Na slovinskou autorku Suzanu Tratnik jsem narazila náhodou. Při listování e-zinem Českého rozhlasu mě zaujal článek o jejím nově vydaném románu Třetí svět. Ten zatím v katalogu knihovny nebyl, objevila jsem ale její prvotinu Jmenuju se Damián. Nevypadlo to zle, takže jsem si docela útlou knížku odnesla domů.
Obal knihy je takový… mno posuďte sami. Pokud člověk vybírá podle něj (což spousta lidí dělá), tak tahle novela zůstane často nepovšimnutá. Jak s oblibou říkám, žádná hitparáda. V informacích o autorce fotka docela jasné lesby už od pohledu (tvrďte si co chcete, některé obličeje hovoří samy za sebe). Poté ale pár zajímavých informací o tom, že zmíněná paní je promovaná socioložka, věnující se překladatelství, žurnalistice a dlouholetým aktivitám v rámci lesbického hnutí. Brouzdání jejím životopisem na skrovných webovkách odhalilo autorství dvou studií – o lesbickém hnutí ve Slovinsku a lesbické literatuře. Suzana mi začala být sympatická. Nedočkavě jsem tedy otevřela její první román.

SSuzana Tratnik, autorka knihytačilo pár úvodních vět, aby mi bylo jasné, že tohle není můj šálek čaje a pro zařazení do police oblíbených se kniha bude muset hodně snažit. Jsem literární (a nutno přiznat, že i v dalších oblastech) konzerva a hovorový jazyk pubertálního vypravěče, který se moc nepáře jak se slovosledem, tak s gramatikou, dával mému soustředění i trpělivosti malinko zabrat.
Kniha je vyprávěním devatenáctiletého Damiána, který shrnuje podstatné události několika posledních měsíců, možná let, na konci kterých se ocitá ve skupině svépomoci, kde sedí mezi několika dalšími ztroskotanci, jež se snaží odhalit a odstranit své trable se společností. Damián se cítí touto skutečností nadmíru otravován, nejraději by se vrátil ke své partě, jež čítá nohsleda Rokyho, Sineho a Brineho, přítelkyni Nelu a pár dalších. Popisuje svůj současný život, který byl a stále je sledem každodenních výprav na diskotéku nebo do hospody. Já bych doplnila, že jde o jednoduchý, bezstarostný, marnotratný, bezcílný a prázdný život nepříliš inteligentního flákače, který má o sobě dost zajímavou představu a svými slovy, postoji a chováním nevzbuzuje žádné nebo jen velmi malé sympatie.

Sám o sobě nejsem ranař. Nechápejte mě špatně, nemám rád násilí, jenže když zuřím, potom fakt rád mlátím a rozbíjím. Jinak nevím, proč se mě všichni, když se napiju, bojej. Nikdy nikoho bezdůvodně neuhodím, nejsem násilník. Ale asi se tak zle dívám na lidi kolem sebe (aspoň jsem to tak slyšel, sám se samozřejmě nevidím). A to už jsem jim řekl stokrát, že je to jen proto, že jsem nametenej a stěží udržím oči otevřený, opravdu, mám těžký víčka, oči se mi zešikměj jako Číňanovi. Ale hned řeknu, že není dobrý mě prudit, když jsem opilej; to vždycky vyšiluju – ale vždyť každej vyšiluje, když se namete – nevím proč, určitě mám nějaký důvody, něco mě musí trápit. Jenže na to nemůžou přijít ani psychologové.

Při čtení těchto siláckých řečí se mi maně vybavil podobný jednoduchý hrdina Vandam z Rudišovy Národní třídy. Nesympatický tlučhuba s velmi úzkým nazíráním světa je však oproti hrdinovi novely Suzany Tratnik opravdový suverénní bijec jistý si sám sebou. Damián však navzdory tlusté vysoké zdi, kterou kolem sebe vystavěl, agresivním výbuchům a neurvalým pitkám působí značně nestabilně a křehce. Bojuje s nenávistí k otci, způsobenou traumatem z dětství, která teď spaluje jeho vědomí do té míry, že není schopen vejít do domu, když vidí jeho auto v garáži. Je na to sám, bratr, jeho zrcadlový odraz a jediná opora odjel do Německa. Sestra jej neumí chápat stejně a matka neustále předhazuje problémy se školou a špatnou pracovní morálku. Damián musí bojovat s rozpory v sobě, které mu brání se kamkoliv zařadit. Čtenář se dozvídá, že Damián není jeho vlastní jméno, to nesděluje téměř nikomu. Zvolil si jej, aby byl blíž představě o sobě samém s vidinou věcí následně plynoucích hladce a lépe.
Bystrý čtenář již dávno pochopil, že Damián není obyčejný městský sígr a rebel postrádající životní cíl a smysl, nýbrž dívka zápolící se svou sexualitou, přesvědčená o opaku.

Už tak o mně dost mluvěj, beztoho už nemám před lidma nikdy klid. Nechci, aby se o mně říkalo něco, co není pravda. Nemám ponětí, co si o mně lidi myslej, když mě viděj a slyšej, ale já se cejtím normálně. Nic ze sebe nedělám a nepřevlíkám se, já jsem prostě takovej skoro od narození. Ani se neschovávám, jen nemám zapotřebí, abych lidem cokoli o sobě vykládal. Pokud řeknu, že jsem Damián, všichni jsou spokojený a nejvíc pak já sám. A i když se později snad dozvědí, že jsem ženská, už je příliš pozdě, aby se o něčem rozhodovali a přemejšleli, a nejčastěji mě prostě přijmou takovýho, jakej jsem. Vždyť obvykle nemám problémy kvůli svýmu vzhledu, to už jsem několikrát podotknul.

přebal knihy Jmenuju se Damián Damiánovy eskapády v městském životě flákače a příživníka jsou možná občas úsměvné, jeho pokusy o sblížení s Nelou a následný vratký vztah ale budí spíš soucit. I přesto čtenáři, jenž se dovede prokousat přes půlku knihy, už náhle vzbuzený zájem o tohohle divného hrdinu nedovolí ji jen tak odložit. S ubývajícími stránkami novely je člověk víc otevřen tomu, aby nakoukl Damiánovi pod pokličku a snažil se uchopit jeho osobnost, zjistit, po čem opravdu touží a zda má šanci dosáhnout mety, která by znamenala jeho spokojenost jak s životem vlastním, tak i okolním.
Ačkoliv má kniha vyústění vcelku smířlivé, Damián svou pozici vidí jasně.

 

Nic není věčný, to já vím už moc dobře, a dřív nebo pozdějc jsi tam, kde jsi byl. Nemůžeš utéct tomu metru krychlovýmu, kterej ti bůh určil, i když se zabiješ. I když se pohneš dopředu nebo dozadu, vůbec si tím svůj prostor nerozšíříš a nikam neutečeš, protože ten svůj metr krychlovej pořád vlečeš s sebou.

 

Luce

Knihožrout. Volnočasová aktivistka. Audiobook lover. Pohybový maniak a nadšenec. Hudební narkomanka. Naivní snílek. Ostravská náplava. Amatérská grafička. CML sLez Grrls.