bLogerky bLogujou, hoLky hoLky milujou a v redakci se neustále nad něčím debatuje. Naposledy se nám do ruky dostal anglický časopis DIVA, v němž jsme narazily na článek o diskriminaci bisexuálek v zaměstnání. Úkol zněl jasně, nesmí projet za žádnou cenu. Ehm, abych byla přesná, tohle téma nevynecháme za žádnou cenu ;). A jelikož hoLky to mají daný jednoznačně, musím se tohoto úkolu ujmout já.

Bisexualita

Tak kde začít? Je to asi půl roku, co jsem poprvé seděla ve stoprocentně teplý restauraci, v krásně teplý společnosti a nutno říci, že to bylo moc fajn posezení – tři lesby a já. Večeříme, klábosíme, bavíme se, nemá to ani jeden háček. Postupem času se debata stočí k mé osobě, zvědavost je na místě, skoro se neznáme. A pak přijde otázka, která by se dala přirovnat ke studený sprše: „A jak ty to máš?“ Odpovídám lehce nervózně, že jsem bi a žiju s chlapem. Náladu to naštěstí nezkazilo, debatu naopak rozvířilo. Díky bohu jsem si vybrala výbornou společnost, tolerantní. Večer se vydařil, i když končil větou: „Ozvi se, až budeš úplně na našem břehu.“

Úplně na našem břehu? Co to znamená? Všude se mluví o tom, jak těžké je být homosexuálem. Jasně, homofob je téměř za každým rohem, takže je zcela logické, že to vede k diskuzi. Zamysleli jste se ale někdy nad tím, jak těžko se buduje pozice bisexuálům? Přijde mi, že většina z nás se vlastně řadí jen mezi lesby, nebo jen mezi gaye, málokdo se na sebe dívá jako na součást LGBT komunity. Tolerance bisexuálů a trans lidí rozhodně není na denním pořádku, vždyť není žádnou výjimkou, že se defacto diskriminujeme sami mezi sebou. V queer světě už jsem se přeci jen trochu otrkala, zorientovala se a našla si své místo, neznamená to ale, že bych si prošla 100% coming outem a měla pocit jistoty. Asi jako většina leseb, ani já neříkám lidem na počkání, že se mi líbí ženy. A má to jednoduchou příčinu. Když jste bi, každý se na vás dívá s určitou mírou odstupu, někdo je odtažitý víc, někdo míň, ale pochyby jsou tam vždycky. Ať už jde o situaci, kdy si moje maminka prostě myslí, že mě to jednou přejde. Nebo o rozhovor se „skalní lesbou“, která nebere informaci o mé sexualitě vážně.

Rihanna a Katy Parry

Dlouho jsem přemýšlela proč to tak většina lidí vnímá, ve svém vlastním případě jsem došla k jednoduchému závěru: protože jsem přeci žila vždy s mužem a se ženou jsem nikdy neměla vážný vztah – z čehož pro okolí vyplývá jediná věc – bisexualita je jen fáze, nebo možná vůbec neexistuje. S čímž sice nesouhlasím, ale to v tuto chvíli ještě nechám být. To bychom tedy měly první důvod – životní fáze, tečka. Další mínus pro opravdové bisexuálky jsou falešné lesby, které si s holkama jen krátí dlouhou chvíli, hledají vzrušení nebo mají jiné pohnutky, ať tak, či tak, každopádně staví překážky do cesty v podobě předsudků těm, které to myslí vážně. Na druhou stranu je ale mezi námi čím dál tím víc mediálně známých tváří, které se k bisexualitě hrdě hlásí – mohlo by se zdát, že je to vlastně v módě – naposledy například Debbie Harry, na podzim roku 2013 charismatická Michelle Rodriguez, která to ve viditelnosti nejen na queer poli dotáhla k dokonalosti, když se začala objevovat po boku Cary Delevingne, nebo modelka Miranda Kerr, která ještě stále trochu váhá, ale nechává si otevřená vrátka…

Teď ale nezbytně vyvstává otázka: Je medializace bisexuality výhoda? Ano, protože se mladí lidé nemusí tolik bát přiznat barvu. Ne, protože se za bisexuálku prohlašuje kde kdo – jak má pak lesba poznat, že jakmile přestane pršet, duha nezmizí? Takže se opět točíme v kruhu, z nějž těžko najít cestu ven.

Jak to vůbec s bisexualitou je? Existuje, nebo ne? Vyřešit toto dilema je asi stejně nemožné jako sestrojit perpetum mobile. Nemůžu mluvit za všechny, ale já se domnívám, že ano. Že se zamilováváme do člověka, do jeho duše, do toho, co vyzařuje, jaký je, jak se k nám chová… Jsou to tisíce maličkosti, které tvoří jedinečný celek, v němž nezáleží na tom, jaké orgány máme mezi nohama. Pochopila jsem to, až když mi souhra životních „náhod“ přivedla do cesty dívku, do níž jsem se zamilovala a nedokázala se tomu nijak ubránit, musela jsem si přiznat, že škatulka heterosexuální je pro mě malá a teprve přijetím mé lesbické stránky jsem získala pocit celistvosti. Tím začala i má cesta za vymezením si nového místa pod sluncem. Často sice slýchám mezi argumenty, proč nemít s bi slečnou vztah, že je tu větší riziko podvodu – kromě toho, že vám může zahnout se sousedkou, může utéct za chlapem. Což je sice pravda, ale dle mého to nemění nic na tom, že pokud vám bude chtít vaše drahá polovička nasadit parohy, je úplně jedno, s kým vás podvede, bolet to bude tak jako tak. Ale přesto si myslím, že by i ty z vás, které se bojí mít s bisexuálkou vážný vztah, měly zvážit, zda by nestálo za to hodit obavy a předsudky za hlavu. Láska je přeci láska, nic víc není potřeba zkoumat, a pak jak mi nedávno řekla slečna z druhého břehu v souvislosti s prvním prohlášením, přeci jenom „Lepší jedna noha, než žádná.“ :)QM

Chcete-li mi přeci jen oponovat, jen do mě! Jak jste na tom vy? Máte s bisexualitou problém? Ať už proto, že vás neuznávají, nebo z druhé strany, kdy si raději bisexuálky nepouštíte k tělu? Přispějte svou špetkou do bLogerského mlýna a rozviřte diskuzi!

V neposlední řadě nás v redakci zajímá váš názor na tuto otázku: Co myslíte, proč je mnohem víc bisexuálek než bisexuálů?

Na závěr si dovolím malé osobní poděkování. Jediný člověk na téhle planetě, který plně chápe a respektuje moje pocity (i když patří mezi lesby lesbovatý) je moje ségra. A já jsem šťastná, že mám aspoň jednoho takového člověka ve svém životě, protože i když běžným smrtelníkům přijde zbytečné řešit, jestli je být bi těžké nebo lehké, je důležité mít v někom oporu. Ať si kdo chce myslí, co chce, je to součást mé osobnosti, a až když jsem přijala i tuhle stránku, zapadl poslední dílek puzzle, který dosud chyběl. Děkuji i svému expříteli, který sice nikdy nepochopil, proč pro mě queermag tolik znamená, ale v mé práci mě vždy podporoval, posílal mě psát a bez problémů mě „pouštěl“ na freedomky. A v neposlední řadě děkuji svým ženám z redakce, které mi otevřely nejen internetovou náruč, ale s postupujícím časem i svá srdce. Děkuji!