Odraz minulosti

Miroslava Fáčková

 Přečtěte si napřed 1. díl!

     Léto skončilo a příroda se zahalila do podzimních barev. Dávno byly pryč prázdninové kurzy… Nikoliv však večerní soukromé dýchánky u malířského plátna, ty se naopak staly samozřejmostí. Každé úterý jsme se s Helenou scházely před obchodním domem Ještěd. Dnes byste tuto fenomenální budovu jen těžko hledali, byla srovnána se zemí jako mnoho jiných domů a nahrazena modernějšími prostory nákupního centra. Občas jsme si zde koupily bramborové krokety v papírovém kornoutu a pak jsme se procházkou podél řeky Nisy dopravily do činžovního domu, kde Helena bydlela. Malý byt měla sice skromně, ale pěkně zařízený. Na první pohled bylo zřejmé, co ji v životě činí šťastnou. Dvě věci mne však zaskočily. V první řadě, ten její keramický hrnek na čaj vypadal dost hrozně.

  „Já vím,“ všimla si mého pohledu a usmála se, „máti pořád říká, že jsem čuně. Ale pamatuj si, že nic nechutná tak dobře, jako čaj z hrnku s pořádnou vrstvou patiny.“

A druhá věc, když malovala, pokuřovala při tom z velké vřesovcové dýmky. Helena byla první a zároveň poslední ženou, kterou jsem viděla kouřit dýmku. Navzdory tomu, že šlo o velice zvláštní pohled a v té době skutečně nezvyklý, prostě to k ní patřilo a já si jí bez té dýmky nakonec nedovedla představit. Brzy jsme se z profesionální úrovně, kde Helena zastávala roli učitelky malování, přenesly do roviny přátelské. Často jsem zůstávala na večerní čaj. A když venku přituhlo, nebály jsme se do šálku přidat kapku voňavého rumu. Jednoho uvolněného večera jsem se osmělila zeptat se na Helenino soukromí. Do té doby bylo ústředním tématem rozhovorů malování a moje studium.

  „Co vlastně děláš, když nemaluješ? Máš nějakého přítele?“ zajímalo mě upřímně.

Helena se lehce pousmála a zakroutila hlavou. Připadalo mi nemožné, aby tak krásná dívka nikoho neměla. Musela si všimnout mého tázavého pohledu a proto dodala: „Víš, u mě je to složitý. Známe se už dlouho, asi bych ti to měla říct. Pamatuješ si na Terezu?“

Okamžitě jsem si vybavila pihovatou tvář a rozevláté vlasy zmiňované dívky. Její dlouhé pavoučí ruce, které byly neskutečně štíhlé a působily na mě tak nějak roboticky. Celá Tereza se mi jevila spíše odpudivě, ale ve skutečnosti ošklivá nebyla. To jenom já ji ošklivě vnímala. Přikývla jsem tedy.

  „Je to tak, že se s ní vídám,“ uvedla věci na pravou míru.

Možná jsem se tvářila, jako bych neuměla do pěti počítat. Třeba se mé jemné rysy v obličeji zkroutily, jako bych žvýkala citron.

  „Pobuřuje tě to?“ dělala si starosti, když si všimla mého výrazu.

  „Ne,“ odvětila jsem rychle, „vůbec ne!“

Ale zaražená jsem byla stále. Ano, na jednu stranu jsem na Helenu hleděla kriticky. Byla jsem tak vychovaná. Přejímala jsem názory druhých a zkušených, a rady mých rodičů pro mě byly stejně tak důležité, jako pro křesťana Písmo Svaté. A proto jsem si v této oblasti připadala morálně nesvá. Jenže na druhou stranu jsem o to více začala Terezu vnímat jako nepřítele. Takto rozpolcená jsem byla a nevěděla jsem, co si mám počít. Pak jsem ale s co nejupřímnějším úsměvem řekla: „Jsi přece má kamarádka. Vůbec mi to nevadí.“

  „Věděla jsem, že jsi skvělý člověk!“ odpověděla Helena.

Její tvář se úplně rozjasnila a plna radosti mě objala. Poprvé jsem cítila víc než vůni malířského plátna a tabáku. Do nosu mi pronikla vůně mandlí a kokosu. Když nepočítám můj kolaps u malířského plátna, kdy jsem se celá omámená plnou vahou opřela o Helenu, bylo to poprvé, co jsem měla u sebe její tělo tak blízko. Tak ráda bych si to užívala a setrvala v jejím objetí pokud možno co nejdéle a třeba i navždy… Ale strach, úzkost a roztřesené nohy mě donutily se z jejího objetí proti své vůli vymanit.

  „Budu muset jít,“ zašeptala jsem na vysvětlenou.

Helena chápavě přikývla.

  „Tak zase příští týden,“ usmála se a jemně mě pohladila po rameni.

     Celou cestu domů jsem proplakala. A vlastně jsem ani nevěděla proč. Z toho důvodu jsem sama sobě připadala jako hysterická a hloupá husa. Ale nijak jsem nedokázala své rozhárané emoce zastavit. Dokonce jsem cestou spřádala plány, že se s Helenou už nikdy více neuvidím. Donutila jsem samu sebe, aby tehdejší večer byl naším posledním společným večerem. Měla jsem v plánu prostě nepřijít a Helenu už nijak nekontaktovat. Ale nedokázala jsem to. Má touha ji vidět nade mnou pokaždé vyhrála a já týden co týden klepala na její oprýskané dveře, nebo se s ní setkávala před obchodním domem Ještěd na smluveném místě – s kornoutem křupavých kroket v ruce. Poznávala jsem ji blíž a blíž, ač jsem jí pořád byla tak neskutečně vzdálená.

*   *   *

     Každá vzdálenost se však dá dříve nebo později překlenout. Ten večer jsem se u Heleny zdržela opět o trochu déle. Byl mrazivý večer a nad šálkem čaje s kapkou rumu jsme znovu zabředly do témat  poněkud osobnějšího rázu.

  „Tak co dělají kluci?“ dobírala si mě Helena.

Pořád jsem hbitě předstírala svůj zájem o opačné pohlaví, ale nikdy jsem o žádném amantovi nehovořila. To Helena se občas o Tereze zmínila. Nakupovaly spolu dárky, Terezině matce pořídily štěně… Když Tereze vyřezávali mateřské znaménko, Helena ji doprovodila až dovnitř a po celou dobu „operace“ svou milou držela za ruku. Nezajímalo mě to. Ale trpělivě jsem naslouchala každému jejímu slovu a byla bych i dárky pro Terezu s Helenou vybírala sama, jen abych jí mohla být nablízku. Jejich vztah jsem v sobě překousla a respektovala jej. Popravdě mi ani nic jiného nezbývalo. A přestože jsem k Heleně cítila lásku, tak naše přátelství pro mě mělo mnohem větší cenu. Nechtěla jsem o ni přijít. Raději být jejím přítelem a nečekat víc, než ji nemít vůbec.

  „Žadnýho nemám,“ odpověděla jsem.

  „Ne?“ podivila se, „Taková hezká holka…“

Když použila spojení hezká holka, doufala jsem, že přes tlumené světlo nezahlédne, jak se červenám. Své rozpaky jsem se snažila odbýt rychlou odpovědí: „Nedávno jsem se s jedním rozešla,“ přiznala jsem.

Vlastně o nic nešlo. Proběhla jedna pusa, ale jakmile došlo na pokusy o hlubší spojení, prostě jsem vycouvala. Snažila jsem se být „normální“ a doufala, že tímto způsobem přijdu na jiné myšlenky a na Helenu zapomenu. Ale pokaždé, když se mě nějaký mladík dotýkal, jsem si o to více uvědomila, v jak zoufalé situací vlastně jsem.

  „To je škoda,“ pohlédla na mě soucitně.

  „Ani ne, nebylo to ono,“ mávla jsem nad tím rukou, „něco mi na tom chybělo.“

  „To znám,“ usmála se, „taky jsem se vydala na plavbu po rozbouřeným moři svýho života sama.“

  „Vy jste se s Terezou rozešly?!“

  „Tak nějak… Ale netrap se tím. Někdy se stává, že dva lidé zjistí, že se k sobě vlastně vůbec nehodí.“

Snažila jsem se krotit své bušící srdce, jen aby Helena nepoznala, jak mě tato informace rozrušila. Poznala, že se se mnou něco děje, ale naštěstí mou reakci vyhodnotila jako spoluúčast na neblahé události jejího života. Připadala jsem si jako mrcha, když jsem z toho ve skutečnosti měla vlastně radost.

  „Opravdu, je mi dobře,“ stiskla jemně mou dlaň, „Víš, něco ti povím. Když jsi žena a líbí se ti muži, můžeš si vybrat toho, kdo tě opravdu něčím osloví. Ale když jsi na tom jako já, moc na výběr nemáš. Terezu jsem popravdě vůbec nemilovala. Ale žádnou jinou lesbu neznám, víš?“

Tohle bylo ovšem ještě zajímavější. Doslova jsem jí visela na rtech. Něco uvnitř mě křičelo, že je ta vhodná chvíle říct jí pravdu. Třeba bych měla větší šanci, než měla Tereza… Třeba bych se jí mohla líbit… Možná bych i mohla být tou, do které by se zamilovala… Ale mlčela jsem. Nezmohla jsem se na víc, než na jemný a chápavý úsměv.

  „Budu muset jít,“ řekla jsem tiše, trochu i zklamaně.

Bylo mi s ní tak dobře… Ztrápeně jsem pohlédla z okna. Za tu dobu napadlo několik čísel čerstvého sněhu a další vločky čiperně poletovaly vzduchem. Jako by vycítila mé nepříjemné pocity pramenící z blížícího se odloučení a navrhla, že mě doprovodí. Nebo se ani jí ode mě nechtělo? Doufala jsem v to.

    Šly jsme pomalu podél Nisy a ani jedna nic neříkala. Ve vzduchu viselo něco zvláštního. Co chvíli jsme se zastavily, abychom se bez jediného slova zase daly do pohybu. Během jedné naší „přestávky“ Helena to ticho prolomila.

  „Nehýbej se,“ zašeptala.

Nechápavě jsem na ni pohlédla a srdce jsem ucítila až v krku, jelikož se z pro mě nepochopitelných důvodů náhle přiblížila svým obličejem poměrně blízko k tomu mému.

  „Ve vlasech ti přistála vločka,“ vysvětlila potichu, jako by se bála, že vlivem hlasitého projevu by vločka dříve roztála.

Potom opatrně ukazováčkem zajela mezi mé vlasy ve snaze sněhovou vločku sundat, abych si i já mohla prohlédnout ten skvost, který se uhnízdil v mé dlouhé ofině. Jenže to už se mi opět touhou i obavami zatočila hlava, nohy se mi podlomily a jako přezrála hruška jsem zapadla do sněhových závějí. Nade mnou se rozprostřel kousek nebe bez mraků posetý zářivými hvězdami. Zprvu se mi slily do rozpitého obrazu a chvíli trvalo, než jsem dokázala svůj pohled zaostřit. A pak nade mnou najednou nebyly hvězdy, ale Helenina tvář.

  „Budeš přede mnou pořád omdlévat?“ zašeptala a svými od rukavic vyhřátými dlaněmi uchopila moje ledové tváře.

Země se znova zachvěla a nebe nade mnou se roztočilo, když mě poprvé opatrně políbila. Jen krátce a hned se zase odtáhla, jako kdyby čekala na mou reakci. Chvíli jsem se z proběhlého šoku vzpamatovávala a uvědomovala si, že to nebyl pouhý sen, načež jsem vystoupila z kolotoče emocí a poprvé ve svém životě jsem udělala něco rozhodného. Přitáhla jsem k sobě její ústa a polibky jí opětovala.

*   *   *

    Toho dne jsem nakonec domů nedorazila. V návalu neočekávané vášně jsme se za doprovodu vydatných polibků vrátily do Helenina bytu.

Horká kamna roznášela teplo po celém pokoji. Přesto se mé bradavky tyčily vzhůru do výšin, jako by vysílaly signál vojenským letounům. Po těle mi vyskákala husí kůže a začala jsem se třást.

  „Je ti zima?“ zeptala se Helena starostlivě a já rozrušeně přikývla.

Ale ve skutečnosti mi bylo naopak horko. Jen těžko lze popsat pocity, které se ve mně odehrávaly. Nikdy jsem se necítila tak zranitelně a zároveň si připadala v bezpečí.

  „Zahřeju tě,“ řekla Helena vzrušeně a opatrně na mě nalehla vahou svého pulzujícího těla.

Ústa mi naplnila dlouhým polibkem a já se ničemu nebránila.

  „Neboj se… Ničeho se neboj,“ šeptala vzrušeně mezi polibky, jejichž intenzitu nadále zvyšovala.

Cítila jsem, jak mě polévá červeň z tepla a ze studu. Oproti tomu jsem na svém těle pozorovala i další proměny, které mi do té doby byly tak cizí. I kvůli těm nepopsatelným slastným pocitům jsem toužila po tom, aby Helena nepřestávala, přestože můj rozum na naše jednání stále pohlížel kriticky. Domníval se, že to, co děláme, není správné. Ale kdo myslí na rozum, když se zmítán hormony stane obětí nevysvětlitelných chemických pochodů? Nechtěla jsem být rozumná. Chtěla jsem, aby mě Helena líbala a hladila. Toužila jsem po jejích dotecích a všem, co měla v plánu činit.

  „Chtěla bych si tě namalovat,“ náhle zašeptala.

  „Teď?“ podivila jsem se a opět jsem se roztřásla.

  „Teď,“ přisvědčila.

Posunkem ruky mi dala najevo, ať zůstanu ležet tak, jak jsem. Připravila štětec, rozdělala barvy, ale malířské plátno ponechala na svém místě. Přiklekla ke mně a vlhkým štětcem přejela mou hruď. Vzrušením jsem se propnula. Pak udělala další tah. A  znovu. Štětcem rýsovala jeden tah za druhým, čímž mě přiváděla do stavu absolutní malátnosti a zároveň tvořila něco nepopsatelně zvláštního. Na mé hrudi vznikl obraz slunce vyčnívajícího z mraku, ze kterého se sypaly sněhové vločky. Nedokázala bych to namalovat na plátno, natož na kůži. Obraz sice působil vzhledem k mé anatomii lehce asymetricky, ale o to zajímavější byl. Když byla Helena hotova, svým nahým tělem se přitiskla k mé pomalované hrudi a opět mě vášnivě líbala. Tiskla se ke mně, jako by mě měla každou chvíli zase ztratit. Dvě slunce na našich tělech nás hřála na hrudi a hejna sněhových vloček spolu laškovala, jak rozpustile padala z hustých mraků. Té noci jsme se nemilovaly. Ale to, co se odehrávalo uvnitř nás, bylo intenzivnější a hlubší, než kdyby k tomu mělo skutečně dojít.

*   *   *

     Probudila jsem se do zasněženého poledne. Do nosu mě zašimral tabákový dým. Helena už byla vzhůru a zase něco tvořila. Když viděla, že jsem se probudila, vesele se usmála a lehla si ke mně do postele. Zezadu se ke mně přitulila a chvilku jen mlčela. Jemně mě políbila do vlasů.

  „Jak ses vyspinkala?“ zeptala se tiše.

  „Krásně… Chvíli jsem myslela, že jsi jenom sen.“

  „Naštěstí ne a jsou na to důkazy,“ zasmála se a čiperně vyběhla z postele.

Přistoupila k malířskému plátnu a otočila je ke mně. Nestačila jsem se divit. Byla jsem tam já, jak mě Bůh stvořil se všemi detaily. Jen do obličeje mi nebylo vidět. A na mé hrudi, stejně jako večer, vycházelo slunce a vločky se sypaly z hustých mraků.

*   *   *

    „Ach bože, to bylo přece na tom obrazu!“ vykřikla Markéta rozrušeně.

Ano, právě tento osudný obraz toho času visel v zapadlé anglické kavárně. Člověku by to připadalo jako neuvěřitelná náhoda. Ale já bych to spíše označovala jako osud. Ten si přál, abych všechny tyto vzpomínky prožívala znovu. Kdybych tohle někde vyprávěla, nevěřili by mi ani slovo. Měli by mě za starou babku, která začíná senilnět a vymýšlí si hlouposti. Jen já sama vím, co se tenkrát stalo, a že to všechno je pravda.

  „Mami, tak už povídej, co se stalo dál?“ oslovila mě Markéta a celá nedočkavá se připravovala k tomu, až jí dopovím celý zbytek svého příběhu.

Přečtěte si také 3. a 4. díl!