Simone de Beauvoir

Zajímavé lidské osudy mě nepřestávají fascinovat. Vím, že všude kolem nás je spousta originálů, životních příběhů, které stojí za to. Tentokrát jsem se ale rozhodla nelovit v současných vodách a vrátit se o pár desítek let zpátky. Za vlasec nám jako první zatahala Pařížanka Simone de Beauvoir, pozoruhodná dáma bojující za emancipaci žen, která stojí i 28 let po své smrti za zmínku. Pojďme si tuto ženu představit a možná se i nechat inspirovat jejím svobodomyslným způsobem života.

Simone, celým jménem Simone Lucie Ernestine Marie Bertrand de Beauvoir, se narodila v hlavním městě Francie 9. ledna 1908 v konzervativní rodině, která od ní očekávala naplnění ženského údělu tak, jak bylo zvykem. Překrásná, štíhlá, inteligentní a vzdělaná Simone ale v rodinném životě vedle muže s kupou dětí neviděla svůj smysl života. Její představa o naplněném bytí šla ruku v ruce se studiem filozofie, spisovatelskou dráhou, učitelstvím a v neposlední řadě studiem postavení žen nejen ve francouzské společnosti.

Právě filozofie ji pojí s jedinou výraznou mužskou osobností, která prošla jejím životem. Tím osudovým mužem byl Jean-Paul Sartre, jeden z hlavních představitelů francouzského existencialismu, kterého potkala, když působila na École Normale. Udržovala s ním nekonvenční, nicméně celoživotní, vztah (až do roku 1980, kdy Sartre zemřel). Přestože v 30. letech 20. století byly představy o vztazích mezi ženami a muži jiné, než jsou dnes, oboustraně se Simone se Jean-Paulem dohodli na otevřeném vztahu (spíše byste tipovali, že tito dva lidé cestovali v čase a přišli se podívat do minulosti). Což znamenalo dokonce společné milenky a dopisy o vzájemných nevěrách. Jean-Paulovu žádost o ruku Simone nikdy nepřijala, i když vůči instituci manželství nestála vyloženě v opozici.

Převážně byla Simone vnímána jako zapšklá feministka, právě v tom negativním smyslu, který s sebou toto označení v minulosti téměř vždy neslo. Ve vyhrocených prohlášeních se o ní říkalo, že přímo nenáviděla mužské plémě. Na přetřes tedy zákonitě musí přijít její vztah k ženám. První velkou láskou byla Elizabeth Mabille, dívka, kterou Simone potkala na soukromé katolické škole pro dívky. Zaza, jak Elizabeth přezdívali, zemřela předčasně (1929) na meningitidu, přesto byla Simone přesvědčena, že zemřela hlavně na zlomené srdce, neboť ji rodiče nutili k domluvenému sňatku. Nejspíš hned první láska a její rychlý konec zasil semínko Simonina vzdoru, jež nakonec vyklíčilo až v kritiku buržoazních postojů vůči ženám. Často se také hovořilo o mladých milenkách po jejím boku, což vedlo k polemikám o Simoniných pedofilních sklonech. Vír ve společenském životě způsobila například aféra se 17letou studentkou. Na základě těchto událostí bojovala Simone za zrušení věkových zákonných limitů. Kvůli vztahům s mladšími dívkami nakonec musela Simone roku 1943 ukončit svou učitelskou kariéru, k níž se již nikdy nevrátila. Zájem okolí vzbudil i milostný trojúhelník mezi ní, Jean-Paulem Sartrem a studentkou Olgou Kosakievicz, jež popsala v knize L´Invitée (český název: Pozvaná). Další veřejně známý vztah udržovala se spisovatelkou Violette Leduc (Životní příběh Violette se stal i námětem filmu, který byl k vidění na letošním Febiofestu).

Pocity, postoje i životní zkušenosti vtiskla do své literární tvorby. Hlavním tématem jejích děl byla morálka společnosti vzhledem k postavení žen, důraz kladla na emancipaci všech lidí a probírala také téma sociální spravedlnosti. Nejvýznamnějším dílem je bezesporu esejistická kniha Druhé pohlaví (1949) – Simone zde kritizuje mužskou představu o ženách, nelíbilo se jí, že byly ženy brány až „za ty druhé“, zatímco muž byl považován za ideál: „Masa žen je na okraji dějin a příležitosti pro ně nejsou odrazovým můstkem, ale překážkou, muži měli vždycky osud ženy ve svých rukou.“ Toto dílo sehrálo významnou roli v emancipačním ženském hnutí a právem je Simone považována za matku feminismu. Simone sama nechtěla být utvářena společností ani muži, razila „sebetvorbu“, vždy upřednostňovala vlastní rozhodnutí, snažila se být pragmatická a racionální, k čemuž jí snad pomohla silná vůle a pevnost charakteru.

Zaujala-li vás Simone natolik, že zvažujete návštěvu knihovny a chcete si o jejích názorech přečíst více, přidávám pár dalších děl, která také zaujala literární kritiky. Z jejího pera vyšla například životopisná trilogie – Paměti spořádaného děvčete (1958), Zralý věk (1960) a Síla okolností (1963). Další, silně autobigrafický, literární kousek byl vydán roku 1954 – Mandaríni. Nad svou spisovatelskou dráhou bilancuje v díle Zúčtování (1972). Rozhodně to ale není výčet všeho, co kdy napsala, takže klidně prolistujte katalog v knihovně ;).

Na závěr vybírám jedno poselství za všechny, které k nám může promluvit i dnes: „Žijeme všichni jeden život, ale vzájemnou účastí se nám někdy může podařit vystoupit ze své vlastní kůže. Cítím se solidární s ženami, které odpovědnost za svůj život vzaly na sebe a které za svůj úspěch bojují. Ale to mi nebrání – ba právě naopak – abych se nezajímala o ty, které tím či oním způsobem ztroskotaly, a tedy – v podstatě – o ten druh prohry, který je přítomen v každém bytí.“ Aneb – nemusíme si brát příklad ze Simoniných milostných aférek, ale z jejích životních postojů určitě ano, vždyť svobodně se rozhodnout a pak za svou volbu nést zodpovědnost je dobré umět v každé době.