Přečtěte si napřed 1. díl!

Hrubé zatřesení rameny a svit baterky v obličeji vytrhují Kláru ze snů. Neochotně se posadí na posteli a mžourá do tmy. Čeká ji tříhodinová noční hlídka, fakt hitparáda na uvítanou. Líně se obléká do několika vrstev a vydává se k ohni. U ohně už sedí Táňa a soucitně ji zdraví unaveným pohledem. První noc nechávají vedoucí již tradičně děti spát a hlídky si rozeberou mezi sebou, a protože si diskotéku většina z nich vylepšuje hroznovým nápojem, bývají druhý den dost znavení, ale fungovat musí. Ale dvojice sedící u ohně bude zítra maximálně zívat, hlava jim třeštit nebude. Co teď? Každá minuta se vleče jako hodina. Co si mám vyprávět právě s hlavicí? Chjo, hlavice, kdo vůbec vymyslel tak divnou přezdívku? Jako by nás měla Táňa všechny vystřílet. Blbost. Vždyť se v rytmu letních hitů tvářila docela přívětivě, i když má nevděčnou funkci hlavní vedoucí. Zkusím nahodit nějaké neutrální téma, třeba zdání klame. A ono jo, naštěstí. Není to sice kdovíjak uchvacující konverzace, ale občas se musí Klára i nahlas zasmát, hlavně když Táňa líčí historky se svým pejskem, který je víc než akční, má rád všechno, co se hýbe, kousání zbožňuje a počůrané boty jsou nejlepším dárkem pro každou návštěvu. Je čas obejít tábor, zkontrolovat okolí, ačkoliv přepadení se obvykle první večer nekoná. Pomalu se plouží kolem stanů. Cestičky ještě nejsou vyšlapané, a tak Klára zakopne a padá k zemi jako hruška. Táňa jí hned podává ruku a ochotně ji zvedá z trávy. Je tma, přesto má Klára pocit, že se na ni podívala nějak zvláštně. Ále, jsem šeroslepá, takže v noci úplně slepá, jen mě zvedla, nic víc, běží jí hlavou. Mnohem opatrněji se vrací k ohni, již bez dalšího pádu. Ručičky hodinek se o notný kus posunuly kupředu a obě se těší, že ještě na dvě hodinky ulehnou k sladkému spánku.

Klára rychle usíná, aby se ještě nabažila odpočinku, ale čas vyhrazený snům utekl jako voda, vzpomínky nestačily přijít, takže s pocitem že to byly jen dvě minuty musí vstát a jít do světa divokého západu. Táborová snídaně ji naštěstí pozitivně naladí, a tak se začíná těšit, až pozná víc „své“ děti. S plnými břichy se kovbojové i dravé pistolnice vydávají k lesu. Všechny čeká převážně seznamovací den, boje se odkládají na dny příští. Možná přeci jen k nějaké potyčce dojde, Táňa si pro první den vybrala právě Klářin oddíl, stráví s nimi celý den, aby se podívala, jak s nimi bude pracovat… Chyba lávky! Táňa je mírná, klidná jako beránek. Všechny ty řeči, které o ní kolují, jako by byly o někom jiném, o Táně z jiné planety. Jakto? Klára je vyvedená z míry. Vzpomněla si na noční pohled do Tániných očí, k tomu to rozporuplné chování. Něco jí tu nesedí. Ale nechce šířit ve své hlavě smyšlenky, takže se zase pěkně vrací k práci, kvůli které tady je. Palouček uprostřed lesa je jako stvořený k posezení, proto udělají kroužek a představování může začít. Klára má v oddílu víc kluků než děvčat, což jí, upřímně, vyhovuje. Jojo, kluci ji určitě nerozptylují, zatímco čím víc je holek v dosahu, tím větší je riziko, že se jí bude nějaká zamlouvat. A od toho tady rozhodně není. To by tak ještě scházelo, zakoukat se do puberťačky. To by se mi Denisa vysmála místo toho, aby hořce plakala. Ach jo, dneska si ta má hlava dělá, co chce. Vůbec se nemůžu soustředit. To si to u Táni zase pěkně pokazím. Tenhle turnus budu za táborového smolaře, určitě se po mně bude Táňa celou dobu vozit, budu obětní beránek, říká se, že si vždy jednoho vybere. Ale na to vážně nevypadá. Sakra! Realita, Kláro, realita. Tak jo. „Ahoj, ještě jednou vás všechny zdravím, jsem Klára, jak už víte z diskotéky, žádnou kovbojskou přezdívku nemám, ale když mi nějakou přijatelnou vymyslíte, možná vám dovolím ji používat. Co ale musíme vymyslet určitě je název našeho oddílu. Tak se do toho dáme!“

Všechno šlape jako na drátkách, děcka nemají se seznamováním ani přemýšlením žádné problémy, a tak odpoledne sbírá novopečený Tým bledých tváří dřevo na večerní táborák. Kytara, zpěv a připálené vuřty, řekněme idylka. Klára, lehce znavená spánkovým deficitem, poslouchá šumění červený řeky a Táňa, sedící naproti, si ji nenápadně prohlíží. Ano, opravdu se na mě dívá – jinak! Táborníci mají o zábavu postaráno a Klára má svůj svět, hledí upřeně na Táňu a nehodlá uhnout ani o píď. Co to má sakra znamenat? Brzy je oběma jasné, že jestli se ještě chvíli budou takhle hypnotizovat, někdo si toho všimne. Odvrátí svůj zrak do ohně. Klára se po chvíli zvedá a jde si do chatky pro cokoliv, hlavně aby se mohla řádně nadechnout a srovnat si mišmaš v hlavě. Opře se o stěnu a pozoruje hvězdné nebe, v tom jí někdo položí ruku na rameno. Šíleně se lekne. Když se uklidní, otočí se a hledí přímo na ni, stojí tam – Táňa. Proč? „Proč?!“ Řekne to nahlas. Tiché, úplně tichounké zašeptání, jak od náctileté holčičky, jí odpoví: „Nevím, ale musela jsem za tebou přijít.“ Stojí úplně blízko u sebe, ani jedna neví, co mají, mohou, chtějí dělat. Tánina ruka se pohne, lehce, skoro jako by to byl jen sen, pohladí Kláru po vlasech a rozechvělá ústa se k sobě přiblíží na nebezpečně krátkou vzdálenost. Denisa, mihne se Kláře hlavou. To už jsou ale příliš, příliš blízko u sebe a najednou Klára cítí jahodovou vůni na svých rtech. Líbají se, krásně, něžně, dlouho. Je to takový rozdíl, žádný exhibicionismus, žádná krvelačnost, jen čistá, jemná touha.

Nechápe to, nerozumí jedinému okamžiku toho večera a už vůbec neví, proč s ní Táňa už tři dny nemluví. Vážně super, hlavní vedoucí ji bez vysvětlení políbí a pak se vytratí jako pára nad hrncem. A Denisa se neuráčila poslat jedinou smsku, natož aby zavolala. Klára je zkrátka úplně mimo, pořád dokola si přehrává hádku s Denisou, která se odehrála těsně před jejím odjezdem do údolí. Zase jedna z mnoha žárlivých scén, jakoby nevěděla, že tábor je každoroční záležitost a není se čeho bát. Haha. To teď zní vážně věrohodně. Co se to jen stalo? Vždyť to ještě před půl rokem bylo fajn. Nedala bych Denisu vonící levandulí ani za milion, tehdy. A teď? Může na tom něco změnit jeden letní polibek? Asi jo, teda ne, vždyť spolu ani nemluvíme. Klára se cítí být zahnaná do kouta, musí to rozseknout, takhle by to tu do konce určitě nevydržela. Půjde za Táňou, jde, hned teď! Dodává si kuráž, ale čím blíž Tánině chatce je, tím pomaleji jde. Co jí chci vlastně říct?? Rozklepanou rukou zaťuká. „Dále!“ Bere za kliku, otvírá dveře a spatří Táňu sedět na posteli. Vstoupí a zaklapne za sebou dveře. „Můžu s tebou mluvit?“ Táňa jen kývne hlavou a Klára k ní přistoupí blíž, sedne si vedle ní na postel. Ticho. Ticho. Zakašlání. Srdce v krku. „Já, nevím, co ti vlastně chci říct, jen vím, že jsme spolu už tři dny nepromluvily ani slovo a ten polibek… Ten polibek, byl krásný.“ Táňa se na ni podívá, vezme ji za ruku: „Promiň, neměla jsem za tebou chodit, jsi mladá, krásná, zadaná. Měla bych být rozumná. Ale nemohla jsem si pomoct. Srdce mi buší od první minuty, kdy jsi vystoupila z toho svého broučka. Nikdy mi nikdo takhle nepobláznil hlavu, nikdo tak mladý…“ Klára položí Táně prst na pusu a zadívá se jí do očí: „Už nic neříkej.“ A políbí ji, krátce, ale jasně. Táňa si Kláru přitáhne k sobě, opatrně, ale zkušeně. Jeden polibek na krk střídá druhý, níž a níž, až k rameni a zase zpátky. Není to správné, ale touha je spaluje zevnitř a musí ven. Táňa je tak jemná, jako by přišla z lesa, lesní víla, která ji něžně, ale chtivě hladí po celém těle. Lehce hněte její ňadra a dává si velký pozor, aby na ni nespěchala. Jahodová už není jen vůně, ale i chuť, kterou má Klára v každé buňce svého těla. Lačně vnímá Tániny doteky a nekontrolovatelně se začíná svíjet v rytmu Tániných polibků. Oblečení už ani jednu z nich neškrtí, klíč v zámku je otočen správným směrem a okenice je zavřená. Rozpálená těla se o sebe třou, ruce hladí každý milimetr protějšího těla, ústa lačně hltají jeden polibek za druhým. Táňa svým jazykem krouží v Klářině pupíku, pusinkuje celé její bříško a rukou hladí vztyčené bradavky. V tom Táňa přestane, znovu pohladí zlatovlasou krásku ve svém náručí a sesune se níž. Klára ucítí Tániny rty ve svém klíně, ruce zaryje do matrace a ještě jednou se podívá do očí lesní žínky s otázkou, na kterou neočekává odpověď. Vznáší se, plave v moři, v klidné vodě bez jediného víru, a přesto je unášena na vlnách extáze. Je šťastná. Usínají propletená jedna v druhou.

Opar opojení se rozplynul, Klára potichu vstává, aby Táňu neprobudila, a krade se do chaty pro vedoucí, snad ji nikdo z táborníků neviděl. Zalézá do svého spacáku, ostatní tvrdě spí. Je sama, ale myšlenky jsou s ní. Zavře oči a vidí Denisu, jak sedí u stolu, drží hrnek s kávou a usmívá se na ni. Společné snídaně, ty byly krásné, ráno měla Denisa vždycky dobrou náladu. Občas se sice špičkovaly, ale hádka v dopoledních hodinách přicházela jen zřídkakdy. Zato večer mívala Denisa své klasické výlevy, byla tak sebejistá, suverénní a přitom nedůvěřivá. Když šlo o ženy, nemohla Klára chodit ani k dámské kadeřnici. Zpočátku jí ta drsná slupka imponovala, teď by ji nejraději strhla, jenže člověka nepředěláš. A tak Klára leží smutně schoulená do klubíčka a pomalu, ale jistě, si uvědomuje, že nenápadná jahodová vůně se jí dostala pod kůži a že levandulový parfém už nikdy nikomu nekoupí. Ráno musí napsat Denise, ať na ni po táboře nečeká, i kdyby se lesní víla rozplynula tak, jako to pohádkové postavy občas dělají…