že se nepřebíjela
hudba. Po technické, organizační a bezpečnostní stránce bylo jasně vidět, že vše je pod palcem, každý z organizačního týmu, ochranky nebo řidičů vozů věděl, co dělá, kdy se průvod zastaví a kdy zase kousek popojde. Nejúžasnější byl asi sekuriťák u vozu, který sponzoroval výrobce nealkoholického nápoje Almdudler (oblíbeností přirovnejme ke Kofole). Hudba tohoto vozu byla opravdu luxusní a sekuriťák tak neváhal tancovat i při práci, video níže :). Myslím, že opravdu velký dík patří právě lidem, kteří zajišťovali bezpečnost kolem vozů, protože perfektně zvládali příliš divoké a pod kola lezoucí tanečníky, a zároveň se nemohli bavit a ani schladit – bylo OPRAVDU teplo.

V čem se vídeňský pochod lišil od toho pražského, tak jak ho za dva roky známe? Trasa byla dlouhá necelých 6 kilometrů a vzdálenost, kterou by jinak člověk ušel za zhruba hodinu, jsme si vychutnávali po dobu 5 hodin. Ano, čtete správně. Pochod samotný trval 5 hodin, startovalo se krátce po druhé hodině
odpolední kousek od Maria-Theresien-Platz a do cíle, Heldenplatz, jsme dorazili v sedm hodin večer. Tam už čekala hudební produkce a vystoupily různé rakouské osobnosti na podporu rovných práv.

Hlavní rozdíl byl tedy v tom, že ta hlavní „párty“ se konala přímo na pochodu a ne až po nem, jak tomu bylo v Praze na Střeleckém ostrově. Hudba na vozech byla opravdu rozmanitá, zvukové systémy byly kvalitní a vyloženě „pařila“ celá ulice. Pochod vůbec nepůsobil jako nějaký „boj za práva“ či snaha zviditelnit LGBT menšinu tak, jako tomu bylo u nás a zabránit zbytečné homofobii. Bylo vidět, že Vídeňáci už si na tuto každoroční akci zvykli a naopak ji vítají jako svátek, kdy město ožije barvami, všichni se baví a hraje k tomu skvělá hudba.

V Rakousku lze od roku 2010 uzavírat registrovaná partnerství, ale takto registrovaní nemohou žádat o adopci dětí. Rodina a svoboda, to byla asi hlavní témata, která bylo možno vidět na transparentech, které nesly některé skupinky pochodujících. Zároveň je ale nutno dodat, že transparentů bylo minimum a
některé pak byly vyloženě vtipné (metalistická skupinka v kůži a džínovině nesoucí nápisy jako Opus Gay nebo Glory Hole, dělající si srandu z křesťanských aktivistů). Tím nejdůležitějším vzkazem a nejopakovanějším slovem pak bylo BUNT, tedy v překladu barevný, pestrý a rozmanitý. Rodiny jsou rozmanité, lidé jsou rozmanití.

Mile mne také překvapil jeden menší vůz, který byl věnován gay rodinám, kolem něho spousta dětí a samozřejmě jejich rodiče. Něco takového by mohlo být i v Praze, nemyslíte? K vidění byly také vozy jako Trans Truck, SM kočár, který táhlo spřežení z krásných dívek s ohlávkami a uzdami nebo pojízdné bary, kde se dalo koupit pití – bez toho by se pětihodinový pochod jen težko zvládnul. Některé vozy také rozdávaly nápoje zdarma, jiné zase účastníky zásobovaly vějíři, balónky nebo kondomy.

Co by se dalo vytknout, je fakt, že WC by člověk při pochodu marně pohledal. Někdo to vyřešil odskočením si do parku, někdo možná zabrousil do některé z blízkých restaurací, ale katastrofální situace byla pak na Heldenplatz, kde pochod končil. Zde bylo pro všechny připraveno pouze 6 budek TOI TOI, což se mi na první pohled zdálo jako nesmysl. Prošpehovala jsem tedy celý prostor, ale víc budek ani pevných WC jsem opravdu neobjevila. Naštestí nechyběla tekoucí voda, kterou si mohl člověk umýt alespoň špinavé nohy a lehce se opláchnout. Na samotném Heldenplatzu pak už byl ale jen zlomek z účastníků Regenbogen Parade (není také divu – po pěti hodinách tance), takže čekací doba na WC byla zhruba stejná jako loni na Prague Pride po skončení průvodu – 20 minut.

Celkově nelze Rakušanům nic než závidět, jak mají akci skvěle naplánovanou a jakou tradici si již vytvořili. Těžko byste na průvodu či před ním hledali nějaké blázny s transparenty popírajícími LGBT práva či hlásajícími, že homosexualita je nemoc. Tohle byla oslava radosti, barev a rozmanitosti, v pravém slova smyslu. Kdo se chtěl bavit, připojil se do průvodu, kdo ne, pozoroval alespoň chvilku proud pestrých barev a rozesmátých a pyšných obličejů. Třeba se nám letos v Praze podaří se přiblížit po této stránce našim sousedům a třeba si všichni zase užijeme krásný rozmanitý den bez ohledu na sexuální orientaci. Ten pocit, kdy můžete být sami sebou a užívat si radost ze samotného bezstarostného bytí, se nedá popsat. Pojďme ho tedy prožít společně v Praze, 17. srpna. Dáme barvy dohromady?

Více videí najdete na našem Youtube kanále. A teď pár fotek!