Odraz minulosti

Miroslava Fáčková

Přečtěte si napřed 1., 2. a 3. díl!

     Když jsem procházela branou anglického hřbitova, cítila jsem, jako bych já sama opravdu umírala. Dívala jsem se na obě strany a očima těkala z náhrobku na náhrobek. Pak jsem náhle viděla ten pravý, kde bylo zlatavým písmem napsáno jméno „Helena Jurásková“. Ten pohled byl tím nejhorších ze všech a když jsem na náhrobek pokládala kytici růží, musela mě Tereza podepřít. Jinak bych snad byla upadla. V ten okamžik jsem si vybavila Helenu, jak by se asi tvářila a co by říkala, kdyby viděla, že před ní opět padám.

  „Je to hrozný, opravdu hrozný,“ mumlala jsem a pořád dokola jsem četla její jméno.

Dle data na náhrobku Helena zemřela již před deseti lety.

  „Dodneška nevím, jestli to byla embolie nebo infarkt,“ řekla tiše Tereza, „zemřela tak nečekaně… Akorát jsem se vracela domů a už jsem jí nemohla nijak pomoct.“

  „Je mi to moc líto,“ řekla jsem upřímně.

Ze hřbitova jsme šly ještě posedět do kavárny. Musely jsme si toho tolik říct… V první řadě to, jak je vůbec možné, že jsme se tady, tak daleko od našeho domova a po tolika letech shledaly.

  „Připomíná mi to ten film, viděla jsi ho?“ prolomila ticho Tereza.

Přestože jsem tuto část svého života na mnoho let zcela vymazala, dojemný snímek o lásce dvou žen odehrávající se za druhé světové války mému oku bohužel neunikl. O to beznadějnější mi celá ta situaci připadala.

  „My se naštěstí nesetkáváme v domově důchodců,“ odvětila jsem při vzpomínce na příběh o  Aimée a Jaguárovi.

  „To ne… Ale spojuje nás láska ke stejný ženě,“ podotkla, „a nemusíme se hádat, která z nás ji milovala víc, protože dneska už je to stejně jedno.“

Tázavě jsem na ni pohlédla. Tolik informací jsem od Terezy tedy nečekala. Dokonce nehodlala přestat a ve svém monologu pokračovala: „Důležitý je to, koho z nás dvou milovala ona.“

 Zakročila jsem: „Terezo, nech to být. Byla jsi s ní po celou tu dobu, máš na co vzpomínat.“

  „Jo… Byla jsem s ní a po celou tu dobu jsem věděla, že mě nemiluje. Měla jsi tenkrát pravdu. Láska se vynutit nedá. Říkala jsem, že bych udělala všechno pro to, aby se ke mně vrátila. A co jsem z toho měla? Jenom potvrzení o tom, že ať budu dělat cokoliv, vždycky pro ni bude první úplně jiná. Všechno, co jsme spolu v našem životě prožívaly, by raději sdílela s tebou.“

  „Takhle nemluv,“ kárala jsem ji.

  „Ale ano. Ona tě milovala, Katko. Opravdu tě milovala,“ řekla rozechvěle.

Vzpomněla jsem si na ni. Na to, jak byla krásná. Jak jsem ji držela v náručí a ona se ke mně roztouženě tiskla. A pak mi přišlo opět všechno líto. Nesnášela jsem samu sebe za to, jak sobecky jsem se k ní zachovala. Za to, že jsem jí zlomila srdce.

  „Bože můj, umírala s přesvědčením, že ji nemiluju!“ vzlykla jsem a bylo mi nanic.

  „Ne,“ zakroutila hlavou Tereza.

Chytla mě za ruku. Ač to zní jakkoliv podivně, nechala jsem ji. A to i přesto, že jsem ji opravdu nikdy předtím neměla v lásce.

  „Všechno jsem jí řekla, Katko. Ale už bylo pozdě. Věř mi, že kdybych to tenkrát věděla, hned to napravím.“

Něco se mi na tom nezdálo. Tereza působila opravdu rozrušeně, celá se chvěla.

  „O čem to mluvíš?“ nechápala jsem.

Tereza se nadechla k odpovědi a pak rychle, jako když člověk počítá do tří před tím, než řekne něco nepříjemného, přiznala: „To já jsem tě práskla tvojí matce.“

  „Co?!“ vytřeštila jsem oči.

  „Já jsem jí o vás dvou řekla. Kdyby nebylo mě, nešpehovala by tě do jejího bytu a neviděla vás spolu,“ podala mi šokující informaci.

  „Jak jsi jen mohla?!“ křikla jsem na ni, až se lidé v kavárně po nás otočili.

  „Katko, odpusť mi to, prosím. Byla jsem nešťatná a chtěla jsem ji zpátky. Neuvědomila jsem si, že ji tím připravím navždy o štěstí a tím pádem i sebe.“

Kdybych mohla, snad bych i Tereze nafackovala. Bez ohledu na to, že jsme seděly v kavárně. Vyřídila bych si to s ní klidně i před všemi těmi lidmi. Najednou jsem v sobě měla neskutečný vztek. Uvědomila jsem si, že nejen má matka, ale i ona byla strůjcem mého neštěstí. Moje matka byla tou dobou již mrtvá, nemohla jsem jí vmést do tváře vše, co se za ta léta ve mně nastřádalo. A potom, na mrtvé se přece má vzpomínat v dobrém, ať už se provinili čímkoliv. Takže o důvod víc, proč si všechno to své příkoří vybít na své sokyni… Ale komu by to vlastně pomohlo? Změnila bych tím po  těch letech něco? A co by se stalo, kdyby se to má matka nedozvěděla od ní? No, pravděpodobně by se to dozvěděla od někoho jiného anebo přímo ode mě. Přece bych jí nadosmrti netajila svou lásku, ne? A kde beru jistotu, že by má matka jindy zareagovala jinak? Asi se to mělo stát a proto se to stalo. Důležité je, že se vše vyřešilo, vysvětlilo a více mě to nemusí trápit.

  „Už o tom nemluv,“ odpověděla jsem tedy, čímž jsem přiložila ruku ke smíru.

A rozhodla jsem se změnit téma. Zajímalo mě, jak ocitly tak daleko od domova.

  „Stěhovaly jsme se sem jen pár týdnů potom, co jsi odešla,“ dozvěděla jsem se, „Helena za každou cenu chtěla začít znova. A to znamenalo se odstěhovat někam hodně daleko. Byla jsem jí oporou a nabídla jí, že půjdu s ní. Pochop to, nikoho neměla a tak souhlasila.“

  „A co že zrovna Hastings?“ zajímalo mě.

  „No, původně to byl Londýn. A úplně původně mělo jít vlastně jenom o dovolenou. Jenže jak víš, pak už se nebylo proč vracet. Jednak kvůli politický situaci, jednak tě nechtěla potkat jako vdanou paní s děckem. A tak jsme tu zůstaly.“

Se zájmem jsem ji poslouchala.

  „Helena si otevřela ateliér nejdřív v Londýně, ale pak toužila po moři. Ale to nebylo hned, už jsme měly dceru.“

  „A jak jste vůbec přišly k dítěti?“ zajímalo mě.

  „Helena byla biologickou matkou. Jeden její kolega malíř se nabídl, že nám pomůže. Ještě máme syna, ale ten s námi už nežije.“

  „Syn je taky Helenin?“

  „Obě děti jsou naše. Ale syna jsem porodila já. Vlastně jsme byli úplně normální lesbická rodina a prožili jsme spolu plno hezkých chvil. I když jsem někde uvnitř sebe pořád čekala, že se jednou objevíš a vezmeš mi ji.“

Mlčela jsem. Na to se ani nic říct nedalo.

  „No vidíš, a nakonec jsi tady a vlastně dobře. Aspoň mě už nemusí tížit výčitky svědomí,“ přiznala, načež se od srdce zasmála: „Teda, to by mě teda nikdy nenapadlo, že tě jednou ráda uvidím.“

Tím pobavila i mě. Navzdory celé té situaci.

    Než jsem napořád opustila zapadlou kavárničku a rozloučila se s Heleninou dcerou, která po ní nezdědila víc, než barvu očí, si mě ještě Tereza vzala stranou.

  „Katko, protože vím, co pro vás obě ta chvíle znamenala, ten obraz ti dám. Je vůbec nejhezčí z těch, který Helena namalovala. Ale vždycky patřil tobě,“ zaskočila mě.

Poté mi bez dalších slov předala staré plátno, ze kterého stále, i po tolika letech, čišel život tehdejšího přítomného okamžiku. S díky jsem jej přijala. Pak jsem upřímně a bez zábran Terezu objala.

  „Až zase přijedeš za dcerou, klidně se stav,“ nabídla mi.

Ale já někde v hloubi své duše cítila, že to byla má poslední cesta do Anglie. Poslední a zároveň ta nejdůležitější cesta v celém mém životě.

    Před odletem jsem ještě jednou zašla na hřbitov. Společnost mi dělala Markéta. Slíbila mi, že sem bude chodit pravidelně a nosit Heleně na hrob její oblíbené květiny.

    Po celý let jsem zabalený obraz měla u sebe. Ač se stevardům mé rozhodnutí zprvu příliš nezamlouvalo, nakonec jsem si své stanovisko prosadila. Bála jsem se, že by se mohl v přepravních prostorech poničit.

     Když jsem večer ulehla ke spánku, uchopila jsem do obou rukou ten oprýskaný rám. Znovu jsem viděla samu sebe, mladou a krásnou, jak ležím plna bázně i očekávání pod rukama a štětcem zkušené malířky. Viděla jsem husté kadeře a plné rty, jak se přibližují, aby mě mohly políbit. Znovu jsem si nechala sundat sněhovou vločku ze svých vlasů a opět jsem omámená nečekaným přívalem emocí upadla jako přezrálá hruška do měkkých sněhových závějí.

Náhle se přede mnou zjevila její tvář. Usmívala se na mě a její oči mi prozrazovaly, že mi odpouští. Natáhla jsem k ní ruce, abych si ji, stejně jako tenkrát, k sobě mohla přitáhnout.