Martina Navrátilová je právem považováva za živoucí legendu a nejlepší tenistku všech dob. V roce 1975, rodačka z Řevnic u Prahy, emigrovala na vrcholu své tenisové kariéry do USA. O šest let později prošla veřejným coming outem. Rozhodně ne v době, kdy by se tohle „přiznání“ přijímalo pozitivně. AIDS se tehdy označoval za nemoc homosexuálů a světem se šířila panika. Martina se však negativních ohlasů nezalekla a neúnavně bojovala za práva LGBT menšiny a realizuje se takto i dnes.

Za tento její aktivismus byla nedávno jmenována patronkou London Pride 2013, který se konal 29. června 2013. Jednalo se o obrovskou akci přímo v centru Londýna, kterou si nenechalo ujít více než půl miliónů účastníků. Před akcí Martina pronesla pár trefných poselství mladým gayům a lesbám a zároveň je povzbudila k účasti na Prides po celém světě. Vnímá je jako prostor naprosté akceptace, kde neexistuje osamocení, ale vzniká sounáležitost k obrovské skupině lidí. Sama se poprvé účastnila Pride v roce 1993 ve Washingtonu, kde přesně tyto pocity zažila a přála by je „každému z nás“.

Překvapivě (vzhledem k jejím životním zkušenostem s novináři) chválí i výrazný posun médií v informování o průběhu podobných akcí. Zkreslenost, a negativní pohled podle ní ustupuje, ale mediální kachny vznikají (bohužel) pořád. Ve svém životě zažila tenisovou slávu, ale i smutné okamžiky (v podobě rozchodu s dlouholetou partnerkou a diagnostikovým karcinomem prsu). Všechny tyto smutné chvíle byly mediálním soustem. Když se jí redaktoři ptají, jak dokázala tato životní negativa přetvořit na její pozitivní pohled na svět, s nadhledem odpovídá: „Přestala jsem číst denní tisk!“ Určitě jednoduché a praktické řešení, kterým se vyhneme zbytečným depresím.

V rozhovorech se často vrací ke svému coming outu a porovnává ho s coming outy současných sportovců, jako je například Jason Collins. Tento basketbalový hráč klubu Washington Wizards se veřejně „přiznal“ k homosexualitě jako vůbec první aktivní hráč v historii amerických profesionálních soutěží. Martina s úsměvem říká, že u ní opravdu nehrozila gratulace za veřejné „přiznání“ k homosexuální orientaci od tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana, ale Jason se takového gratulačního telefonátu od Baraka Obamy dočkal. Martina byla také velmi překvapena, že ji Jason označil za svůj idol číslo jedna. Nečekala to, ale rozhodně ji to potěšilo.

Martina si prošla těžkými chvílemi, ale rozhodně má jedno velké štěstí, které v rozhovorech hodně zdůrazňuje. Tímto štěstím je její rodina, která se o její sexuální orientaci dozvěděla ještě před samotným začátkem „mediálního humbuku“ v roce 1981. Její otec se k celé věci postavil více než edukačně a maminka vyloženě mateřsky. Martina na tu dobu vzpomíná takto: „Můj otec přečetl několik knih, aby se v tomto ohledu vzdělal a porozuměl mi. Maminka chtěla jen jedno, ať jsem šťastná. Teď si to přejí oba.“

Každopádně je jí jasné, že teď se homosexualita vnímá úplně jinak než dřív. Sama přiznává, že se svou homosexualitou neměla nikdy problém. Ostatním přeje, aby byli sami sebou a žili v pravdě. O sobě tvrdí: „Když jsem psala před třiceti lety svoji autobiografii, věděla jsem, že nemůžu předstírat, že jsem někdo jiný.“

Martina jde bezesporu obrovským příkladem. Když může být lesba slavnou teniskou a projít si coming outem na vrcholu kariéry, neexistuje výmluva pro jiné homosexuálně orientované sportovce. Je to pro ně velká výzva, ale nejen pro ně. Výzva směřuje především k mladým gayům a lesbám, kteří mají obavy z života v pravdě.

V následujícím videu nás zve i na Prague Pride 2013. Není nad čím otálet, uvidíme se v Praze! Jdeme s barvou ven!

Autor: Lenka Kyčerková