Tipping The Velvet (Špičkou jazyka)S dílem Sarah Waters jsem se prvně seznámila v podobě filmového zpracování její první knihy Tipping the Velvet (u nás knižně Špičkou jazyka, Argo, 2010). Stejnojmenný britský film z roku 2002 byl celkem koukatelný, ačkoliv na můj vkus někdy až příliš otevřený. Hrdinky mi sympatické nebyly, jejich chování často svědčilo o tom, že jim v hlavě chybí mozek. Ale zpět ke knize. Titul jsem měla v ruce i v papírové podobě, ovšem přes dvoustou stranu jsem se prostě číst už nepřinutila. Historické porno s tak nudným a nenápaditým dějem mě prostě nezaujalo.

Milou paní Watersovou jsem však tímto nezavrhla a řekla si, že jí ještě dám dvě tři knihy šanci. První volba padla právě na Noční hlídku (Argo, 2011). Čtvrtý román již zkušené spisovatelky produkující romány s historickým prostředím a lesbickými motivy zřejmě zapůsobí opět podobně jako ty předchozí. Fanouškům udělá radost, odpůrci se mu raději vyhnou a nevyhranění opět pokrčí rameny. Já zatím patřím do té poslední kategorie.

Noční hlídka se odehrává v Londýně zhruba v polovině 20. století, a to hned ve třech etapách/letech 1947, 1944 a 1941. Přesně v tomto pořadí. Čtenář se tak nejprve dozvídá konečný stav věcí; jejich zápletky jsou načrtnuty ve velmi jednoduchých tvarech. Záměrem bylo postupné rozplétání okolností, které k tomuto stavu vedly. Jakmile však dojdete na konec, zjistíte… no vlastně nezjistíte nic. Nic podstatného, překvapujícího nebo co byste už neodtušili z prostřední části. Knize prostě chybí kvalitní závěr, katarze, která čtenáře uspokojí, ten neopakovatelný pocit, kdy vám jednotlivé díly postupně odhalované skládačky najednou zapadnou do sebe.

obálka knihy Noční hlídkaNa druhou stranu nemohu říct, že by mě hrdinové Noční hlídky nezajímali. První část situovaná do poválečného Londýna roku 1947 představuje lesbickou hrdinku Kay, bývalou řidičku sanitky, která se nyní jen tak bezcílně potuluje po ulicích; její dvě bývalé přítelkyně Helen a Julii, jež nyní žijí spolu; mladou písařku Vivien udržující poměr s ženáčem Reggiem a jejího bratra Duncana, propuštěného vězně žijícího se stárnoucím bachařem v jeho vile.
Druhá část vracející se do roku 1944 poodhalí zápletku týkající se každé z dvojic a v podstatě pak i naznačí to, co dokreslí závěrečný flashback o další tři léta zpět. Historický popis Londýna 20. století, ať už před nálety, během či po nich, zvládá Watersová výborně a z textu je cítit, že o tom něco ví. Nakonec se zdá, že příběh Londýna a jeho ulic posetých rozbitými těly v době války je mnohem podstatnější a zajímavější než mizerné osudy přítomných postav.

Román se dočkal také filmové adaptace (2011). Já ho sice neviděla, ale třeba bude jeho filmová podoba zajímavější, každopádně trailer můžete zkouknout tady.

Četla jsem tu knihu a nenapadlo mne, že ji nedočtu. Po obrácení poslední strany jsem ale tak nějak zjistila, že mi něco chybí. A byl to ten zvláštní pocit uspokojení, že jste rozpletli zajímavý osud, zažili skvělý příběh a vychutnali si další odklon od reality. Po Noční hlídce zbyla jen vzpomínka na příšerně naturalistický potrat v jedné z epizod a utvrzující dojem, že šance Sarah Waters na úspěch u mne opět klesly.

Sarah Waters

P. S. O několik týdnů později.
Právě jsem dočetla Náklonnost a doporučuju, abyste si počkaly na další recenzi, protože tímhle titulem si u mě Sarah spravila reputaci :).

 

Luce

Knihožrout. Volnočasová aktivistka. Audiobook lover. Pohybový maniak a nadšenec. Hudební narkomanka. Naivní snílek. Ostravská náplava. Amatérská grafička. CML sLez Grrls.