Odraz minulosti

Miroslava Fáčková

Přečtěte si napřed 1. a 2. díl!

    Domů jsem se vracela lehce po poledni. Matka tou dobou byla před infarktem. V té době neexistovaly mobilní telefony, a přestože lidé nebyli závislí na technice a nepotřebovali takřka hystericky a nepřetržitě o svých blízkých vědět, tak uznávám, že tohle jsem opravdu přehnala. Je s podivem, že ji do té doby ještě neodvezli do blázince.

  „Můžeš mi laskavě říct, kde jsi byla?“ vyštěkla na mě hned mezi dveřmi.

Byla naštvaná, ale pod jejím drsným výrazem se skrývala starost.

  „Promiň, zdržela jsem se u Heleny,“ odpověděla jsem.

  „To jsi u ní byla celou noc, jo? Nelži mi. Že tys byla u nějakýho kluka,“ nevěřila mi.

  „Mami, prosím tě… A i kdyby, jsem dospělá a je to moje věc,“ argumentovala jsem.

  „Tak to teda ne, holčičko. Dokud tady bydlíš, budu vědět o tom, kde trávíš čas! Kdybys mi aspoň zavolala! Tohle bylo naposled, nedovedeš si představit, jak jsem se bála!“

Ano, asi měla právo být na mě naštvaná, vystrašená… Ale já měla úplně jiné myšlenky. Hlavou se mi honily okamžiky předešlého večera i noci. Chvíli jsem tupě a zasněně hleděla  do zašedlé zdi ve svém pokoji a chvíli s bušícím srdcem a vzteky sebe samu proklínala. Chvíli jsem pociťovala výčitky, že tak krátce poté, co se Helena s Terezou rozešly, jsem nahradila prázdné místo v posteli. Ale ať už jsem se na to dívala jakkoliv, pořád jsem si uvědomovala, že přesně po tom jsem po celou dobu toužila. A chtěla jsem víc. Víc a víc proniknout do Helenina světa a nechat ji ten můj svět a každičké prázdné místo v něm naplnit její láskou. A to se stalo hned následujícího večera. Otevřela mi v župánku, akorát vyšla ven ze sprchy. Celý byt voněl jako květiny a ani památky nebylo po kouři z její dýmky. Když jsem ji viděla stát mezi dveřmi v tlumeném světle, na nic jsem nečekala a vrhla se na ni. Nedbala jsem uvařeného jídla na stole, které pro nás Helena připravila. Čekala jsem už příliš dlouho a najednou jsem věděla, že to, po čem jsem tolik toužila, teď dělat smím. A nesnesla bych jedinou minutu čekání navíc. Rozvázala jsem pásek od jejího župánku a nechala jej padnout na zem. Ocitla se přede mnou docela nahá. Se zatajeným dechem jsem stiskla její ňadra ve svých rukou. Musely být studené, jak na ně působil bodavý mráz, ale Helena na ten chlad reagovala pouze tichým syknutím a mé prochladlé ruce schovala do svých horkých dlaní.

  „Pojď se ke mně zahřát,“ zašeptala a vedla mě do vyhřátých peřin.

Když mě líbala, začala mne svlékat. Ač jsem nevěděla, co mám dělat a jak to dělat, nechala jsem se vést svým instinktem. Helena věděla, jak moje tělo ponořit do víru pokušení a já jí stejnou měrou její dotyky vracela. Tiskla jsem se k ní a vynahrazovala jsem si každou chvíli, kdy jsem tiše a nečinně poslouchala vyprávění o Tereze. Líbala jsem ji nenasytně a naprosto spontánně jsem činila všechno, po čem Helena toužila a i to, co sahalo až za pomyslnou hranici mých dosavadních představ. Tu noc na obloze hořelo tisíce zářivých hvězd a my jsme ji celou promilovaly.

*   *   *

    Ráno jsme konečně, ospalé a zároveň nepochopitelně čilé, věnovaly pozornost zapomenuté večeři. Celá skončila v odpadkovém koši. Když jsem si představila, jak se s tím musela Helena tvořit, přišlo mi to líto. Ale má milá mě těšila se slovy, že jsem jí to úsilí hned několikrát vynahradila svými vášnivými činy. Kdykoliv se k tomu jakýmkoliv způsobem vrátila, červenala jsem se. A své rozpaky jsem zase maskovala tím, že jsem ji k sobě znovu a znovu tiskla.

  „Víš, že s tebou je to jinak?“ vydechla, když jsme opět zaujaly stanoviště v její posteli.

  „Jak jinak?“ nechápala jsem.

  „Víš, je to hloupý, abych o tom mluvila teď. A navíc, asi je brzo něco takovýho říkat. Ale s Terezou jsem byla jen proto, že to byla holka. Bylo to jen o anatomii, ale uvnitř jsem necítila nic. Ty jsi jiná, úplně jiná…“

  „Není to brzo. Teda, možná z tvojí strany. Ale já jsem v tomhle vztahu už od léta. Takže o nějakýho půl roku dýl, než ty,“ přiznala jsem.

  „Vážně?“ podivila se, „Napadlo mě to, ale nebyla jsem si jistá. Taky jsem měla pocit, že už dřív mezi námi několikrát přeletěla jiskra. Ale neodvážila jsem se nic udělat.“

  „Já taky měla strach. Ale teď už jsme spolu. Teď už nás nic nerozdělí,“ vyslovila jsem, možná bláhově, své zbožné přání.

*   *   *

    První nedorozumění mezi námi nastalo v den Heleniných narozenin. Helena totiž na oslavu pozvala i Terezu. Kromě několika dalších dívek, které jsem toho večera poznala, mi ona jediná byla trnem v oku. A to i přesto, že s sebou přivedla svou novou přítelkyni. Vadila mi i proto, že se neustále snažila dávat najevo, že není ve svém vztahu spokojená. Jakmile se její nová beruška odebrala k baru, už byla mezi námi a zásobovala nás svými rádoby vtipnými poznámkami.

  „Dneska jsem jí třikrát musela připomínat jednu věc. Holky, ta je víc blbá, jak ošklivá. No věřily byste tomu?“ smála se, div z toho nezačala chrochtat.

Nechápavě jsme se spolu s Helenou na sebe podívaly, ale nic jsme nerozebíraly. Když se vrátila zmiňovaná ošklivá a hloupá od baru, Tereza se k ní přilísala jako její miláček největší a ani památky nebylo po jejích předešlých slovech. Přestože atmosféra byla vážně působivá, něco mi bránilo se plně odvázat. Zčásti to bylo přítomností Terezy a přiznám se, že i tím, že pro mě náš vztah byl něčím novým, a přestože jsem k Heleně cítila upřímnou a čistou lásku, dělalo mi problém se k ní hlásit veřejně. Korunu mým neblahým pocitům nasadila Tereza, když mě požádala o tanec.

  „Jak to jde s Helenou?“ zajímala se.

  „Dobře,“ odpověděla jsem neurčitě.

  „Víš, že máš fakt štěstí?“ opět promluvila po chvilce ticha.

  „Vím,“ řekla jsem stručně.

  „Tak si ho važ,“ řekla mi, „Nebyla jsem pro ni láska s velkým L, ale ona pro mě jo. Dobře, splnila si svůj sen o lásce až za hrob a mě o něj připravila. Teď mě čeká to samé a aspoň vím, jak se se mnou po celou tu dobu cítila.“

Na můj vkus se až příliš rozpovídala. Mnohé z toho jsem ani nepotřebovala vědět. Došlo mi už předtím, že její nová přítelkyně je jen nálepkou na zlomené srdce. A pochopila jsem, že by dala vše za to, aby se mohla k Heleně vrátit. Té jsem o svých obavách řekla.

  „Neblázni,“ kroutila nad mými slovy hlavou.

  „Je to tak, pořád tě miluje,“ stála jsem si za svým.

  „To se ti jen zdá. Je to moje kamarádka, na tom se nic nezmění,“ zdůraznila.

  „Proč zrovna ona? Vždyť jsi s ní předtím spala a teď se s ní chceš vídat dál?“ uhodila jsem na ni.

Myšlenka, že ty dvě spolu budou dál kamarádit, se mi ani trochu nezamlouvala.

  „Přece bys nežárlila,“ mírnila mě Helena.

Nakonec jsem přestala Terezu řešit, protože jsem nechtěla Heleně zkazit oslavu. Měla jsem však v plánu si v blízké době o tom s ní opět a třeba i důrazněji promluvit.

*   *   *

    Nevěděla jsem, že se v našem životě stane něco, kvůli čemu už Terezu řešit nebudeme. Nastala jiná, mnohem vážnější situace. Jako obvykle jsem se vracela od Heleny. Tváře se mi červenaly a mé rty vrhaly zářivý úsměv do dáli. Až do doby, než mé oči spatřily výraz mojí matky. Nestačila jsem se zeptat, co se stalo, jelikož jsem hned v zápětí koupila facku.

  „Kde jsi byla?!“ zařvala jako generál.

  „Přece u Heleny, dneska jsi věděla, že se zdržím!“ odpověděla jsem zaskočeně a studenou ruku jsem položila na svou od políčku hořící tvář.

  „Co jsi tam dělala?“ zařvala na mě a byla vzteky šílená.

  „Přece jsme malovaly, jako vždycky,“ odpověděla jsem.

  „Malovaly, jo?! Tak já ti něco povím! Zajímalo mě, co tam vy dvě spolu pořád děláte. Protože věř mi, tohle už mi nepřišlo normální. Šla jsem za tebou a to, co jsem viděla u těch dveří, to nebylo žádný malování! To bylo něco tak hnusnýho, že na to ani nemám slušnej výraz!“

  „Mami, prosím tě, uklidni se,“ snažila jsem se ji mírnit, ale věděla jsem, že jsem slušně řečeno v háji.

  „Jak se mám uklidnit, když je moje dcera hnusnej úchylák? Jak asi myslíš, že se teď KVŮLI TOBĚ cejtím?!“

  „Mami, já nejsem úchyl! Já mám Helenu normálně ráda… Vím, že je to zvláštní, ale my spolu přece neděláme nic úchylnýho. Je to jen láska, nic víc. Nikdy jsem nebyla s nikým takhle šťastná, nikdy mi nebylo tak krásně. Chtěla jsem ti to říct a podělit se o to s tebou. Jsem přece tvoje dcera a já miluju Helenu.“

Asi jsem se domnívala, že ji svým monologem uklidním. Že ji třeba nějak přesvědčím, aby změnila názor. Ale mýlila jsem se. A resumé? Vyhodila mě z bytu. Zničila všechny mé obrazy a hodlala o tom informovat ve škole. Podle jejích slov tomu chtěla učinit přítrž, i kdyby mi měla zničit celý život. Vyhrožovala mi, že nedostuduji, že mě nikde nezaměstnají. Ano, čtete dobře, moje vlastní matka. A já jen zbaběle, jako loutka v jejích rukou, udělala vše, co ona chtěla. Ze strachu, že mi zničí celý život, jsem se s Helenou rozešla. A neuvědomila jsem si, že právě a jedině tímto mi ten život opravdu zničila.

Už jsem pak o Heleně neslyšela. Ještě dlouhou dobu mi zněla v uších její slova: „Vem na to jed, že až znovu uvidíš tenhle obraz, budeš plakat nad tím, jak jsi mi zlomila srdce!“

Ano, plakala jsem. A nepotřebovala jsem k tomu vidět ani ten náš obraz. Znovu a znovu jsem slyšela i její další slova: „Až si budeš příště chtít užít s ženskou, najdi si k tomu stejnou, jako jsi ty!“

Jak ráda bych jí vysvětlila, že z mé strany to rozhodně nebylo o sexu. Automaticky mě zařadila mezi skupinu žen, které si občas od plotny a manžela odskočily do náruče jiné ženy, ale city do toho nepletly. Takových bylo i v době mého mládí opravdu mnoho. A tyto ženy mohly lehce zlomit srdce lesbicky orientovaným ženám, které si jejich zájem vyložily jinak. Trochu mě to zaškatulkování uráželo, ale ve skutečnosti jsem jí za to byla vděčná. Nemusela jsem jí nic vysvětlovat. Ani to, že jsem slaboch. A snažila jsem i samu sebe přesvědčit, že přesně do této skupiny žen sama patřím. A povedlo se. Na dlouhých čtyřicet let.

*   *   *

  „A co bylo dál?“ ptala se Markéta a v jejích očích se zračilo zklamání.

Ač dopředu musela předpokládat, jak to celé dopadne, tak očividně neustále očekávala zvrat a zcela jiný průběh událostí. Ale muselo by jít o zcela jiný život, jelikož náš životní příběh jsme důvěrně znaly. A také konečně pochopila důvod, proč jsem celá ta léta dávala i před ní najevo nenávist ke své vlastní matce.

  „Zařekla jsem se, že si vezmu prvního chlapa, kterýho mi máma přivede. Natruc. A toho jsem si vzala…“ odpověděla jsem.

  „Znamená to, že jsi tátu nikdy nemilovala?“

  „Měla jsem ho ráda. Vážila jsem si ho. A jeho smrt mě opravdu zasáhla. Ale někde uvnitř jsem vždycky věděla, že je všechno jinak. Že Helena patří do mého srdce, ať jsem kdekoliv, ať se děje cokoliv.“

Rozplakala jsem se. Jako bych během svého vyprávění Helenu opět ztratila. Markéta mě chytla za ruku.

  „Mami, jsem na tebe tolik pyšná! Když se to o tobě babička tenkrát dozvěděla, měla tě obejmout. Jako správná matka. Jako ty mě, když k nám poprvé přišel Andrew a já ti řekla, že jsem těhotná.“

To už jsem neplakala, ale hlasitě vzlykala a své slzy jsem nestačila utírat z tváří.

  „Dovol mi, abych tě objala aspoň jako dcera, když to tvá matka nedokázala,“ řekla a pevně mě sevřela ve svém náručí.

Celá jsem se třásla a měla jsem dojem, že se dočista zadusím. Zároveň se mi nesmírně ulevilo. Ten balvan, který mě tížil celá dlouhá léta na hrudi, byl najednou pryč. A to jen díky mé milované dceři. Mačkala jsem ji v náručí, jako bych silou objetí měla všechen ten smutek vytěsnit z mé strádající duše.

  „Co teď?“ zeptala jsem se do prostoru, když jsem se trochu zklidnila.

  „Musíš jít za ní,“ řekla Markéta a vřele stiskla mou dlaň.

*  *  *

    Jakmile jsem ve svém vyprávění prožila svou minulost, vydala jsem se zpátky do kavárny. Markéta mě doprovázela, dělala si o mě starosti. Servírka nás okamžitě poznala a přívětivě se na mě usmála.

  „Budete si přát?“ zeptala se opět česky.

  „Děkuju, nebudu nic pít,“ odvětila jsem, „Prosím vás, mohla bych mluvit s vaší matkou?“

Srdce jsem měla až v krku. Nejméně tisíckrát jsem si tento okamžik představovala. Znovu a znovu jsem ve své paměti hledala Heleninu tvář a snažila se jí dosadit dnešní podobu. Jak bude asi vypadat po tolika letech? Budou její kadeře stále tak husté jako tenkrát? Bude stále tak okouzlující? Ač jsem se snažila působit klidně, uvnitř jsem byla na pokraji nervového zhroucení. Nic z toho, co jsem na sobě pociťovala – to bušení srdce a stažené hrdlo, dech beroucí představy o milované ženě, se nevyrovnalo tomu, co přišlo poté. Do místnosti vstoupila matka servírky.

  „Ahoj Katko,“ oslovila mě o čtyři desítky let starší Tereza.

Podlomily se mi nohy a já taktak usedla na nejbližší židli.

  „Helenko, přeci jenom paní uvař kávu. A neboj se do ní přidat doušek rumu,“ oslovila servírku, načež se opět obrátila na mě.

Přečtěte si také závěrečný 4. díl!