Jeanette Wintersonová Jeanette Wintersonová(27.8.1959) je britská autorka dvacítky knih, křesťanská misionářka a držitelka několika knižních ocenění, především za svá dílka s lesbickým nádechem. Rodačka z Manchesteru vyrůstala v silně věřícím rodinném prostředí, které se stalo živnou půdou pro její první román Na světě nejsou jen pomeranče, Argo 1998 (Oranges are Not the Only Fruit). Informace o něm se hlavně díky tomuto blogu dostala i ke mně a já dlouho neotálela a během dvou dnů tuhle novelku přelouskala.
Do jisté míry zcela jistě autobiografický příběh vypráví o dětství a dospívání Žanety, adoptované dívky vyrůstající v rodině ovládané silně věřící matkou, která není tak úplně normální. Žije pouze pro Boha, Žanetu si v podstatě pořídila coby spolubojovnici za Boží práva a svou oporu, otec se ve vyprávění vyskytuje málo, jeho existence je líčena jako dost nepodstatná, hlavně když si uvědomíme, jak Žanetina matka vyřešila potřebu dítěte.

Táta rád sledoval v televizi zápasnická utkání, maminka zápasila sama – vždy a všude. Byla zkrátka neustále v ringu. Největší cíchy věšela, když byla venku větrná smršť. Třásla se na to, až u nás zazvoní mormoni. Před volbami vylepovala do okna obrázek konzervativního kandidáta – v městě, které je odedávna baštou labouristů.
Jakživa nepoznala smíšené pocity. Rozlišovala jen dva póly: přítel a nepřítel.
Nepřáteli byli:

  • ďábel (ve všech svých podobách)
  • sousedi
  • sex (ve všech svých podobách)
  • slimáci

Přáteli byli:

  • Pán Bůh
  • náš pes
  • teta Julinka
  • romány Charlotty Brontëové
  • jed na slimáky

a zprvu i já. Pořídila si mě, aby ve vyřazovacím zápase proti zbytku světa nečelila soupeři sama. K početí dítěte zaujímala záhadný postoj. Ne že by nemohla – ona spíš nechtěla. Jen ji velmi mrzelo, že ji v tom předběhla Panna Maria. A tak na to vyzrála jinak – přinesla si domů nalezence. Tedy mě.

Malá Žaneta vypráví o svém dětství pod matčiným velením a ta, dokud nebyla zákonem přinucena poslat dceru do školy, ji učila výhradně z Bible a biblických textů. Což se na dívce nepochybně podepsalo. Historky ze života v církevní obci oduševněle líčené malým dítětem nabývají komického rázu a člověk se u nich někdy docela pobaví. Žanetě se život v obci líbí, v podstatě vlastně ale nezná nic jiného, žádné dětské kamarády nemá, jedinou blízkou duší je jí o mnoho starší důchodkyně a stejně zapálená boží ovečka Elsie.

Elsie Norrisová, alias Svědkyně Elsie, byla naší církvi velkou oporou. Kdykoli nás pastor vyzval, abychom podali svědectví o Boží dobrotě, Elsie se vymrštila a vykřikla: „Tak si představte, co pro mě Pán tenhle tejden udělal!“
Došly jí vajíčka, Pán jí je seslal.
Bolelo ji břicho, Pán bolest odňal.
Modlila se dvě hodiny denně,
nejdřív ráno v sedm,
potom večer v sedm.
Jejím koníčkem byla numerologie. Nikdy neotevřela Písmo, aby si předtím nehodila kostkou.
„Nejdřív číslo kapitoly, potom číslo verše,“ tak znělo její heslo. Jednou se jí kdosi otázal, jak to dělá u těch knih Písma, které mají víc než šest kapitol.
„Mám svý metody,“ pronesla zarytě. „Pán má taky svý.“

Na světě nejsou jen pomerančePoté, co je tedy matka přinucena poslat dceru do školy, její komické patálie nekončí. Každému musí být jasné, že takto vychované a s církevními rituály tolik spjaté děcko to bude mít mezi vrstevníky zajímavé. Žaneta však zvládá školní martyrium statečně. „Jede si to svoje“ dalo by se říct. Ve školních dílnách vyrábí pouze biblické výjevy, v hodině vyšívání zarytě trvá na bílé dečce s fatalistickým citátem pro Elsie. Učitelky na takové projevy zarputilosti reagují spíše nepochopením a Žaneta se stává třídním exotem. Je jí to však jedno, protože má svůj svět, svou církev a všudypřítomný maják, svou matku.

Paní ředitelka dodržela slovo. Napsala mamince o mých náboženských sklonech a požádala ji, zda by mě nemohla nějak usměrnit. Maminka si hlasitě odfrkla a vzala mě za to do kina. Dávali Desatero přikázání. Zeptala jsem se, jestli by s námi nemohla jít i Elsie, ale to nedovolila.
Druhý den se mi ve škole každý vyhýbal. Nebýt přesvědčena, že jsem v právu, truchlila bych. Takhle jsem na to prostě nemyslela, plnila jsem úkoly, jak nejlépe jsem uměla, což zas tak valné nebylo, a duchem jsem byla ve sboru. Posteskla jsem si mamince, jaké to kdysi bývalo.
„Jsme odsouzeni k osamocení,“ pravila.
Ani ona neměla moc přátel. Lidi nechápali její způsob myšlení. Já sice taky ne, ale měla jsem ji ráda, protože vždycky přesně věděla, proč se co stalo.

Prvních zhruba 100 stran vyplněných touto linií je zábavné a milé čtení, i když čtenář pomalu tuší, že ze striktní až fanatické víry Žanetiny matky asi nevzejde nic dobrého. A fakt. Během nákupů se Žaneta seznámí s Melánií, dívkou vypomáhající v obchodě, se kterou naváže přátelský a posléze i bližší vztah. Tomuto sblížení nepředchází žádné předchozí avízo, jak by se dalo u queer literatury čekat. Zakopaný pes je totiž v tom, že ani autorka sama knihu za lesbickou nepovažuje :).

Když jsem k Melánii došla, už se smrákalo. Musela jsem si nadejít přes hřbitov, kde jsem pro ni občas ukradla kytici z čerstvého hrobu. Měla pokaždé radost, ale to protože jsem jí nikdy neřekla, kde jsem ty kytky vzala. Zeptala se mě, jestli u nich nechci přespat, když je maminka pryč, že je nerada v domě sama. Běžela jsem zavolat k sousedům a po dlouhých průtazích jsem z maminky, kterou jsem vytáhla od jejích salátů, konečně vymámila souhlas. Jako vždycky jsme si četly v Bibli a pak si libovaly, jak je to prima, že nás Pán svedl dohromady. Dlouho mě hladila po vlasech, pak jsme se objaly a já měla pocit, že se topím. Vyplašilo mě to, ale nemohla jsem přestat. V břiše mi mravenčilo. Měla jsem v útrobách chobotnici.

Románek s Melánií moc nedopadne, jelikož Žaneta udělá osudovou chybu, když se se svými pocity svěří matce. Ta ji i Melánii neúprosně vystaví „veřejnému vymítání“ před celým sborem v kostele, což má za následek Melániin odchod do ústraní a Žanetin stoupající vzdor proti matčině nadvládě. Nebudu vyzrazovat celou zápletku, ačkoliv musím přiznat, že zajímavého už toho moc nezbývá. To, co jsem zde popsala, totiž představuje polovinu novelky, zbytek pro mě postupně ztratil dech a veškerá zajímavost se z textu vytratila.

Román je navíc prokládán filosofickými a pohádkově laděnými podobenstvími, které mě v četbě tak trochu rušily, protože jsem se v tom celkem ztrácela. Pokud chcete prostě jen další lesbicky laděný příběh, pak si nejsem jistá, jestli vás Pomeranče nadchnou. Možná by bylo jednodušší si pustit televizní seriál, který v roce 1990 natočila BBC podle scénáře autorky. Hodnocení má celkem slušné.

Chcete-li se ovšem zamýšlet nad autorčiným neotřelým stylem, hrou se slovy a hlubším záběrem, tak jen do toho.
Já jsem do knihy šla trochu s jiným očekáváním, a tak pro mě bylo těžší se naladit na vlnu, kterou mi Wintersonová nahodila. První polovinu jsem se docela bavila, trochu mě zklamalo, že zbytek knihy už nebyl ani tak zábavný, ani poutavý. Jeanette však získala zajímavá ocenění i se svými dalšími dvěma tituly a těm asi šanci ještě dám.

Četli jste knihu? Jak se vám líbila? Podělte se o svůj názor v komentáři k tomuto článku.

 

Luce

Knihožrout. Volnočasová aktivistka. Audiobook lover. Pohybový maniak a nadšenec. Hudební narkomanka. Naivní snílek. Ostravská náplava. Amatérská grafička. CML sLez Grrls.