Tahle kniha se ke mně dostala náhodou. Z nakladatelství Host mi ji poslali spolu s Achilleovou písní, o kterou jsem žádala kvůli recenzi pro Queermag. Je víc než podivuhodné, že knihy, co k nim přijdu jak slepý k houslím, bývají neskutečné pecky…

Jan Folný - BuzíčciObálku Buzíčků Jana Folného už jsem v edičních plánech zahlédla dříve, a tak mi nebyla úplně neznámá, tušila jsem, oč v knize půjde: o reálné příběhy gayů v Praze. Sám autor ji vystihuje těmito slovy: „Buzíčci jsou souborem povídek, které jsou jakýmsi živočichopisem pražských buzen s heterosexuálními a všeobecně platnými tematickými přesahy. Ironie, soucit, vzrušení. Sex – ve dvou, ve třech. Praha. Násilí, smutek, angažovanost. Fotbal, hudba a krásné Slovenky v pražských parcích. Samota.“
Měla jsem trochu obavy, jak to dopadne. A můžu říct, že Honza Folný mě naštval. Naštval mě tak, že nejspíš nikdy nezačnu psát knihu, kterou jsem jednou v životě napsat chtěla. Knihu povídek s reálnými příběhy reálných lidí v reálném městě, které jsou navzájem propojeny tenkou nití společné orientace, přátelství a lásek. Po přečtení Buzíčků už totiž nevěřím, že bych se měla pokoušet předčit to, co už tu teď je a je to výborné.

Získala si mě už první povídka. Folný vytočil otáčky na vysoký výkon hned ze startu. Celou dobu velmi vtipná, neskutečně skutečná, plná originálních a zábavných obratů a výrazů, které nezasvěcené pomalu zavádějí do teplého „podsvětí“ gay komunity v Praze. Psaná formou blogových zápisků povrchního a tak trochu dutého krasavce Michala, který rozmařile seznamuje svět se svou úžasností.

Na příštích dvacet minut jsem na ten svůj skvělej nápad, psát svůj vlastní homoblog, zapomněl, což ale na druhou stranu svědčí o mých jiných teploušských kvalitách. A pak jsem se ještě sblížil asi se třema dalšími klukama, nebo možná chlapama, snad ne dědkama, no do obličeje jsem jim neviděl, takže těžko říct, ale žádnej z nich si deník nepíše, jak mi v prodlevách mezi šermovačkama našich ocasů sdělili.
Pak jsem hodně pil a taky tančil a až někdy nad ránem se na mě konečně dostala řada v tanci na pódiu, tak jsem si střihl jednu Gagu a jednu Rihannu, což je dost na prd, protože jsem celej minulej týden trénoval Shakiru, ale v tu dobu už byli všichni v klubu stejně tak strašně sežraní, že to bylo vlastně úplně jedno.

Ahoj, buzíčci, vy vokurky svraštělý, ne hadovky, ale mini-nakládačky!
Dnes mám absolutní bombu: váš sexy vypravěč, teda jako já, je zamilovanej! Jo, skutečně, jsem! A tentokrát je to už fakt doopravdy – ne jako minulej týden, kdy jsem nešťastnou náhodou políbil nějakýho anonyma na soukromý fuck fiestě v Mánesovce. Tentokrát je to fakt l-o-v-e!
Zamiloval jsem se do Květovanýho kviksilvra. Teda já mu tak říkám, protože zrovna tyhle šortky měl na sobě, když jsem ho poprvé uviděl. Ve spa v Plaze. Zrovna jsem šel z masáže na fejšl, na sobě jsem měl svůj dýendží župánek a v podpaží knížky z knihovny (no dobrá no, nebyly z knihovny, vlastně to nebyly ani knížky, ale bylo to starý číslo Elle a nový číslo Harper´s Bazaaru. Ale neplatil jsem za ně, vzal jsem si je ze stolku, když jsem čekal na tu masáž, takže to tak trochu je jako z knihovny), když do mě omylem vrazil. Až to bude jednou někdo točit jako celovečerní film, takovej můj životopis, tak tady na tomhle místě budu trvat na zpomaleným záběru. Je víc emocionální.

Jan FolnýJan Folný umí skvěle přepínat jak mezi postavami, tak mezi jejich charaktery, příběhy a náladami povídek. Sedmatřicetiletý rodák z Karlových Varů, který nyní žije v Londýně, složil Buzíčky z jedenácti navzájem inteligentně a emočně propojených životních linek, které jejich hrdiny někdy slabě, jindy silněji spojují. A to je hlavní síla celé knihy. Povídkové soubory mají totiž trochu handicap. Čtenář se chce o postavách dozvědět víc, než je mu předloženo na těch několika málo stranách. Buzíčci tvoří velmi konzistentní sestavu. Nic nechybí a nic nepřebývá.
Další ukázku přikládám ze šestého příběhu, v němž se vypravěč proměnil v zestárlého muže čekajícího na odvoz ze svého bytu a v podstatě i života, na dožití zbývajících let do domova pro seniory. Syn, otec i nevyznaný milenec rekapituluje svůj život při pohledu na sousední panelák a mladého chlapce v jednom z oken.

V bytě, co už brzy nebude můj, se od brzkého rána usadila tmavá šeď a dusí mě. Jak se asi v těchhle dvou místnostech, ve kterých jsem strávil většinou svého života, bude žít té Sloveně? Tati, proboha, neříkej jí „ta Slovena“, je to v podstatě tvoje vnučka, i když nevlastní, rozčiluje se na mě pokaždé dcera. … Určitě jí bude připadat nemoderní a tmavý. Teď dostávám nápad, stojací lampu, kterou jsem si původně s sebou vzít nechtěl, nakonec rozkládám, balím do novin a přidávám do velké krabice již sbalených věcí. Teď to tu bude mít ještě tmavší.

Už dlouho mě nikdo nelíbal. Vlastně to už musí být víc jak dvacet let. Nebo třicet? Kdy přesně to bylo, už z paměti nevylovím, jen tu situaci si pamatuji: naposledy mě líbal Sokol v Českém pánovi. Zvláštní, člověk prožívá silné životní momenty, o kterých si myslí, že je nikdy nezapomene, ale ony se přeje jen nakonec slijí do šedé kaše, které pak zpětně říkáme život, co jsme prožili. A vylovit z ní byť jen několik těch nejvzácnějších nesemletých zrnek je těžké, skoro nemožné. V podstatě to lze jen pečlivým opečováváním vnějších skutečností, například tím, že si uschováme nějakou věc, předmět doličný, který nám onu vybledlou vzpomínku, třebaže jen v nejšedivějším odstínu, vyvolá. Nebo se zarputile vracíme na místa, kde se ta dávná situace odehrála. Vždyť co si pamatuji ze života se svou ženou, který byl podle všeho až na ten smutný konec více méně hezký? Kromě právě toho tragického konce jen pár titěrných momentů spjatých s dcerou, a to jen proto, že se mi dcera svým bytím, svou přítomností občas připomene. A co si pamatuji ze života se svým mužem, se Sokolem? Nebýt mých pravidelných návštěv Střeleckého ostrova a podniku U Českého pána asi bych i na něj, na nás zapomněl úplně. Ach ano, ještě musím zajít k Pánovi, snad zítra, znovu oživit, vyvolat vzpomínku naněj. Na nás. Jak mě líbal. Před dvaceti lety. Nebo třiceti?

Výjimečně vnímavé vcítění se do postav a pro neznalce někdy až neuvěřitelná fakta a střípky ze čtyřprocentního světa kolem Vltavy, která jak pobaví, tak překvapí. Ačkoliv je v knize jasná převaha mužských hrdinů, není monotónní a klidně by tak mohla zůstat, ale autor i přesto zalovil ve vodách lesbických a do výsledného klubka přimíchal také jednu ženskou nitku. V uzavřeném celku na mě ze stránek vyskočila překvapivě, ale o to větší bylo potěšení ji pročítat, o skvělém (a naprosto výstižném) motivu sexy slovenštiny ani nemluvě….

Vešla do vagonu metra. Lehoučce nasmutnělýma očima se rozhlídla po lidech. Setkala se s mým pohledem, jen na bezvýznamnou půlvteřinku, pak očima uhnula, došla až k protějším dveřím a tam se o ně ledabyle opřela. Metro se rozjelo. Nemohla jsem si pomoci a musela na ni zítra. Vysoká, hubená postava. Krásná, čistá pleť. Světlé vlasy natužené do chlapecky rošťáckého rozcuchu. Pod tenkým rozepnutým svetrem na knoflíky měla volné tričko, na kterém se zvedaly malinké, přesto zřetelné kopečky ňader. Nemá tílko ani podprsenku, okamžitě jsem zaregistrovala. Úzké džíny posazené na pěkně tvarovaných bocích schovávaly pevný,malý, skoro až mužský zadek. Přesně můj typ. A v momentě, kdy jsem si ji takhle nepokrytě, nepatřičně prohlížela, se na mě zničehonic podívala. Rychle jsem uhnula pohledem. Jako že já nic. Asi o deset patnáct vteřin později jsem se na ni nenápadně a trochu bázlivě podívala znovu. Koukala na mě. Pohledem, který znamenal jediné: ona ví.

Sbírka Jana Folného prostě opravdu stojí za přečtení a s klidným srdcem ji doporučuji jak zástupcům queer komunity, tak komukoliv jinému. Nejvýstižněji to vyjadřuje poslední věta z přebalu knihy, proto ji použiju i pro závěr svého příspěvku.
Jan Folný dokáže přesvědčivě střídat žánry a styly vyprávění a jasně tak dokazuje, že toto téma konečně i u nás vykročilo z ghetta, aby se stalo literaturou.

 

Luce

Knihožrout. Volnočasová aktivistka. Audiobook lover. Pohybový maniak a nadšenec. Hudební narkomanka. Naivní snílek. Ostravská náplava. Amatérská grafička. CML sLez Grrls.