Odraz minulosti

Miroslava Fáčková

 

      Celý život jsem se snažila být tou nejlepší matkou, jakou jsem jen mohla být. Přála jsem si, aby má dcera ve mně nikdy neztratila důvěru a obrátila se na mě s čímkoliv, co by její srdce byť jen trochu tížilo. Moje vlastní matka si u mě takovou důvěru nikdy nezískala a právě z toho důvodu a o to víc jsem se snažila být ve všem lepší než ona. Nakonec jsem skutečně s dcerou řešila natolik niterní záležitost, že se vše, co jsem celá dlouhá léta budovala, mohlo jak mávnutím kouzelného proutku zbořit. A v sázce nebylo jen pouto mezi námi dvěma, ale i celý smysl mého života. A byla jsem to já, kdo se rázem ocitl v pozici „posuzovaného“.

     Znáte ten pocit, když v sobě něco pohřbíte? Malé nevyklíčené semínko zadupete do hlíny a doufáte, že již nikdy nebude mít šanci vyrůst. Přitom ale stále víte, že se někde uvnitř vás ukrývá. Snaží se najít skulinku, kterou by se přeci jenom vyplížilo na povrch. O to víc jej zadupáváte ve snaze jej násilně vytěsnit ze svého života. Moje semínko vydrželo pohřbeno v zemi více než čtyřicet let. A potom stačil jediný impuls a vše se mi rázem vrátilo jako bumerang. Možná to byl osud, jenž mě zavedl do zapadlé kavárničky na mé zahraniční dovolené. Dcera Markéta tou dobou již několik let pobývala v Anglii, ve městě Hastings, kam se vydala za svou velkou láskou. Ta se sice jednoho dne vytratila jako pára nad hrncem, ale zůstala po ní překrásná holčička, má vnučka Sophia. Sytě zelené oči zdědila po Markétě, pleť tmavou po svém černošském otci. Celý rok bez nich byl tolik prázdný a smutný… Proto týden strávený po jejich boku v Anglii pro mě měl znamenat příjemně strávené okamžiky. Místo toho jsem na zdi zmiňované kavárny zahlédla ten osudný obraz… Jakási podivná síla mě vymrštila ze židle a najednou jsem stála jak přikovaná s očima nalepenýma na plátno. Jako by se v těch barvách a stínech odrážela má vlastní minulost. Před očima mi naběhl celý film mlhavých vzpomínek, v jejichž popředí stála sama autorka obrazu.

  „Mami, děje se něco?“ oslovila mě Markéta.

Její čelo se zvlnilo do ztrápeného výrazu.

  „Ano,“ hlesla jsem, „tedy ne… Markétko, zeptej se té slečny, kolik stojí ten obraz.“

Dcera si musela myslet, že jsem se zbláznila. Já avšak jako ve snách v danou chvíli pocítila přímo neukojitelnou touhu popraskané plátno držet v rukou. Nebyl to jediný šok, který mě měl toho dne potkat. Servírka z kavárny mou prosbu zaslechla a promluvila ke mě perfektní češtinou: „Je mi líto paní, ale není na prodej. Malovala ho moje matka.“

  „Matka…“ vydechla jsem rozrušeně a ztěžka jsem dosedla na židli.

  „Jsi si jistá, že ti vážně nic není?“ naléhala Markéta, ale já ji vnímala opět jakoby z dálky, jelikož celé mé nitro pohltily dávné vzpomínky. Jako by se jenom ony staly dějem odehrávajícím se v současnosti. Dominantně se postavily do mého zorného pole a nehodlaly poodstoupit, dokud se jimi sama neproberu.

  „Odveď mě prosím odtud,“ vyslovila jsem jedinou prosbu, ať už se jevila ostatním jakkoliv nesmyslně.

Markéta se již na nic neptala, pomohla mi vstát a celou cestu k ní domů, kdy jsem jako ve snách celá omámená kráčela vedle ní, mě opatrně podpírala.

    Nechtěla jsem být nespolečenská a věděla jsem, že se to příliš nehodí. Přesto jsem pronesla přání to odpoledne strávit v posteli. A jak jsem tak ležela, opět jsem pocítila nezkrotnou touhu se do kavárny vrátit. A bojovala jsem sama se sebou, abych Markétě nepřidělávala další starosti. Srdce mi bušilo a na hrudi mě tlačil těžký balvan. I kvůli tomu mi činilo značné obtíže se normálně nadechnout. A před očima mi znovu a znovu naskakovaly tisíce dávno vybledlých vzpomínek.

  „Donesla jsem ti čaj,“ řekla tiše Markéta, „Vypij ho a pořádně si odpočiň.“

Horkou tekutinu jsem s díky přijala. Ale i hořká vůně a barva černého čaje mě navracela zpátky do minulosti. Vzpomněla jsem si na otlučený keramický hrnek, notně špinavý od čajové sedliny. Jako by se i ta zažraná patina uhnízdila navěky v mém srdci. Znovu jsem požádala Markétu o chvíli soukromí, než jsem čarovnému volání minulosti zcela podlehla.

*   *   *

     Pokaždé, když jsem procházela dveřmi té místnosti, mě do nosu praštila vůně malířského plátna a temperových barev. Tenkrát jsem to ještě netušila, ale právě zmiňované aroma se mi stalo symbolem tehdejšího léta. Zatímco mí spolužáci trávili prázdniny na pionýrských táborech, já po prodělání infekční mononukleózy zůstala doma. Byla jsem tou dobou sice už zdravá jako rybička, přesto jsem měla od lékaře nařízený klid od všech letních aktivit, které by podle něj mohly ohrozit mou rekonvalescenci. A tak jsem to léto proti své vůli trávila ve městě. Abych se v dlouhých parných měsících zcela neotrávila nudou, rodiče mi zaplatili kurs malování. Původně jej vedla starší paní, která jednoho horkého odpoledne zkolabovala a na starost nás dostala mladá praktikantka, jen o několik let starší než jsem byla já. Alespoň v jedné věci jsme byly rozdílné. Zatímco já, jakožto 18 let staré kuře nevěděla, co od života chci, ona to věděla dávno. Spojovala nás láska k malování a to bylo tím hlavním. Slečna Helena překrásně malovala a do svých obrazů dokázala vkládat veškeré své emoce. Mohla bych přísahat, že vypadaly jako živé. Vzbuzovaly v člověku touhu stát se jejich součástí. No, nebylo by kupříkladu krásné sedět na můstku nad potokem a nechat si drobnými peřejemi polechtat nohy? Nebo se procházet po klikaté lesní pěšině a mířit k hustému lesu vstříc zapadajícímu slunci? Její díla mě doslova fascinovala a brzy mě začala fascinovat i sama jejich autorka. Ráda jsem sledovala její husté kadeře, které jí padaly do čela, když se štětcem v ruce mířila na plátno a ukazovala nám drobné detaily. Ráda jsem pozorovala její drobnou vrásku nad horním rtem, která se zvýraznila pokaždé, když spojila vlhký štětec se zažloutlým plátnem. Ať už jsem v těch chvílích cítila cokoliv, v té době jsem to nazývala obdivem. Doma jsem nemluvila o ničem jiném, než o hodinách malování. Celé hodiny jsem strávila ve svém pokoji se štětcem v ruce a pokoušela jsem se svá díla zdokonalovat. Chtěla jsem být zkrátka lepší než ostatní dívky z kroužku. Toužila jsem po slovech chvály a přála jsem si, aby o mně Helena smýšlela jako o talentované dívce. Ale nebyla jsem to já, koho si všimla… Velice ráda nám dávala za vzor svou starší kamarádku Terezu. Ta za ní občas chodívala po kurzech a pomáhala jí s malířským náčiním. Kam jejich kroky pokračovaly poté, to jsem netušila. Mohla jsem jenom domýšlet, ale tenkrát mě to ani nenapadlo. O podobných projevech „této lásky“ se příliš nehovořilo a tím pádem ani mě samotnou nenapadlo, že by mohlo něco podobného existovat. Přitom jsem pociťovala něco jako závist nebo žárlivost pokaždé, když Tereza za Helenou přišla. Nebo když po jejím příchodu do naprostého ticha pronesla: „Tohle je skutečná umělkyně, milé dámy.“

Tereza se obvykle uculila a mávla rukou: „Ale jdi ty…“

Ať už mé pocity znamenaly cokoliv, Tereza mi z nějakého podivného důvodu vadila a to prapodivné cosi, co se v mém srdci vynořovalo na povrch, jsem nazývala obdivem. A pak jsem  jednoho dne musela pohlédnout pravdě do tváře.

     Ten den nám kurz odpadnul. Jako jediná jsem však po přečtení informační cedule oznamující zrušení neodešla. Zaujaly mě lehce pootevřené dveře od místnosti, kde naše pravidelné kurzy probíhaly. Opatrně jsem je otevřela. Nikdo tam nebyl. Zahlédla jsem pouze malířské plátno na stojanu a rozdělané barvy. Vlastně tam zůstalo vše, co jsem potřebovala. Aniž bych nad svým jednáním nějak výrazně přemýšlela, vstoupila jsem dovnitř. Kromě známé vůně barev jsem cítila i něco jiného. Byla to vůně Heleniny voňavky. Jako by tam chvíli před tím byla. Vzpomněla jsem na její husté vlasy, na její vrásku nad horním rtem… Vzala jsem štětec do ruky. Hleděla jsem na jeho špici a něco ve mně náhle potemnělo. A pak jsem přistoupila k plátnu. Provedla jsem pár slabých tahů. Srdce mi bušilo jako o závod a já se zatajeným dechem přidávala další a další tahy. Zprvu jsem byla plná bázně, načež jsem se zdráhat přestala. Jako už nesčetněkrát ve svém pokoji jsem se i tentokrát pokoušela vkládat do obrazu emoce. Tentokrát jsem se však přestala soustředit na to, aby mé dílo bylo dokonalé. Prostě jsem se od všech těch divných pocitů, které mi bránily v uvolnění, zcela odprostila. Nevnímala jsem dokonce ani prostor a čas. Byla jsem jen já, moje duše, a plátno plnící se tahy, které najednou začaly dávat smysl. Ani jsem nepostřehla, že kdosi vstoupil do místnosti. Jen na chvíli jsem lehce zaváhala. A v ten okamžik někdo zlehka uchopil mé zápěstí. Leknutím jsem sebou trhla, ale dotyčná mě jemně stiskla za rameno a šeptla: „Pšššš.“

Pak vrátila mou hlavu dopředu, aby se můj pohled opět spojil s plátnem. Stále mě držela za zápěstí a opatrně jej posouvala směrem k rozpracovanému obrazu. Mou vlastní rukou přidala na plátno další tah. V té chvíli se mi bez předchozího varování zatmělo před očima, a kdyby mě Helena svým tělem nezadržela, byla bych se skácela k zemi…

*   *   *

    Když jsem se vzpamatovala z toho zvláštního chvilkového kolapsu, seděla jsem na pohovce. Můj první skutečně vydařený obraz hyzdila ošklivá čára štětcem. Zřejmě k tomu došlo během omdlévání.

  „Katko!“ oslovila mě Helena, než si všimla, že už jsem zpátky v realitě.

  „Jsi v pořádku?“ chtěla se ujistit.

  „Už ano,“ usmála jsem se.

  „Můžu pro tebe něco udělat? Natočit vodu, uvařit kafe…“

  „To je dobrý, děkuju,“ odmítla jsem, „už je mi dobře. Nedávno jsem byla nemocná, asi to byla jen přeháňka.“

Ale věřila jsem tomu, že za tohle mohla skutečně infekční mononukleóza? Chtěla jsem tomu věřit. Jinak bych musela sama sobě přiznat, že se mé touhy vydaly úplně jiným směrem, než by měly, a že ve mně Helena vzbuzuje pocity, které by v ženě měl vzbuzovat pouze muž. Helena se naštěstí víc nevyptávala. Spokojila se s mým vysvětlením a změnila téma: „Musím říct, že jsi fakt dobrá.“

Ukázala znovu na plátno.

  „Myslím, že by z tebe mohlo něco být. Tys už předtím někam chodila?“

  „Ne,“ zakroutila jsem hlavou, „tohle je prvně.“

  „To je zvláštní…“ podivila se, „ že jsem si toho nevšimla dřív.“

  „Hodně jsem doma trénovala,“ vysvětlila jsem.

Helena se zadumaně procházela po místnosti, tu se podívala na mě, tu zase na obraz. Pak se zastavila a pronesla větu, ze které mi srdce málem vyskočilo z hrudníku.

  „Co kdybychom se domluvily i na jiných dnech? Nebo na večerech po kurzu. Mohla bych ti pomoct.“

  „Myslíte soukromé hodiny?“ zeptala jsem se a možná jsem hleděla poněkud vyjeveně.

  „Tví rodiče by samozřejmě nezaplatili ani korunu navíc. Je to moje vlastní rozhodnutí. Něco mi říká, že v tobě dřímá skutečný talent…“

O peníze mi samozřejmě vůbec nešlo. Kdyby přišlo na soukromé hodiny s objektem mého zájmu, klidně bych si připlatila sama ze svého kapesného. Ale předstírat starost o finance jsem mohla. Byl to dobrý způsob, jak zakrýt skutečný důvod mých rozpaků.

  „Dobře,“ přikývla jsem.

  „Určitě nám to spolu půjde dobře,“ usmála se a přátelsky mě chytla okolo ramen.

A v tu chvíli jsem si poprvé skutečně uvědomila, že to, co jsem cítila ke slečně Heleně nebyl obdiv, ale že jsem se do ní zamilovala…

*   *   *

  „Už je ti lépe?“ oslovila mě Markéta, čímž mě vrátila zpět od mých mlhavých vzpomínek.

  „Ano,“ přikývla jsem.

Ten výraz s lehkým úsměvem na rtech rozhodně nešlo přehlédnout. Hleděla jsem kamsi ven a trochu jsem se uculovala.

  „Na co myslíš?“ zeptala se.

Nadechla jsem se k odpovědi, ale do místnosti vstoupila Sophia.

  „Nana!“ oslovila mě anglickým označením pro „babi“ a stulila se mi do náruče.

Pohladila jsem ji po jemných vláskách a dokončila jsem svůj záměr: „Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěla o své první lásce?“

  „No jasně, vždyť to byl táta,“ podotkla s údivem v očích.

Ano, vyprávěla jsem jí o něm nesčetněkrát. O naší první schůzce, první puse… Řešily jsme spolu mnohé záležitosti. Dávala jsem jí za vzor nás dva, jakožto dva zamilované blázny, kteří se museli postavit všem a svou lásku si vydobýt. Foukala jsem její bolístky a ve všem ji podporovala. A když se na scéně objevil její Andrew, jako správná matka jsem ji podpořila. Ale některé historky s jejím otcem byly lehce přitažené za vlasy. Ve skutečnosti mí rodiče s naším vztahem souhlasili. Aby ne, když mi mého manžela sami vybrali…

  „Něco jsem ti neřekla,“ zašeptala jsem.

Můj výraz se opět změnil, ten zasněný úsměv se z něj vytratil. Byl nejvyšší čas přiznat pravdu. Tu pravdu, které jsem měla čelit už dávno.

  „Tvůj táta nebyl má první láska,“ řekla jsem a pustila se do vysvětlujícího vyprávění.

Přečtěte si také 2., 3. a 4. díl!